Ocelovému srdci republiky – Ostravsku – hrozí vážné kardiovaskulární potíže. Dle odborníků a firem oslovených týdeníkem Euro odvětví jen stěží zápasí s dramatickým propadem poptávky a marží. Některé ocelářské firmy prodávají zboží na hranici rentability. Část expertů hovoří o hrozící dlouhodobé krizi obdobné té, která postihla české ocelářství koncem devadesátých let minulého století.
Trpí celá Evropa
„Nejen v Česku, ale i v celé Evropě se ocelářské firmy potýkají s výrazným útlumem poptávky,“ tvrdí někdejší šéf společnosti ArcelorMittal Ostrava (AMO) František Chowaniec, jenž je i kvůli své dlouhodobé praxi považován za jednoho z největších odborníků na ocelářství v Česku. Chowaniec tvrdí, že největší ránu zdejším ocelárnám zasadil útlum veřejných investic do budování nové infrastruktury, a to nejen v tuzemsku, ale i v okolních zemích. Další ranou bylo omezení výstavby jak velkých developerských projektů, tak i soukromého bydlení. Následuje stěhování tradičních odběratelů, některých strojírenských firem, z regionu do zahraničí za levnější pracovní silou a výhodnějšími podmínkami pro podnikání.
„Situace je ale rozhodně lepší, než na první pohled vypadá,“ říká Chowaniec. Je přesvědčen, že ocelářské firmy musejí být za aktuálního stavu velmi opatrné a stále tlačit na zvyšování své produktivity a snižování výrobních nákladů. Moc možností jim ale již nezbývá. „Třeba na snižování počtu pracovních míst už moc prostoru není, po restrukturalizacích, kterými tuzemské ocelářské firmy prošly v předchozích letech,“ míní Chowaniec.
Dvacet procent dolů
Obdobně reagují i další oslovení. V souvislosti s výrobou oceli dokonce někteří z nich hovoří o příchodu velmi zlých časů. „Aktuální situace v ocelářství není dobrá. Mnohé firmy nevyužily tučná léta k přizpůsobení výrobních kapacit budoucímu trhu, což je jeden z důvodů, proč je stále převis nabídky nad poptávkou,“ tvrdí za všechny generální ředitel uskupení Evraz Europe a předseda firmy Evraz Vítkovice Steel Dmitrij Ščuka. Firma je součástí ruského ocelářského gigantu Evraz Group.
Ocelářská krize ale nedopadla jen na české firmy. Jak uvádí polečnost ArcelorMital Ostrava, jen v roce 2011 se v Evropě propadla poptávka po oceli o 1,3 procenta. Oproti předkrizovému roku 2009 však pokles dodávek představoval zhruba dvacet procent. „Předpovědi reálné spotřeby oceli v Evropě v letošním roce hovoří o dvouprocentním poklesu ve srovnání s loňským,“ dodává mluvčí největších českých oceláren Věra Breiová.
Bez marží
Velmi nízká poptávka po ocelářském zboží tlačí ocelářské firmy na hranici rentability. Část manažerů dokonce v neoficiálních rozhovorech přiznává, že pokud si jejich firmy chtějí zachovat současné postavení na trhu, budou nuceny minimálně do poloviny letošního roku prodávat zboží s nulovými, nebo dokonce zápornými maržemi. Na tučná léta z počátku tisíciletí mohou jen vzpomínat se slzou v oku. „Pokud bych to měl říci s nadhledem, aktuální marže ve srovnání s rokem 20007 ani maržemi nejsou,“ prohlašuje Ščuka.
Právě léta 2007 až 2009 byla pro oceláře tím posledním „vydařeným“ obdobím. „V polovině minulého desetiletí nebylo výjimkou, když marže překročily hranici dvaceti procent. Aktuálně se pohybují pod deseti procenty,“ tvrdí Chowaniec. Dosažení desetiprocentních marží je ale dle zdroje z oboru takřka nepřirozeným jevem. „Třeba společnost ArcelorMittal Ostrava prodávala v druhém loňském pololetí zboží velmi často se ztrátou. Situace se k lepšímu příliš nezměnila ani v prvních měsících letošního roku,“ vysvětluje zdroj. Jeho slova ostatně v prosinci loňského roku potvrdil i Jan Rafaj, ředitel AMO pro personalistiku a vnější vztahy. „Do jisté míry se nám daří udržet objem výroby, nicméně ceny spadly tak dramaticky, že v současné době téměř na žádném ocelářském výrobku netvoříme zisk. Naopak tvoříme ztrátu, a ta ztráta se zvyšuje,“ uvedl v médiích.
