Útok přišel v okamžiku počátku vážné finanční krize
Svět nečeká, až se čeští úředníci probudí a začnou se starat o majetek, který je jim svěřen do péče. Platí to i v případě ostravské Nové huti. Zpackaná privatizace v režii smluvně opozičního partnera současné sociálnědemokratické vlády přímo pod kontrolou tehdejších nejvyšších představitelů dospěla po četných peripetiích ke zcela nové dramatické zápletce. Po největší severomoravské hutní firmě natáhla ruku neznámá společnost CEC v okamžiku, kdy docházejí provozní prostředky a reálně hrozí zastavení výroby, ne–li další pokračování česko–ruské opery pod názvem Nevyplácení mezd.
Přitom již na počátku minulého roku byly odpovědným úředníkům Fondu národního majetku i ministerstva průmyslu a obchodu dostupné informace o tom, že jak Vítkovice, tak Nová huť se řítí do katastrofy. Tehdejší šéf majetkových účastí Fondu národního majetku Jaroslav
Borák si nechal od významných auditorských firem ohodnotit bonitu pohledávek obou hutních společností. Chtěl zjistit, zda ve skutečnosti není vlastní jmění obou firem nižší, než vykazují. Hutě totiž od privatizace vytvářely rezervy a oprávky jen velmi omezeně. Tak by se otevřela možnost k vypovězení manažerských smluv made in Václav Klaus a Martin Kocourek. Jenže vše usnulo a pak přišel krach Vítkovic. Populární ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr vyměnil své úředníky ve statutárních
orgánech a situaci řešil po svém, tedy požadavkem na další peníze. Vítkovice je dostaly, ale zachování výroby to nepomohlo. Z účtu je totiž hned stáhly věřitelské banky. Už v té době upozorňovali odborníci i někteří novináři, včetně týdeníku EURO, že problém hutnictví není uzavřen za vítkovickým plotem a Nová huť má pouze zpoždění. Upozorňovali, žel, marně. V Nové huti se budovala za peníze půjčené od IFC moderní minihuť pro výrobu kvalitních plechů. Jenže ne příliš úspěšně. Minihuť dodnes není schopna normálního provozu. Umrtvená investice za deset miliard korun je jak kámen na noze topícího se člověka. Vládě došlo, že je třeba něco dělat. Například vypovědět manažerskou smlouvu. V konceptu privatizace státního majetku usoudilo ministerstvo financí, že problém vyřeší do dubna letošního roku. Pak se bude hledat strategický partner. Jenže představa, že zadluženou firmu ve vážných problémech nebude nikdo chtít, byla falešná. Zájemce je na světě. Sice odmítá předložit rodný list a výpis z účtu, ale zato drží vládu v klinči. Má smlouvu, která blokuje jakoukoli privatizaci hutní firmy. On bude diktovat státu, co se bude nyní dít, jak se bude vyjednávat o restrukturalizaci firmy a podílu státu na tomto procesu, do něhož měla vláda vstoupit již před deseti lety.
Přesto zmatená reakce státních úředníků odhaluje, že nemají jasno ani nyní. Je zajímavé, že mluvčí ministra financí Libor Vacek zvolil nejprve ostrá slova významně zpochybňující důvěryhodnost CEC, aby pro EURO následující den ve svých odpovědích připustil, že převzetí Petrcíle, tedy firmy držící manažerskou smlouvu a předkupní právo na další akcie, může být považováno i za přesný opak původních prohlášení o pokusu o nepřátelské převzetí. Prý jde snad i o vstřícné gesto investora, který chce ukázat, že to s investicí do Nové huti myslí vážně. Navíc tak umožnil státu prolomit neřešitelný spor mezi manažery z Petrcíle a možnostmi státu při zpětném odkupu jednoprocentního „klíče k privatizaci. To vše Vacek v telefonu připustil s tím, že to tak může být, ale nikdo to neví.
Možná že kdyby příslušní úředníci odpovědní za správu tohoto majetku konali tak, jak mají, věděli by. Přinejmenším by pevně drželi majoritu ve svých rukou a mohli by tvrdě vyjednávat, diskutovat o sociální únosnosti propouštění, jemuž se hutní podniky v regionu samozřejmě nevyhnou. Mohli by jednat v Bruselu o podpoře restrukturalizačnímu plánu. Místo holí v ruce však mají holé ruce.
Ostrava se proměňuje v Lotrinsko. Desítky tisíc pracovních míst jsou ohroženy a nikdo nemá sílu převzít iniciativu. Jedno se zdá zjevným. Útočníkem na ostravské hutě nebude ocelářská firma z Evropy, protože ta by si podřezávala vstupem do dalších kapacit vlastní větev. Evropské hutě nemají moc šancí zvedat produkci. Nebude to také institucionální investor, protože by to musel být šílenec. Zisk z operace je rozhodně dál než ve hvězdách. Po jeho boku však stojí mimořádně respektované firmy, a tak nepůjde asi o žádného nýmanda. Po zlém to s ním nepůjde.
