Ochrání je lístek v zadku?

Domorodá společenství jsou ohrožována tlakem západních výdobytků

V novinách to vždy vypadá legračně. Jako tenhle snímek, který před měsícem pořídil na Papuy-Nové Guineji český fotograf Jan Rendek. Papuánský bojovník je oděn toliko ve šňůrkové „slipy“ s kotekou čili penisovým pouzdrem z tykve a jeho opodál stojící kolega si ještě po vzoru předků zastrčil do zadku list, jenž jej má chránit před vstupem zlořádných sil do těla. Magických, pochopitelně. Ale co se to pohupuje u Melanésanova pasu? Jistě, je to ledvinka. Moderní, pěkná, jen trochu víc ušmudlaná. Jenže kdo ví, zda nepochází z pražského Gigasportu, Sportisima, Hudy Sportu nebo Hypernovy. Třeba ji v údolí Baliem zapomněl nebo záměrně ponechal jako dárek nějaký Novák, Dvořák či Pokorný.
Turisté, cestovatelé, misionáři i státní úředníci rozšiřují hmotné i nehmotné výdobytky naší civilizace do těch nejodlehlejších koutů světa. Vznikají občas neuvěřitelné situace: polonahé divošky třímající skládací deštníky, „barbaři“ huhlající do telefonu jako do vysílačky, dítka v sandálech z pneumatik, piknikující partička s oštěpy pod slunečníkem jak z makarské riviéry, svalnatí válečníci s čelenkami z per, kůstkami v nose a … růžovoučkými slunečními brýlemi na nose. Mix všeho. Invenčnost posledních lidí z doby kamenné, jak se říká, však nezná mezí; účelně se dá využít cokoliv od beden po plechovky. Nejsou hloupí. „Divoši“ odkoukají všelicos, a nebudí už tím tolik veselí jako před desítkami lety, kdy v takzvaných kultech cargo pouze imitovali vynálezy bílých. Z bambusu stavěli „vysílačky“ i s anténami a připravovali přistávací ranveje pro božské zásilky nákladu… „Erozi novoguinejských kultur urychluje sice mnoho zámořských vlivů, počínaje dovozovými náboženstvími a konče dovozovým spotřebním zbožím, ty ale nejsou rozhodující. To zdánlivě nevinný nápad opustit rodnou vesnici a projít se trochu po svém ostrově je tím polibkem smrti pro tradiční společnost,“ tvrdí entomolog Vojtěch Novotný z Akademie věd, jenž na druhém největším ostrově světa zkoumá hmyz. Ano, i Papuánci opustili své omezené světy, údolíčka a pídí se po zlepšení. Vlivy se mísí. Intelektuálové ověšení tituly tomu říkají kulturní difuze a svého času, ve třicátých letech minulého věku, šlo o celkem vlivnou (a úsměvnou) teorii. Prý se z jediného pracentra nějaký typ předmětů či myšlenek šířil jinam a bylo možné vysledovat jejich celosvětovou cestu; afrikanisté například porovnávali špičky šípů a podobně.
Kam až jsme touto míchanicí dospěli, osvětlil ve vtipném eseji z roku 1937 antropolog Ralph Linton. Popisuje den „stoprocentního Američana“. Ten vstane z postele (středovýchodního to vynálezu), sundá si pyžamo (indický úbor), mrkne na hodiny (vynalezené ve středověké Evropě) a jde do koupelny, prý nejameričtější místnosti v jeho bytě. Ale i tam stojí římská vana a záchod, visí staroegyptské zrcadlo. Chlapík se před ním omyje mýdlem z Galie a osuší tureckým ručníkem. Po oblékání, čert ví, který ze světových stylů si zrovna vybere, jde do kuchyně, aby posnídal arabskou kávu, a zapálí si cigaretu, dar či prokletí od amerických Indiánů. Takhle by se dalo pokračovat do nekonečna. Linton tedy tvrdí: Žádná ze světových kultur již není na sto procent – a prý ani na dvacet – bez vlivu okolního světa. A to, prosím, říkal před sedmdesáti lety! Což teprve dnes se vší tou globalizací, webem a komunikací.
V případě přírodních a takzvaně preliterárních národů, jimž se například tolik líbily české korále, se nám tomu nechce věřit. Zvykli jsme si je po staletí idealizovat a romantizovat (mýtus ušlechtilého divocha), jenže ani ony nechtějí moknout, podléhat nemocem a také domorodí frajeři se před vyvolenou rádi vytáhnou chic tričkem z dovozu (byť není od Dolce Gabany). Jistě, když vidíte na Borneu někdejší dajacké lovce lebek, kteří nosí otrhané tílko Adidas a namísto tradičních vytetovaných růžic zdobí jejich rámě komiksové a pornografické scény, je to smutné. Asi jako Apač potácející se s lahví „ohnivé vody“.
Ale není cesty zpět. Už roku 1952 etnolog Lauriston Sharp ve slavném článku ukázal, jak zavedení železných seker u austrálského kmene Jir Jorontů – zamýšlené bílými dárci jako milá pozornost a civilizační pokrok – zcela rozvrátilo společenskou strukturu, neboť kamenný mlat a jeho výroba utvářely obsahy celé kultury. Od řemesel, společenských vazeb až po folklor. My, na prahu 21. století, jsme u sekerek nezůstali. Exportujeme vše od nožů, pušek, mobilů, oblečení, notebooků, automobilů až po náboženství, ekonomiku a ideje. Jak asi mohou pralesní nebo nomádské kmeny dopadnout? Po hříchu jde o kulturní výměnu dosti jednostrannou. Těžko to může fungovat opačně: aby se v české kotlině uchytila pouzdra na pyj, lítaly tu šípy nebo zněly danijské písně, to ne. Nicméně radostnou zprávou je, že některé země – námi vnímané jako rozvojové a z třetího světa – se už v jistých ohledech chovají civilizovaněji než my, pupek civilizace. Zkuste si zaletět do Rwandy obtěžkáni igelitkami. Se zlou se potážete! Dík, ale plasty nám nevozte, řeknou, chrání své životní prostředí.
Papua-Nová Guinea je ukázková laboratoř, jak to chodí. Velmi rychle. Překotně. Kdo přiletěl do Wameny na Irian Jaye před deseti lety, našel pár stavení a malý koloniál. A dnes? Přibyly domky, silnice. Posekaný lán pralesa se přeměnil v regulérní letiště a za cestování cessnou si řádně připlatíte. Terénní vozy, povětšinou toyoty, vyjíždějí do okolí, ale vsadil bych se, že časem přibude i nějaké to fešné BMW, které ukočíruje Papuánec s mezinárodním řidičákem. Takže: What’s next? Žádní další domorodci už nebudou. Všichni budeme křížení. A stejní.