O tom, že o nic příznivější situace nebyla ani na dalších trzích, svědčí mimo jiné výsledky matky ostravského podniku. Koncern ArcelorMittal utrpěl ve čtvrtém čtvrtletí loňského roku ztrátu ve výši jedné miliardy dolarů, tedy zhruba devatenáct miliard korun. Příčinou nepříznivých čísel byly kromě daňových plateb i náklady na restrukturalizaci, spočívající především v modernizací některých provozů a úpravě produkce, aby lépe odpovídala poklesu poptávky. Za celý loňský rok ale koncern navzdory potížím vykázal zisk ve výši zhruba 2,26 miliardy korun. Ten letošní by měl být již příznivější, a to zejména kvůli očekávanému oživení poptávky na neevropských trzích. Společnost ArcelorMittal Ostrava loňský hospodářský výsledek zatím nezveřejnila.
Až přijde oživení, dojdou suroviny
Odborníci oslovení týdeníkem Euro tvrdí, že razantní zlepšení aktuálního stavu v ocelářství lze očekávat až v okamžiku, kdy odezní hospodářská krize v Evropě. Teprve poté začnou jednotlivé státy včetně Česka investovat do rozvoje své infrastruktury a developeři do větších projektů. Právě na těchto dvou sektorech je české ocelářství nejvíce závislé.
Zvýšením poptávky po oceli však problémy českých hutnických společností neskončí. „Stále je tu reálné nebezpečí, že ocelářským firmám dojdou v regionu zdroje základních surovin nutných pro výrobu, především koksovatelné uhlí. Jeho reálné zásoby v regionu jsou i navzdory predikcím těžařů působících v moravskoslezské pánvi jen stěží odhadnutelné. Pesimisté hovoří maximálně o deseti letech, optimisté až o pětadvaceti,“ tvrdí zdroj, který si nepřál zveřejnit své jméno. „Výhledově očekávám oživení poptávky po oceli. Otázkou ale je, zda budou mít podniky v horizontu několika let dostatečnou zásobu primárních surovin pro svoji výrobu,“ souhlasí s jeho názorem Chowaniec. Jak říká, kupříkladu do zpřístupnění zásob koksovatelného uhlí se v poslední době příliš neinvestuje. „V tomto případě není jen otázkou, zda se podaří suroviny sehnat, ale i za jaké ceny,“ dodal Chowaniec.
Ne všichni ovšem podobné obavy sdílejí. „Nemáme informace, že by se v horizontu do pěti let měla zásadně změnit konfigurace dostupnosti primárních zdrojů pro výrobu. Mnoho surovin pro výrobu se dováží již dnes a jejich ceny na Ostravsku se řídí cenou na světových trzích,“ tvrdí generální ředitel společnosti Evraz Europe Ščuka.
Ekologický likvidátor
Aby problémů nebylo málo, i v případě oživení poptávky a zajištění dostatečného přísunu surovin, je tu ještě zátěž, která velmi citelně ohrožuje budoucnost českého ocelářství – státem vynucené investice do ekologie. „Ano, velké závody jsou obecně oblíbeným cílem ekologů,“ souhlasí Chowaniec. Právě v tuzemsku patří situace s ekologickými investicemi k nejvyhrocenějším v Evropské unii. Stát s odvoláním na bruselské směrnice nutí firmy investovat až miliardy korun. „Občas jsme papežštější než papež. Chceme něco, na co nemáme,“ je přesvědčen Chowaniec. Za příklad dává snižování emisí CO2 při výrobě. Technologie, které to umožňují, jsou sice k dispozici, ale jsou velmi drahé. „Zátěže v podobě investic do ekologie začínají být pro ocelářské firmy enormní,“ tvrdí Chowaniec. Firmám ze zemí, které nemají tak striktní ekologické normy, již české společnosti v některých případech nejsou schopny konkurovat. „Osobně si myslím, že vliv CO2 na životní prostředí, který vzniká při průmyslové výrobě nebo produkci elektřiny, se příliš démonizuje. V přírodě existují zdroje, které je svojí produkcí několikanásobně překročí,“ argumentuje bývalý šéf AMO.
Jen ArcelorMittal Ostrava vložil v posledních letech do ekologických projektů miliardy korun. „Dalšími investicemi, které budou mít pozitivní dopad na životní prostředí, jsou modernizace odsíření koksovny a odsíření energetiky. S odsířením obou provozů začneme již letos,“ sdělila mluvčí firmy Breiová. Díky nim se významně sníží obsah sulfanu v koksárenském plynu a u energetiky se sníží emise prachu a oxidu siřičitého. Do těchto dvou ekologických projektů bude firma investovat dalších 750 milionů korun. Dobrá zpráva pro lidi, kteří žijí v okolí oceláren, pro jejich majitele již nikoli. „Samozřejmě že české firmy jsou znevýhodněny proti zemím, v nichž jsou nižší emisní limity, případně mají dojednané výjimky, takže tolik investovat nemusejí. V České republice máme nejpřísnější limity v EU, a díky integrovaným povolením jsou ještě speciálně zpřísněné v Moravskoslezském kraji, takže firmám působícím na českém trhu tato situace konkurenceschopnost snižuje,“ souhlasí Breiová.
