Lakshmi Mittal spustil světovou vlnu fúzí a akvizic
Ocelářství je a ještě dlouho bude roztroušeným a nekonsolidovaným oborem, k větším akvizicím není na trhu vhodná příležitost, prohlašovali ještě před deseti lety experti na hutnictví. Situace v oboru tehdy nebyla příznivá, ceny oceli byly nízké, klesal odbyt, většina firem zápasila s ekonomickými problémy a na převzetí konkurence neměla prostředky. Jen málokdo před deseti lety očekával třeba sloučení britské společnosti British Steel a nizozemské Royal Hoogovens.
Konec prázdnin.
Uběhlo však jen několik let a situace se dramaticky změnila. V roce 1999 spojením British Steel a Royal Hoogovens vnikla společnost Corus. Do té doby nenápadný Ind žijící v Londýně Lakshmi Mittal začal agresivní akviziční politikou budovat své impérium Mittal Steel, současné světové ocelářské impérium číslo jedna, nad kterým slunce nezapadá. A aby toho nebylo málo, v 2002 vznikla světová ocelářská dvojka, společnost Arcelor, do které mimo jiné Francie, Belgie a Španělsko vložily své akcie ocelářských podniků. Tím doba velkých fúzí, s výjimkou například privatizace oceláren ve východní Evropě, na nějaký čas skončila. Až do počátku března, kdy Lakshmi Mittal předložil akcionářům Arceloru nabídku na převzetí jejich firmy za 19,8 miliardy eur. Možná až příliš odvážná nabídka. Pokud se však v ocelářství dějí nějaké velké změny, v posledních letech se o ně většinou postaral právě Lakshmi Mittal.
Začátek konsolidace.
Bývalý generální ředitel VSŽ Košice, finančník a spolumajitel firmy Benson Oak Gabriel Eichler tvrdí: „Mittal začal konsolidovat světové ocelářství. Úspěšný je i proto, že se ve většině případů - narozdíl od svých konkurentů - dokázal rychle zorientovat a zareagovat. Zatímco konkurentům trvala podobná rozhodnutí i půl roku, Mittalovi jen několik týdnů. Navíc si troufl kupovat ocelárny za desítky milionů dolarů v oblastech, do nichž se jiný investor z oboru neodvážil.“ Mittal je schopen přijet do vyhlédnutého podniku se svým týmem, za pár dní prověřit jeho ekonomický stav a dát finanční nabídku. Eichler za konkurenční výhodu v Londýně žijícího Inda označil i to, že je na rozdíl od svých soupeřů, dominantním vlastníkem Mittal Steelu. „Možná že i jiné firmy měly lídry schopné rychle reagovat, těm ale zase mohlo hodně dlouho trvat, než přesvědčili akcionáře a členy vedení podniku o správnosti svých rozhodnutí,“ dodal Eichler. Za zmínku stojí i několik let stará událost ze setkání bossů předních světových oceláren, kterého se zúčastnil i Mittal. „Zatímco se šéfové amerických a evropských podniků bavili o problémech s odbory, penzijních fondech, zavedení cel a dalších ochranářských opatřeních, Mittal mluvil jen o možných fúzích a akvizicích,“ charakterizoval jednání jeden z jeho účastníků. Ne všichni jsou však z Mittalova postupu nadšeni a ptají se, jak je možné, že zaplatil za ovládnutí firem tak malé částky v porovnání s jejich vysokou účetní hodnotou. Někteří dokonce neváhají hovořit o tom, že je nejúspěšnější především v zemích s transformující se ekonomikou, kde doposud neexistují tak jasná pravidla jako ve vyspělých státech.
Dividendou proti Indům.
