Do premiérového vydání rubriky Očima podnikatele přispěl pohledem na aktuální události obchodní manažer společnosti Diamantina Training Luděk Hrnčíř. Okomentoval konflikt v Sýrii, blížící se volby a nabídl zajímavý postřeh o prodeji kávy.
Jen těžko lze v dnešních dnech přehlédnout mezinárodní kolébání nad propastí vojenského konfliktu v Sýrii. Nedá mi to, abych stejně jako u všech vojenských konfliktů nepřemýšlel aspoň okamžik nad dvěma otázkami. První souvisí s nedokonalostí světa, ta druhá pak vyvstává se zamyšlením, zda mají lidé žijící tisíce kilometrů daleko jiné vnímání světa než my.
V ideálním světě by se snad dalo věřit morálnímu rozčílení amerických politiků nad použitím nervového plynu a bylo by nutno jásat nad ochotou, s jakou se pouštějí Američané do obrany životů lidí na druhém konci planety. Tleskejme a obdivujme statečný národ hlídající pořádek tu tady a tu zase tam. Tohle však není ideální svět a tedy Cui bono? Obchod funguje vždy jako něco za něco.
Takže proč Sýrie, milé USA ? A nešlo by pro tentokrát vyměnit střelecké disciplíny třeba za golf? Druhá otázka je pro mne ještě větším oříškem. Co chce obyčejný Syřan? Řekl bych, že stejné věci jako jiní lidé. Možnost svobodně rozhodovat o svém životě, bezpečí a klid pro svou rodinu.
Vrtkavý osud v tuto chvíli nabízí výběr mezi autoritativním režimem nebo občanskou válku s mezinárodní účastí a velice nejistým výsledkem. Ale jen těžko lze předpokládat, že proislamistická vláda je přesně to, co tahle země potřebuje.
Co prospěje Sýrii
Chybí Strana přátel piva
V domácím rybníku už opět dorůstají kapříci. Politické veletoče nám s předstihem přinesly novou reprízu politického kabaretu s názvem volby do Poslanecké sněmovny. Je zjevné, že pro pravicově smýšlejícího občana nejsou vyhlídky úplně příjemné. Ovšem ani pro nevyhraněné či lehce levicové voliče, snad s výjimkou třešňového bloku, není situace nijak růžová.
Věta „Nevím koho volit“ dostává nový význam. Kvůli nepříliš šťastnému vývoji řízení naší země jsou volby pro zodpovědného voliče noční můrou. Pravice se rozhodla zlikvidovat samu sebe. Sociální demokraté rozpoutali vlastní vnitřní válku. Zpátky na vrchol by chtěli pánbíčkáři a ostatní znepřehledňují situaci zakládáním nových stran.
Nerozhodnutý volič má proto řadu nestandardních možností. Může zvažovat, zda je dost zelený na to, aby se prodíral lesem, zda konečně veřejně uzná, že za peníze si lze koupit vše, a řekne ano, popřípadě, zda zvolí relativně zajímavou pravicovou alternativu, bohužel již předem značně poškozenou angažováním paní Bobo, známou také jako „teta, je mi jedno, kam mě zvolíte“.
Jediné, co je mi opravdu líto, je, že chybí recesistická uskupení, jako byla Strana přátel piva. V bizarním představení naší politické scény bych jim snad ze zoufalství hlas dal.
Existuje vůbec piccolo
Ke dvěma vážnějším tématům připojuji jedno na odlehčení. Víte o tom, že v kávovém podsvětí probíhá velká válka o malou kávu? Někteří z vás se již nyní lehce usmívají. Na kávové scéně však bují již po dobu několika let bitva o piccolo.
O co vlastně jde? Specifické české prostředí, stále s utkvělou myšlenkou, že vše, co je ze Západu, je lepší, vytvořilo v rámci zaručeně pravých pizzerií a elegantně vyhlížejících kavárniček zajímavý sexy italský název pro nejmenší možnou kávu – piccolo.
Označení sice originální, nicméně matoucí. Z rozbouřených vod obdivu k té skvělé zahraniční gastro kultuře vyplavalo piccolo na povrch a usídlilo se na nápojových lístcích napříč cenovými skupinami kaváren, barů i restaurací. Ale pozor. Kavárenský svět roste a s ním přichází osvěta. Piccolo neexistuje, hlásí kampaň silným hlasem baristů.
Když si ho objednám, tak ho dostanu, brání se opoziční „piccolo lobby“. Stojíte-li mimo tuto rozepři, zadejte si do vyhledávače „piccolo neexistuje“ a bavte se.
Oproti rozepřím mezinárodním a politickým jsou pro mne ty kávové o mnoho srozumitelnější a také mají jasné poslání. Pokud budu mít šanci diskutovat o piccolu, pokud budu mít šanci kávu si objednat za vydělané peníze a pokud bude čas psát podobné články, jako je tento, tak se mám pořád docela dobře.
Mám co jíst, mohu svobodně rozhodnout o svém názoru na kávu a mám příležitost rozvíjet své myšlenky. Díky za takovou dobu, ať vydrží co nejdéle. Tohle je ten čas, o kterém budou za pár nebo možná za pár desítek let lidé říkat: „Tehdy bylo líp.“
