Simulátory švédského koncernu pomáhají snižovat armádní náklady. Příští rok chce Saab Czech dosáhnout výnosů 125 milionů korun
Vojenský náklaďák Ural startuje a Libor Mašek za jeho volantem řadí rychlost. Venku se zvedá vítr, listy palem se naklánějí do stran. Najíždíme na první pískové duny a v kabině to začíná házet. „Plošina je dobrá pro vjemy řidiče,“ říká Mašek a přidává plyn, zatímco zvuk motoru sílí. „Vojáci se mohou v rámci testovacího okruhu naučit zvládat různé překážky, správně najíždět na vlak, do kontejneru anebo couvat,“ vysvětluje.
„A co kdybychom najeli přímo na palmu?“ ptám se. Mašek namíří auto na tropickou rostlinu, s kabinou to zatřepe, motor zhasne, palma se ohne, nicméně na plátně zůstává. S tak špatným řidičem scénář zřejmě nepočítá.
Simulátor jízdy nákladním autem patří k nejběžnějším produktům, které jsou k vidění v areálu slavkovského podniku Saab Czech, jenž je součástí švédského koncernu Saab Group. Akvizici české vývojářské a výrobní firmy E-Com z jihu Moravy Saab dokončil v květnu roku 2011. Poté společnost prošla restrukturalizací a pro příští rok už plánuje dvojnásobný nárůst výnosů na 125 milionů
korun.
Kabina uralu na pohyblivé plošině se počátkem příštího roku vydá společně s podpůrným zařízením simulátoru na cestu do Egypta. „Prototyp jsme vyrobili ve Slavkově a dalších pět kusů se bude stavět s naší asistencí přímo na místě u zákazníka,“ vysvětluje generální ředitel firmy Saab Czech divize Slavkov u Brna Marián Peťko. Ve Slavkově už tímhle způsobem řídili tatru, tank nebo obrněný transportér, stříleli z granátometu, a dokonce nedávno i vrtali ropu.
Je libo granátomet?
Saab Group se specializuje na produkci letadel, obranných technologií a na řešení civilní bezpečnosti. Zároveň vyrábí takzvané živé simulátory založené na použití reálných zbraní doplněných laserem. Virtuální simulátory však Saabu ke kompletní nabídce vojenských výcviků až do převzetí české firmy chyběly. I proto nyní téměř veškerá produkce slavkovské divize míří za hranice.
„Nadnárodní koncern, kde pracuje přibližně 14 tisíc lidí, převzal malou firmu o 120 zaměstnancích. S českou společností, která se jako malý hráč k mnoha zakázkám nedostala přímo, však spolupracoval již před rokem 2011,“ říká Marián Peťko, který do podniku nastoupil v prosinci roku 2011 na pozici šéfa vývoje a před rokem se stal ředitelem pobočky. Momentálně největší chloubou podniku je simulátor Savi t (Small Arms Virtual Indoor Trainer), který slouží pro výcvik střelby z malých zbraní a připomíná větší obývák.
Pouze s tím rozdílem, že se z něj ozývá pootevřenými okny střelba. Základem systému jsou přesné repliky zbraní umístěných ve stojanu u zdi, a to jak tvarem a hmotností, tak třeba silou zpětného rázu. K dispozici bylo v době naší návštěvy několik samopalů a dva ruční protitankové granátomety. Zbraní nabitou stlačeným oxidem uhličitým, díky němuž při výstřelu vzniká realistický zpětný ráz, se míří prostřednictvím laserového paprsku na projekční plátno o velikosti deset krát dva metry (přenosná verze systému nabízí obrazovku tři krát dva metry). Polohu paprsku snímá vysokorychlostní kamera umístěná v projektovém boxu a paprsek je modulovaný, díky čemuž systém dokáže rozlišit, která zbraň střílela.
Hlavní část simulátoru představuje počítačový systém. Software počítá balistiku podle typu munice, vlhkosti vzduchu, nadmořské výšky či síly větru. Snímá se náklon zbraně a průběh spouště před výstřelem. Věrnost střelby je podle zástupců firmy Saab Czech stoprocentní. Virtuální prostředí pak vytváří takzvaný Image Generator, na němž záleží, zda se boj odehrává v obydlené oblasti, či na poli a zda hustě sněží, anebo fouká silný vítr. Výcvik řídí instruktor, který může vytvářet nové scénáře i nové terény.
Scénáře jsou záludné, neboť vycházejí z reality bojových misí. Bez doplňkové výzbroje se však nedostavuje skutečný stres z ohrožení. Podle slov ředitele Peťka lze do jisté míry tento pocit navodit prostřednictvím systému „shoot back“. Vojáci mají na sobě při výcviku speciální vesty a v okamžiku, kdy jsou „zasaženi“, se jejich zbraň deaktivuje a nemohou pokračovat v misi.