Žádná Mittalova akce však zřejmě nevzbudila v ocelářství tak velký rozruch jako již zmíněná nabídka na převzetí světové ocelářské dvojky. Proti prodeji Arceloru se okamžitě ozval nejen jeho největší podílník Lucembursko (ovládá 5,5 procenta firmy), ale i další spolumajitelé. Francie a Španělsko označily prodej „domácího podniku“ podnikatelovi indického původu za nepřijatelný. Šéf Arceloru Guy Dollé dokonce vyrazil na čtrnáctidenní cestu po Evropě a Spojených státech s jediným cílem, přesvědčit zhruba 800 drobných podílníků společnosti, aby své akcie neprodávali. Údajně se mu podařilo „zviklat“ nadpoloviční většinu akcionářů. Vedení firmy navíc vymyslelo několik dalších fíglů, jak se Mittalu bránit. Počátkem března představilo nový podnikatelský plán na léta 2006 až 2008 včetně „motivačního programu“ pro akcionáře. Počítá se zvýšenou výplatou dividend, která by měla být pro vlastníky finančně daleko výhodnější než samotný prodej akcií. V následujících dvou letech by se měla výplata dividend takřka zdvojnásobit v porovnání s loňským rokem. Na výplatu chce dát vedení společnosti třetinu čistého zisku, místo dřívějších devatenácti procent. Poroste i hrubý zisk, Arcelor by měl v roce 2008 vydělat před zdaněním zhruba sedm miliard eur, zatímco loni to bylo 5,6 miliardy. Nebylo v něm však započítáno přes půl miliardy dolarů, předpokládaný zisk kanadské společnosti Dofasco, kterou Arcelor koupil v lednu. Převzetí Mittalem má zabránit i akviziční politika Arceloru. Společnost mimo jiné koupila 38 procent v čínské ocelárně Laiwu Steel, za které zaplatila v hotovosti 218 milionů eur. O dalších akvizicích firma vyjednává. „Čím více akvizic, tím menší šance Mittalu,“ přiznává vedení Arceloru.
Konec starých časů.
Pokud se však Mittalovi podaří přesvědčit akcionáře Arceloru, a ti mu nakonec své podíly prodají, vznikne koncern s roční produkcí přes sto milionů tun oceli, který získá mezi devíti až deseti procenty světového trhu. To v porovnání s firmami z jiných oborů není tak velký podíl. Francie, Španělsko a Lucembursko se však obávají, že Arcelor, který má na rozdíl od Mittalu většinu svých výrobních kapacit v Evropě, po sloučení s konkurentem čeká další restrukturalizace, a tedy i propouštění. Přitom zaměstnanost v ocelářství je pro tyto státy velice citlivým tématem, vždyť do ozdravění podniků, které tvoří Arcelor, investovaly ze svých rozpočtů v minulosti desítky miliard eur. Radost nebudou mít ani další ocelářské podniky. Veřejným tajemstvím je, že ocelářské společnosti mezi sebou uzavírají nepsané dohody o tom, kolik může konkurence dovézt ocelářských výrobků do jejich teritoria. „Pokud někdo doveze více než stanovené množství, začne se vyjednávat o zavedení importních přirážek a dalších ochranářských opatření. Ty se prosazují relativně jednoduše, stačí pohrozit propouštěním zaměstnanců v zemích, v nichž firmy provozují své výrobní závody. Podobné dohody uzavírají firmy po celém světě,“ tvrdí zdroj týdeníku EURO. Gabriel Eichler k tomu dodává: „Pokud Mittal ovládne Arcelor, je více než pravděpodobné, že takové dohody bude ignorovat.“
Musí investovat.
Případné spojení Arceloru s Mittalem však přinese i výhody. Nový kolos výrazně posílí své postavení a vyjednávací pozici u odběratelů, ceny ocelářské produkce sice zřejmě o poznání klesnou, v budoucnu však nebudou podléhat takovým výkyvům jako doposud. Z toho může těžit i konkurence. Příliš zlevňovat produkci, a tím i snižovat své marže, si však Mittal zřejmě dovolit nemůže. Musí stále vydělávat, a to hodně, pokud nechce, aby se o jeho imperiu stále hovořilo jako o letadlu, které pohánějí virtuální peníze. Do budování svého impéria investoval miliardy dolarů, které si musel někde půjčit a nyní je splácí, alespoň jejich větší část. Navíc většinou ovládl firmy, které nebyly v příliš dobré kondici a jsou výrazně podinvestované. Špičkovými technologiemi disponují pouze jeho ocelárny v USA, zbytek musí zmodernizovat, pokud chce zůstat konkurenceschopný. To znamená další miliardové náklady. Nevýhodou ovšem je, že Mittal Steel je roztroušen po celém světě, což rovněž může částečně omezit jeho akceschopnost. Arcelor působí převážně v Evropě a je lépe organizován. „Hrozí reálné nebezpečí, že Mittal sice vybuduje největší světový ocelářský podnik, ale kvůli splácení dluhů nebude mít peníze na další rozvoj, tudíž nebude schopen včas reagovat na potřeby trhu,“ domnívá se zdroj obeznámený se situací v oboru. Možným řešením, jak se dostat z těchto problémů, je prodat některý podnik.
Každý s každým.