Dusno z Polska
Šéf dozorčí rady Třineckých železáren Jiří Cienciala již dříve upozornil, že tuzemské ocelářské firmy podporují plány Bruselu na snižování emisí, současně s tím ale žádají vytvoření takových podmínek pro podnikání, které by jim umožnily konkurovat zahraničním firmám. > Jen do roku 2020 totiž musejí tuzemské ocelářské podniky do zlepšení životního prostředí investovat až pětatřicet miliard korun. A natolik významnou částku budou muset zcela jistě promítnout i do finálních cen svých produktů.
V této souvislosti zástupci českých firem upozorňují na sousední Polsko. Varšava není v prosazování ekologických norem, které vymysleli bruselští úředníci, tak důrazná. I z toho důvodu jsou investice polských oceláren do této oblasti jen zlomkem v porovnání s jejich českou konkurencí. Přitom právě polský průmysl je jedním z největších znečišťovatelů ovzduší v Moravskoslezském kraji.
Malí nepřežijí
Špatná situace v evropském ocelářském průmyslu, způsobená hlavně poklesem poptávky, nutí jejich majitele hledat řešení, která jim pomohou z krize vybřednout. Podle odborníků oslovených týdeníkem Euro je jedním z možných řešení další konsolidace ocelářství. Ta může nabýt podobných rozměrů, jako když se před několika lety sloučil západoevropský ocelářský gigant Arcelor s indickým Mittalem a vznikla největší ocelářská firma světa ArcelorMittal.
„Nastává doba hledání optimalizací, synergických efektů, která možná povede ke vzniku větších celků. Další vývoj lze ale jen stěží odhadnout,“ tvrdí expert na ocelářství František Chowaniec. Naopak šéf společnosti Evraz Europe Dmitrij Ščuka má v této věci jasno: „Jsme přesvědčení, že konsolidace firem bude pokračovat, a to nejenom v našem oboru.“ Konsolidace by se měla dotknout celého sektoru ocelářství. Svoji pozici na globálním trhu by měla posílit nejen společnost ArcelorMittal, do fúzí by se měly zapojit i silné ruské ocelářské firmy.
Ostatně svého ocelářského „giganta“ mělo mít i Česko. Vláda v roce 2001 odsouhlasila sloučení společností Nová huť, Vítkovice a Vysoké pece Ostrava do jednoho ocelářského podniku. Ten měl poté připadnout za jednu korunu Třineckým železárnám. S plánem, který ale nakonec stát zavrhl, přišla poradenská společnost EuroStrategy Consultants. V privatizačních tendrech postupně ovládla Novou huť spolu s Vysokými pecemi Ostrava (dnes ArcelorMittal Ostrava) společnost LNM Holdings, která je dnes součástí koncernu ArcelorMittal. Ocelářskou část Vítkovic získal v privatizaci ruský Evraz Holding.
Nestěhujeme, neprodáme
Evraz prodává svoji českou dcerku Evraz Vítkovice Steel (EVS) a ArcelorMittal Ostrava se bude stěhovat do Polska. Informace, které i kvůli další vlně krize v ocelářství opět začínají hýbat kuloáry.
Některé zdroje týdeníku Euro tvrdí, že majitel AMO chce přestěhovat zčásti nebo zcela úplně výrobu do továren v Polsku. Údajně proto, že v sousední zemi jsou pro podnikání v oboru mnohem příznivější podmínky. Navíc si má AMO s polskými továrnami koncernu ArcelorMittal konkurovat v některých oblastech výroby. „Je zcela logické v době poklesu poptávky na trzích uzavřít jednu ze dvou továren, které produkují stejné zboží. Navíc když z Polska obsloužíte zcela bez problémů i své zákazníky v Česku,“ konstatoval dobře informovaný zdroj. Tvrdí, že si vedení AMO dokonce již zjišťovalo u některých přepravců podmínky pro případný přesun části výroby.
ArcelorMittal Ostrava ale podobné informace považuje za nesmyslné. Firma uvádí, že do modernizace provozů investovala v Ostravě přes osm miliard korun. „Další miliardy investovala mateřská společnost do získání sta procent akcií ostravské huti, což jen podtrhuje, že s ostravským závodem počítá,“ sdělila mluvčí firmy Věra Breiová.
Obdobně je to prý i s prodejem společnosti Evraz Vítkovice Steel. „Neplánujeme prodej společnosti a ani odchod z regionu,“ říká šéf firmy Evraz Europe Dmitrij Ščuka. Týdeník Euro má informace, že ruský majitel vážně zvažoval její prodej v roce 2009, kdy se na jejím hospodaření výrazně podepsala světová ekonomická krize. Nakonec si ale svůj krok rozmyslel. Evraz za ovládnutí vítkovického podniku zaplatil státu přes sedm miliard korun. A kdy se mateřské firmě investice vrátí? „To pro nás není na pořadu dne. Abychom tuto otázku mohli z dlouhodobého úhlu pohledu řešit, musí být EVS dlouhodobě zisková. Proto se vedení naší společnosti snaží zajistit dlouhodobou profitabilitu v současných složitých tržních podmínkách,“ prohlašuje Ščuka.
ČLÁNKY DO MAILU