Osmdesát let nás dělí od atentátu na ministra financíMinistr dopravy Milan Šimonovský vyměnil generálního ředitele Českých drah Dalibora Zeleného. Oproti mnoha jiným odvoláním z vedení státních firem nejde jenom o bezvýznamné šachy.
Osmdesát let nás dělí od atentátu na ministra financí
Ministr dopravy Milan Šimonovský vyměnil generálního ředitele Českých drah Dalibora Zeleného. Oproti mnoha jiným odvoláním z vedení státních firem nejde jenom o bezvýznamné šachy. Dosavadní generální ředitel a předseda představenstva Českých drah Dalibor Zelený byl totiž v průběhu čtyř let, kdy velel Českým drahám, spojen se zakonzervovanou strukturou molochu, do nějž padaly peníze ze státního rozpočtu, aniž by za ně byl vidět jakýkoli efekt. Ne nadarmo se stal Zelený doslova maskotem železničářských odborářů, kteří vedle zemědělců patří k nejradikálnějším odborovým skupinám u nás. Dobré vztahy vedení drah s odbory sice zajišťuje sociální smír, pro skutečnou transformaci či restrukturalizaci je to však přímo smrticí směs. Zvláště u takového podniku, u něhož se čas jakoby zastavil kdesi na počátku devadesátých let. Již dvakrát stát České dráhy oddlužil. Že by měly dráhy upadnout do dluhů znovu, to by pro daňové poplatníky mohla být již trochu silná káva. Je logické, že na osobní přepravu stát doplácí. Méně logické ovšem je, že tak činí monopolnímu podniku. Při neexistenci adekvátní konkurence totiž nelze dost dobře porovnat přepravní náklady a tak získat podklady pro optimalizaci personálních a dalších nákladů Českých drah. Přeměna na akciovou společnost a oddlužení na bedra Správy železniční dopravní cesty, což byl základ socialistické verze transformace, se ukázala jako nedostatečná. Oddlužení lze zčásti chápat, protože dráhy musely platit například za výstavbu železničních koridorů, jejichž stavbu zadával stát. Pokračování takového trendu je však nebezpečné. Zvláště když na konci tunelu není řešení, které by znemožňovalo do budoucna opakování stejných chyb. Jako výsměch lze pak vnímat Zeleného tvrzení, že železnice je v dobrém stavu, když drahám loni poklesly tržby a snížil se počet cestujících o třináct milionů. A to ještě nedávno přišla Českým drahám Jobova zvěst v podobě rozhodnutí Ústavního soudu, který zrušil některé odstavce zákona o transformaci, jež jim zaručovaly monopolní postavení. Nový šéf Českých drah Petr Kousal hovoří o tom, že České dráhy potřebují zeštíhlet a že s redukční dietou začne na generálním ředitelství. To by nebyl špatný začátek. Nepochybně by tak sebral vítr z plachet odborářům, kteří by se nemohli ohánět tvrzením, že transformace postihne především dělníky, ale papalášů se nedotkne. Je ale nepochybné, že průvan na samotném generálním ředitelství tristní situaci na drahách nezmění, a že redukce, má-li být úspěšná, musí vyrazit rovněž do terénu. Ministr Šimonovský je v razanci svých kroků vázán programovým prohlášením vlády, i tím, že lidovci na rozdíl od US-DEU a ODS socialistickou verzi zákona o transformaci ČD podpořili v parlamentu. Mnohé ale bude záležet spíše na odborářích a jejich postoji k transformaci. A ti mu bianco šek nevystavili. Pokud se však (byť s ohledem na zachování sociálního smíru) Šimonovský s Kousalem k alespoň částečné transformaci a redukci postaví zády, těžko se zbaví podezření, že jim šlo pouze o to, vystřídat partu z Lidového domu partou z paláce Charitas, kde sídlí KDU-ČSL.