Ať ovládne Mittal Steel společnost Arcelor, či nikoliv, jedno je jasné: Lakshmi Mittal odstartoval vlnu fúzí a akvizic, která nemá v ocelářství obdoby. S nadsázkou lze konstatovat, že se nyní všechny větší ocelářské firmy začínají zajímat o možné akvizice, každý vyjednává s každým o případném sloučení. „Nic jiného jim nezbývá, kdy dojde k takovému slučování, je jen otázkou času. Navíc by se společnosti měly slučovat dnes, dokud zažívá ocelářství dobré roky. Firmy které mají peníze, by měly začít skupovat ty, které jich tolik nemají,“ konstatoval Eichler.
Jeho slova potvrzuje i zpráva Financial Times. Deník minulý týden napsal o údajném chystaném spojení britsko - nizozemského ocelářského koncernu Corus s ruskou konkurencí Evraz Group. Corus je největším producentem oceli ve Velké Británii, Evraz, ovládaný Alexandrem Abramovem, ruskou jedničkou. Firma loni získala Vítkovice Steel, když téměř sto procent akcií firmy koupila od státu zhruba za sedm miliard korun.
Sloučením Evrazu a Corusu by vznikla šestá největší firma v oboru s roční produkcí oceli přesahující dvaatřicet milionů tun. Analytici považují chystané spojení za velmi rozumné řešení, kdy se firmy budou v produkci navzájem doplňovat. Evraz je schopen vyrobit velmi levnou ocel, Corus se specializuje na vysoce kvalitní produkty, především pro automobilový průmysl. Britsko - nizozemská firma by se tak dostala k levným a velkým zásobám oceli Evrazu, Rusové k pro ně tak potřebnému přístupu na trhy západní Evropy.
Kdy ke sloučení dojde, a v jakém stavu jsou nyní jednání o fúzi, obě strany odmítají komentovat. Generální ředitel Corusu Philippe Varin však ještě před zveřejněním informací o fúzi oznámil, že jeho firma hledá partnery, kteří by ji umožnili vyrábět levněji. „Největších pět firem ovládá devatenáct procent trhu. Na to, abychom z konsolidace těžili výhody, by firmy musely ovládat zhruba čtyřicet procent trhu,“ řekl Varin deníku Handelsblat.
Chelsea Steel.
Na trhu se navíc objevily informace o možné změně v samotné vlastnické struktuře Evrazu. O vstupu do firmy údajně vyjednává nejbohatší Rus a jedenáctý nejmajetnější obyvatel planety Roman Abramovič. Ten vlastní mimo jiné londýnský fotbalový klub Chelsea. Jednání prý začala již před několika měsíci, navzdory tomu jsou na samém počátku. Velikost podílu, cena, ani další podmínky, za kterých by měl Abramovič vstoupit do Evrazu, zatím stanoveny nebyly. Peněz na podobné nákupy však má jistě dost. Loni prodal ruskému státnímu plynárenskému monopolu, společnosti Gazprom dvaasedmdesát procent akcií v ropné firmě Sibněfť za více než třináct miliard dolarů. Analytici tvrdí, že jeho vliv a bohatství by se mohly Evrazu do budoucna velice hodit. Třeba při dalších akvizicích. Navíc se objevily spekulace, že právě on dal podnět k jednání o fúzi mezi Corusem a Evrazem.
Rusko má budoucnost.
Ruské ocelářství zřejmě čeká ještě další vlna konsolidace a upevňování pozic. Kreml se totiž v posledních měsících snaží sloučit roztříštěné ocelářské firmy do většího subjektu, který by mohl výrazněji konkurovat světovým gigantům. Plány Moskvy však zatím narážejí na rozdílné majetkové struktury a nejednotnost názorů oceláren. I bez případných akvizic však ruské ocelářství bude velice silné. Oproti konkurenci má jednu obrovskou výhodu, disponuje obrovskými zdroji základních surovin pro výrobu oceli, železnou rudou a koksovatelným uhlím. „To je základ pro další výrobu. S tímhle zázemím jsou schopni vyrábět velmi levně, ani je nemusí zajímat, co zrovna dělá Mittal Steel,“ uvedl zdroj týdeníku EURO.. Obavy nemají ani některé menší firmy z oboru. „Lze předpokládat, že vznikne několik velkých koncernů, na trhu však zůstane dostatek místa pro ocelářské speciality, jaké produkují třeba Třinecké železárny,“ konstatoval spolumajitel hutí Tomáš Chrenek. Upozornil, že odběratelé jsou ve svých požadavcích stále náročnější. „Menší producenti jsou na ně schopni mnohdy reagovat daleko pružněji než velké kolosy,“ dodal.