Největší nevýhodou simulátoru je to, že i když se terén na plátně pohybuje, vojáci stojí víceméně na místě. Ani jedna z variant, jako byly například koule, uvnitř které je voják v průběhu střelby uzavřený, anebo pohyblivý pás podobný těm ve fitness centrech, se však prozatím neosvědčily.
Replika za milion „Vývoj jedné repliky zbraně používané pro simulaci stojí milion až 1,5 milionu korun a do výroby prvního sériového kusu trvá přibližně půl roku,“ vysvětluje Marián Peťko. Jak dodává, jedná se o složité a mechanicky komplikované zařízení. „Obsahuje pneumatický systém pro zpětný ráz, zbraň je plná elektroniky, snímačů, je v ní složitá optika s laserem. Musí navíc splňovat veškeré bezpečnostní normy,“ dodává. Celková cena simulátoru záleží na konfiguraci, v případě pěti až šesti zbraní stojí celý systém od 3,5 do pěti milionů korun.
Vytvoření terénních databází není tak nákladné. „Základní terény dodáváme jako součást systému, ale v případě požadavků zákazníka jsme schopni v počítači vytvořit speciální místo, například konkrétní výcvikový prostor. Technicky jde splnit cokoli. Náš nejnáročnější zákazník momentálně pochází z Blízkého východu, kam jsme dodali systém pro jedenáct střeleckých pozic,“ uvádí ředitel. Saab Slavkov dodal v minulosti Savi t do několika afrických zemí, právě se dokončuje velká zakázka pro zákazníka ze Saúdské Arábie. Firma zároveň usiluje o kontrakt v Indii a jedná s Českou armádou o prodeji simulátoru nové generace.
Výroba simulátorů představuje relativně mladý obor. Podle vládního kontrolního úřadu Spojených států amerických (Government Accountability Office) se virtuální systémy začaly používat pro výcvik pozemních vojsk teprve kolem roku 1980. Od té doby však technologie značně pokročila. Odborníci se shodují, že čím reálnější simulátor a více hodin na něm strávených, tím nižší náklady na výcvik. Žádné vojsko se však bez tréninku v terénu zcela neobejde. „Simulátory umožňují výrazně ušetřit náklady. Proto se dá předpokládat, že se tento obor bude nadále rozvíjet a že budou vznikat čím dál složitější systémy,“ domnívá se Jiří Hynek, prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR.
Ropné vrty jako zpestření Saab Czech ve Slavkově čas od času produkuje i zařízení pro civilní sektor. Nedávno tam dokončili simulátor vrtné soupravy LOC 400 pro firmu Huisman, jejíž česká pobočka ve Sviadnově u Frýdku-Místku zařízení vyrobila. „Před dvěma lety jsme pro ně vyvíjeli první typ, což včetně výroby trvalo zhruba osm měsíců. Toto je už druhá generace, takže simulátor byl hotový asi za tři měsíce,“ vysvětluje Jaroslav Žabenský, manažer marketingu a prodeje firmy Saab Czech.
Zařízení je vysoké dva a půl metru a Saab Czech jej posílá zákazníkovi do Austrálie. Odborníci ve Slavkově dělali vizualizace a logiku vrtání, Huisman dodal části hardwaru na ovládací pult. Zatímco v minulosti se vrtání provádělo hlavně manuálně, nová generace představuje poměrně složitý robotický mechanismus.
Pracovníci se proto musejí nejdříve naučit vrtací soupravu ovládat na simulátoru. Simulátor na vrtání ropy představuje byznys, který ve Slavkově v minulosti moc nerozvíjeli.
„Byla to příležitost, další odvětví, kde se dají naše technologie uplatnit. Na tom by však naše budoucnost stát neměla. Spíše se budeme snažit naše portfolio zúžit a vyrábět několik druhů špičkových simulátorů,“ uvádí Marián Peťko.
Vývoj jedné repliky zbraně používané pro simulaci stojí milion až 1,5 milionu korun a do výroby prvního sériového kusu trvá přibližně půl roku Saab Czech
Lidé jsou problém
Ze 120 zaměstnanců firmy Saab Czech divize Slavkov je 25 programátorů, dalších přibližně 40 procent pracuje ve vývoji strojních konstrukcí, elektrokonstrukcí a virtuálních terénů. Samotnou výrobou se zabývá 25 procent lidí a zbytek tvoří projektový management a administrativa. Ředitel Marián Peťko přiznává, že sehnat kvalitní lidi pro některé profese představuje občas problém. Zvláště špičkoví počítačoví odborníci mají na jihu Moravy momentálně dost pracovních příležitostí. „Kvůli programátorům jsme založili malou pobočku přímo v Brně, aby nemuseli dojíždět až do Slavkova,“ přiznává ředitel, který sám absolvuje tuto cestu dvakrát denně.
O autorovi| Dáša Hyklová, hyklova@mf.cz
