Jeho stavby jsou jakoby obyčejné, a proto je on sám mimořádný. Paradox doby, jejíž styl zatím není zřetelný.
Výrazově by se projekty a realizace architekta Ladislava Lábuse daly charakterizovat jako umírněný, nedogmatický minimalismus. Cílem není purismus, ale spíše jakási přirozenost, která sice vychází z modernistické tradice, zároveň však není omezována jakýmikoliv apriorními tezemi. Charakteristické například je, že nové vile v Mukařově, publikované v posledním čísle časopisu Stavba, neváhal dát tradiční sedlovou střechu.
Historik architektury Rostislav Švácha v recenzi této stavby napsal: „V tomto ohledu se nepochybně mnoho naučil od Aleny Šrámkové a stal se asi nejdůležitějším dědicem její ,linie‘ v soudobé české architektuře. Práci obou spojuje i ono zvláštní přeskakování z obyčejnosti do sféry neobyčejného a nesamozřejmého, sleduje-li se koncept obyčejnosti obzvláště důsledně.“
Profesor ing. arch. Ladislav Lábus se narodil v roce 1951 v Praze. Po absolvování studií architektury na stavební fakultě ČVUT nastoupil do projektového ústavu hlavního města, do ateliéru architektky Aleny Šrámkové. Vlastní architektonický ateliér založil v roce 1991. Od začátku 90. let vyučuje na pražské Fakultě architektury ČVUT. Mezi jeho nejznámější realizace patří palác Langhans, dům s pečovatelskou službou v Českém Krumlově a rodinné domy ve Vonoklasech a v Roudnici nad Labem. K jeho výstavě v Galerii Jaroslava Fragnera bude vydán stosedmdesátistránkový barevný katalog.
V čem tkví rozdíl mezi dobrou a špatnou architekturou?
Určovat, co je dobré a co špatné, není jednoduché. Rozdílů může být hodně a mohou mít různou váhu. Vždycky se snadno označí extrémy. Rozpoznat, kde je ta hranice, je však těžší. A právě na těch hraničních polohách může docházet časem ke změně názoru. Něco z té špatné se vytáhne nahoru, nebo naopak něco, co se zdálo dobré, se ukáže být jen opakováním určitých názorů.
Patří třeba nákupní centra, která vznikají kolem měst, do architektury?
Bohužel moc ne. Škoda, že neusilují být víc architekturou, ale pouze boudou. Otázkou je, zda to dělají architekti, kteří se snaží přinášet něco nového, a jestli v této branži, kde tak převládá komerční názor manažerů a developerů, lze uplatnit jiné řešení, které by mělo vyšší ambice. Dobré příklady jsou spíše výjimkou, například Europark ve Štěrboholech.
Zároveň je otázka, jestli se něco, co je od začátku špatné, dá udělat dobře. Je svým způsobem nesmyslné, že přemisťujeme živé obchodní ulice z centra do nových klimatizovaných hal za městem. Z hlediska města je to destrukční prvek. Já tahle nákupní střediska a technologické parky zrovna nemiluji, ale pokud už vznikají, myslím si, že by měly mít nějaký řád. Ne, že si každý koupí kus pozemku a tu boudu si tam natočí, jak ho napadne.
Má dnešní doba vůbec nějaký charakteristický styl?
Styl je vždycky mnohem líp vidět až s odstupem času. Na první pohled by se mohlo zdát, že dnešní doba je bez stylu, že je možné všechno. Věřím ale tomu, že když se člověk po dvaceti letech ohlédne, prolistuje si architektonické časopisy, nějaký styl v tom vidět bude. Asi by se dalo říci, že čím dál tím víc se uplatňuje skleněná architektura, že sklo architektům učarovalo. Často se používá i tam, kam se vlastně nehodí. Dělají se například knihovny s depozitáři ve skleněných věžích, i když jde naopak o to knihy před světlem a před vlivem slunce chránit. Zároveň je určitě v některých zemích cítit dominantní vliv toho, čemu se říká minimalismus. A současně začíná být aktuální taková ta bublinovitost, technologie, jakou reprezentuje například Jan Kaplický.
Jaký máte vztah ke stavbám Jana Kaplického nebo Franka Gehryho?
To jste spojil dvě jména, která spolu moc nesouvisí. Gehry je opravdu sochař, je to hodně estetická záležitost, zatímco Kaplický svou tvorbu zdůvodňuje naprosto jiným způsobem, jako technologickou záležitost. To má k sobě daleko. Já mám svým způsobem daleko k oběma. Nejsme ani ti čistí sochaři, ani čistí šroubkaři, kteří zdůrazňují technologii stavby. Práci obou pánů samozřejmě obdivuji, ale není to tendence, kterou sleduji nebo která by mě nějak enormně zajímala.
Existuje česká architektura v podobném smyslu, jako se hovoří například o architektuře skandinávské?
