Žádné akcie nerostou až do nebe, ani ty od Unipetrolu.
Minulý pátek, 17. srpen 2018, byl posledním dnem, kdy měli zájemci možnost nakoupit akcie petrochemické společnosti Unipetrol, aby měli právo účasti na řádné valné hromadě firmy. Ta se uskuteční v úterý 28. srpna 2018 a je zřejmé, že připoutá o dost větší pozornost, než je u událostí tohoto typu obvyklé. Na programu totiž bude návrh na vytěsnění zbývajících minoritních akcionářů ze strany majoritního vlastníka Unipetrolu, polské skupiny PKN Orlen.
Ta se již před několika měsíci dohodla na odkupu akcií největších minoritářů, když mimo jiné získala zhruba 20 procent akcií od společnosti Paulinino, za níž stojí skupina J&T, přibližně tři procenta akcií Unipetrolu od společnosti Ëntris Equity. Podíl PKN Orlen v Unipetrolu tak stoupnul na zhruba 94 procent a je zřejmé, že disponuje dostatečnou silou, aby návrh na povinný odkup zbývajících akcií prosadil. To zbytku drobných akcionářů, kteří představují přibližně šest procent všech akcií, nikterak nevadí. Až na jednu „drobnost“, očekává se totiž, že spor se rozhoří o cenu vykupovaných cenných papírů.
PKN Orlen za jednu akcii nabídl 380 korun, někteří minoritní akcionáři však již stihli dát najevo, že za přiměřenou považují podstatně cenu na úrovni přibližně 450 korun za akcii, a že svůj požadavek jsou připraveni vymáhat i soudně.
380 korun za akcii. Hodně, nebo málo?
Pojďme se na situaci podívat trochu detailněji. Předně je třeba zdůraznit, že spekulace na mimořádný zisk při povinném výkupu akcií je běžnou záležitostí. Někteří obchodníci se na tento typ transakcí specializují a vcelku oprávněně spekulují, že majoritní vlastník bude chtít rychle uzavřít celou transakci, a zároveň se vyhnout negativní publicitě, kterou spory s menšinovými akcionáři obvykle přinášejí. V minulosti lze najít i příklady, kdy se velká respektovaná společnost rozhodla raději ustoupit organizovanému nátlaku a potichu se vypořádala s „potížisty“. Ani to nelze apriori odsuzovat, byznys se prostě nevede v rukavičkách a velké kolosy typu ČEZ nebo PKN Orlen jsou si toho vědomy. Spekulace a hrozby soudním sporem do tohoto typu „byznysu“ patří, ostatně není náhodou, že cena akcií Unipetrolu od oznámení záměru na výkup vzrostla o tři procenta, i když na závěr posledního dne obchodování, zaručující hlasovací právo na valné hromadě, opět poklesla na 379 korun.
Stížnosti minoritních vlastníků by bylo možné považovat za oprávněné, pokud by cena nabízená „silou“ 94procentního akcionáře byla nižší než cena předchozího odkupu. To se však v tomto případě neděje. PKN Orlen nabízí drobným minoritářům stejnou cenu jako v první vlně odkupu cenných, tedy 380 korun za akcii. Vyšší cenou by se tak naopak mohli cítit poškozeni menšinoví vlastníci, kteří za tuto cenu nabídku na předchozí odkup přijali.
Můžeme si říct, že udělali chybu a nesprávně odhadli perspektivy titulu, vždyť zisk a následně i cena akcií může dále posilovat. Dalším důvodem pro případnou stížnost a soudní podání by tak mohlo být, že hodnota Unipetrolu je ve skutečnosti vyšší, než se zdálo. Například proto, že lze oprávněně očekávat další růst ziskovosti firmy. Lze ale opravdu tato očekávání podepřít odbornými argumenty? Ziskovost velkého petrochemického podniku, jako je Unipetrol, závisí na mnoha faktorech, z nichž některé ani nelze z úrovně podniku ovlivnit a lze je jen velmi obtížně předvídat.
Návrat k racionálním rafinérským maržím
Pozastavme se u dvou velmi významných parametrů: ceně ropy a výši rafinérské marže. V letech 2015 až 2017 prožívaly rafinérie, včetně českého Unipetrolu, dobré časy. Cena ropy byla nízká a ceny produktů klesaly s určitým zpožděním, rafinérská marže se tak vyšvihla na hodnoty přesahující čtyři dolary za barel, v některých obdobích dokonce až 5 USD/barel. To se pochopitelně odrazilo na dobrých ekonomických výsledcích petrochemických koncernů. A mnozí investoři, kteří „nastoupili“ do slibně se rozjíždějícího byznysu, tak zřejmě zapomněli na předchozí dlouhá období, kdy se cena ropy pohybovala nad sto dolary za barel, přičemž rafinérská marže například v 1. pololetí roku 2014 nedosahovala ani jeden dolar na barel.
Takže pozor! Přichází období převažujícího růstu cen energií a také ropy, přičemž rafinérská marže v 1. pololetí letošního roku se pohybovala kolem dvou a půl dolaru za barel. To se může jevit jako citelný pokles, ale ve skutečnosti jde pouze o návrat ke dlouhodobým průměrům.
Evropské rafinérie čelí stále tvrdší konkurenci a úspěšné jsou zejména ty, které mají dostatečnou zpracovatelskou kapacitu, zajištěná odbytiště – včetně mateřských společností, či vazeb v podobě distribučních sítí na navazující petrochemický průmysl – či komplexnější technologii zajišťující konverzi ropy na hodnotnější produkty. Dá se říci, že Unipetrol období nejistoty v letech 2010 až 2014, kdy řada evropských rafinérií skončila, přestál, a několika zásadními investicemi přesvědčil o své dlouhodobé perspektivě. Nicméně období modernizace ještě není zdaleka u konce, nutné investice budou směřovat nejen do hlavního byznysu, ale třeba i do podnikové energetiky. Zdaleka tedy nelze čekat, že impozantní ekonomické výsledky z posledních období budou jaksi samozřejmě pokračovat dále a dále. A tedy i cena akcií.
Autor je jednatelem konzultační společnosti ENA a výkonným ředitelem Asociace nezávislých dodavatelů energií
