Novým mottem centrálních bankéřů je uvolněná měnová politika. Co je to kvantitativní uvolňování a o co ve skutečnosti jde Evropské centrální bance? Jaké jsou vedlejší důsledky?
Takzvaná „uvolněná měnová politika“ může mít různou podobu, ale většina centrálních bank bojuje na třech frontách: 1) nízké úrokové sazby, 2) měnové intervence, 3) kvantitativní uvolňování.
Stav uvolněné měnové politiky v Evropě
Centrální banky drží již několik let úrokové sazby na technické nule. Česká národní banka (ČNB) snížila v roce 2012 sazbu na 0,05 procenta. Evropská centrální banka (ECB) dokonce už zavedla zápornou depozitní sazbu, stejně tak Švýcarská národní banka nebo Dánská národní banka. Mnohé centrální banky intervenují na měnových trzích, aby oslabily domácí měnu. To dělá i ČNB, která se rozhodla držet kurz koruny nad úrovní 27 korun za euro. Největší trumf ale nyní vytáhla ECB, která se rozhodla po vzoru Spojených států amerických a Japonska spustit kvantitativní uvolňování. Pod tento termín lze schovat ledacos, ale v podstatě jde o masivní nákup dluhopisů.
Smysl uvolněné měnové politiky
Veřejně se mluví o jakémsi boji s deflací, která je prý škodlivá (ano, je škodlivá pro předlužené a špatně hospodařící státy, ale většina lidí by jinak určitě deflaci uvítala). Fakticky jde o to, dostat Evropu z dluhové pasti, a to pokud možno cestou nejmenšího odporu, tedy bez války. Za tímto účelem se ECB bude snažit ještě mnoho let držet uměle úroky u dluhopisů na extrémně nízké úrovni a zároveň rozdmýchávat inflaci, která by postupně „požrala dluhy“. Jinými slovy ředit, ředit a ředit peněžní zásobu. Centrální banka je jediná instituce na světě, která může nakupovat dluhopisy (a podobně jiná aktiva), aniž by na to měla kapitál. Tím právě vytváří a pouští do oběhu nové peníze.
ECB se pomocí kvantitativního uvolňování snaží krátkodobě podpořit ekonomiku a inflaci oslabením měny. Zároveň nákupem dluhopisů udržuje úroky dluhopisů na extrémně nízké úrovni, čímž snižuje státům náklady na obsluhu dluhu. Státy mohou nyní snadno a levně refinancovat starší dluhopisy, a platit tak nižší a nižší úroky, podobně jako když refinancujeme hypotéku.
Nižší splátky úroků však samy o sobě zadluženost Evropy nevyřeší, pokud státy nebudou schopné hospodařit bez deficitů a pokud se reálná hodnota dluhů nebude postupně snižovat vlivem inflace. Nestane-li se tak, nezbude Evropské centrální bance nic jiného než postupně skupovat všechny státní dluhopisy z trhu, tak jak to nyní dělá Japonská centrální banka. A za deset nebo dvacet let, až bude ECB prakticky jediným věřitelem států EU, bude moci Evropa bez větších problémů škrtnout jednu nebo dvě nuly u svých dluhů. Kdyby to banky udělaly dnes, lidé by přišli o úspory, důchodový systém by zkolaboval a celá Evropa by se ocitla na prahu občanské války. Smyslem kvantitativního uvolňování je koupit čas Evropě a v konečném důsledku odepsat dluhy.
Vedlejší důsledky
Výnosy do splatnosti u státních dluhopisů klesly na absurdně nesmyslnou úroveň, po zdanění mnohdy zápornou. Státní dluhopisy již vyčerpaly veškerý výnosový potenciál na deset let dopředu. Přitom většina kapitálu v penzijních fondech je právě ve státních dluhopisech. Fondy budou muset postupně přesouvat kapitál z dluhopisů (ty bude kupovat ECB) někam jinam. Díky tomu se znovu nafukuje bublina u nemovitostí a akcií, což by mělo podpořit inflaci, jak si přeje ECB. Ceny akcií v Německu v průměru stouply za poslední půl rok o 40 procent. Evropská centrální banka a její uvolněná měnová politika zatím vítězí na všech frontách. Běžný občan se nemá jak bránit, může se pouze přizpůsobit, pokud chápe, o co tu vlastně běží.
Autor je investiční poradce FINEZ Investment Management