To je možná otázka pro zahraničního architekta. Pokud tedy českou architekturu vůbec zná. Myslím si, že se trochu něčím vyznačuje, že by se dala vysledovat příbuznost některých projektů. Zároveň je ale cítit, že globalizace, ten kosmopolitismus moderní společnosti je silný, že regionální styly jsou čím dál tím víc rozmělňované. Nedávno jsem byl na vernisáži výstavy rakouské architektury Vorarlbergu a Tirol, o které se říká, že je to specifický regionální styl. Popravdě řečeno jsem ho tam mnoho neviděl. Podobá se to dobré rakouské a švýcarské nebo dobré německé architektuře. My zřejmě patříme do tohoto středoevropského prostoru.
Jak jsme na tom v porovnání se zahraničím, co se týká úrovně?
Myslím, že se zvětšuje počet lepších realizací a zároveň se zvyšuje celkový standard. Ale v tom asi bude ten problém. Celkový standard staveb, architektonické a stavební kultury v zemích, o kterých jsem před chvílí mluvil, je nesrovnatelně vyšší. Zatímco špičkové stavby se k sobě přibližují, nebo mohou být porovnatelné, v tom standardu jsme pořád jinde.
Jak vycházíte se svými klienty, jak moc ovlivňujete jejich představy o bydlení?
Klienti ovlivňují nás a my se snažíme ovlivňovat je. A z toho vznikají ty domy.
Odmítl jste nějakého klienta proto, že chtěl něco, co bylo proti vašim názorům?
Víte, že si tuhle krajní situaci vlastně neuvědomuji? Samozřejmě může nastat. Většinou to tak vyjde, že se to nedělá přímým odmítnutím. Z projektu nějakým způsobem sejde nebo si klient nakonec vybere někoho jiného. Já si nemohu stěžovat. Tenhle pocit, že bychom se nedomluvili, že by pro jednu nebo pro druhou stranu bylo třeba odcházet, nemám.
Je pravda, že v rámci příprav na rekonstrukci vily na Babě jste s jejím majitelem cestoval po evropských funkcionalistických vilách?
Je to pravda. Klient o to měl zájem. Dělali jsme exkurze do Bauhausu, do Stuttgartu, do Jablonce. Orientovali jsme se na rekonstruované funkcionalistické stavby. Klient měl k funkcionalistickému stylu vztah, už když si vilu kupoval. Nešlo o to, seznamovat ho s funkcionalismem. Spíš nás zajímalo, jak se s funkcionalismem zachází, když se profesionálně rekonstruuje.
Proč jsou vztahy mezi architekty a památkáři často tak vyhrocené?
Myslím, že patří ke zdejší mentalitě, že jeden neuznává pravomoci druhého, a že nejsou jednoznačně vymezené bariéry, do čeho má mluvit památkář a co má naopak architekt respektovat. Je spousta věcí, u kterých si památkáři osobují právo rozhodovat, ačkoliv by do nich mluvit neměli. Jejich názory se tím devalvují a architekti je pak nerespektují. Je to problém hranic, prostředí a rozmělnění. Neexistuje jednoznačná metodika památkové péče, a když už nějaké předpisy vzniknou, jsou nesmírně tvrdé a nesmlouvavé. Vůbec nerespektují individuální potřeby a život. Asi v této oblasti nebude nikdy jasno, vymeteno, vyklizeno tak, že by vznikly jasně dané hranice a člověk by domy vůči památkové ochraně projektoval jako vůči topenářské normě. V památkách musíte vždy řešit jednotlivosti.
Jak byste svou vlastní tvorbu charakterizoval?
To bych skoro nechal na někom jiném. Vidím v ní tolik protikladů, že vůbec nevím, jestli je možné nějak to pojmenovat. Nedávno jsem měl v Plzni přednášku a někdo se mě zeptal, nakolik chceme být progresivní. Mě to překvapilo, protože takhle vůbec nepřemýšlím. My jsme možná vlastně neprogresivní. Děláme hodně moderní věci, které jsou ale zároveň velmi tradiční. Proto taky, když navrhujeme něco moderního do starého domu, zas tak moc to nekřičí. Protože volíme tradiční materiály, s tím starým se vlastně spojujeme. Na základě toho dotazu jsem si uvědomil, že to děláme trošku nevědomky. Nové technologie samozřejmě sledujeme, a když se něco hodí, tak to použijeme. Že by nás ale technologický pokrok nějak moc zajímal a interesoval, to musím přiznat, že ne.
Čím se liší architektura a design?
Ony se bohužel čím dál víc podobají. Wagner kdysi řekl, že není daleko doba, kdy všechno bude architekturou nebo uměním. Mně to připadá jako trochu strašná představa. Že vznikají věci přirozeným způsobem, bez zbytečného estetizování a bez této moderní nadhodnoty, považuji za strašně důležité. Když má být něco nadhodnotou, pak musí existovat nějaký střed. Když je všechno estetizováno, devalvuje se tím i to, čemu přísluší, aby bylo estetizováno. Já také rád vidím hezký výrobek, protože mě to jako architekta vlastně zajímá, ale když jich vidím víc pohromadě, je mi z toho trochu smutno. Pak je mi taky smutno, když vidím ty ceny. Mně nevadí, když jsou drahé Šípkovy věci, protože ty směřují někam jinam, ale u minimalistického designu mi to přijde falešné. Používat masku prostoty a pak produkt prodávat za exkluzivní ceny, to mi přijde jako sprosťárna. Je to vlastně v protikladu s původní pozitivní snahou moderního designu ukazovat a především zpřístupnit krásu prostých řešení, krásu přirozených tvarů, materiálů a způsobů zpracování.
Byl palác Langhans vaší dosud nejvýznamnější stavbou?
Asi ano. Záleží, v jakém ohledu. Mě třeba velice ovlivnil dům pečovatelské služby v Krumlově, tím nasměrováním zájmu k otázce bariér v architektuře, ke stavění pro hendikepované. Pak jsou také důležité stavby, které se třeba nerealizují úplně, ale na kterých se formují vaše názory. Pro náš ateliér byla důležitá první realizace, rekonstrukce domu U Bílé kuželky. Postoje, uplatněné na Langhansu, se de facto formovaly a vymýšlely už tam.
Překvapilo vás, kolik pozornosti se paláci Langhans dostalo v neodborném tisku?
Překvapilo, ale jsem rád, když se píše o architektuře. Pokud chceme dosáhnout stavební úrovně jako třeba ve Švýcarsku, pak se o architektuře musí psát v normálním tisku. Langhans se dostal do povědomí veřejnosti nejen tím, že je, dejme tomu, uváděn jako příklad dobré rekonstrukce a že vyhrál ceny Grand Prix a Stavba roku, ale i nasazením investora, tím, že ta stavba má historii, že nejde jen o novou anonymní administračku.
Koho tipujete na letošního vítěze Grand Prix?
To je taková novinářská otázka, to si zkoušejte na někoho jiného. Obecně si myslím, že je pro porotu čím dál těžší vybírat, že těch dobrých realizací opravdu přibývá.
(Snímky následujících realizací naleznete v tištěné verzi magazínu E8.)
Rekonstrukce Paličkovy vily na Babě v Praze
projekt: 2002; realizace: 2003
spoluautor: Norbert Schmidt
Rekonstrukce funkcionalistické vily od nizozemského architekta Marta Stama. Ladislav Lábus během příprav rekonstrukce s majitelem vily navštívil několik obdobných staveb v Evropě. „Zajímalo nás, jak se s funkcionalismem zachází, když se profesionálně rekonstruuje,“ vysvětluje architekt.
Vila v Roudnici nad Labem
projekt: 1998; realizace: 2001
spoluautoři: Martin Matiska, Dagmar Prášilová
„Tvář Lábusova domu se jistě zařadí k nejosobitějším obrazům, skrze které si budeme tvořit představu o soudobé české architektuře,“ napsal před dvěma lety v recenzi roudnické vily v časopise Architekt Rostislav Švácha.
Rekonstrukce paláce Langhans ve Vodičkově ulici v Praze
projekt: 1996; realizace: 1997-2002
spoluautoři: Lenka Dvořáková, Zdeněk Heřman, David Mareš, Pavla Burešová
investor: Zuzana Wismerová-Meisnerová, Rolf Wismer
Ve zprávě poroty, která palác Langhans v loňském roce ocenila hlavní cenou v soutěži Grand Prix Obce architektů, čteme: „Projekt Langhans se ujal jednoho z nejdůležitějších problémů evropských měst: je to integrace nového se starým. Design jasně odlišuje mezi existující a přidanou strukturou: jak uvnitř, tak zvenčí. Není zde interference se starým a nové je jasně čitelné jak v architektuře, tak v nových prostorech.“
Paní Wismerová-Meisnerová zároveň získala čestné uznání pro investora. „Dobrou architekturu nedělají jen architekti, ale i dobří investoři. Skutečnost, že kolem sebe vidíme stále lepší architekturu, je důsledkem toho, že máme stále lepší investory,“ prohlásil při přebírání ceny Ladislav Lábus.
Dům s pečovatelskou službou Vyšehrad v Českém Krumlově
vyzvaná soutěž, 1. místo: 1994; projekt: 1995; realizace: 1997
spoluautoři: Lenka Dvořáková, Zdeněk Heřman
investor: Městský úřad Český Krumlov
„Pro potřeby starých lidí je to skvěle udělané. I když zvenku domy vypadají jako činžáky, uvnitř jsou pojaté jako domácí prostředí. Pan architekt opravdu bojoval za to, aby to bylo příjemné pro staré lidi,“ chválí Ladislava Lábuse nynější ředitelka domu Vyšehrad Hana Čadová.
