S nadsázkou lze říci, že turné se do české metropole vrací. V mnohem skromnějších prostorách Státní opery totiž proběhla jeho srpnová premiéra, jež byla určena především novinářům. Se „symfonickým“ projektem každopádně zpěvák nepřichází náhodou. Předcházela mu umělecky i na úspěchy hubenější léta, jeho nedávné nahrávky postrádají vyrovnanost i lehkost vrcholné tvorby z devadesátých let. A o Michaelovi bylo navíc v uplynulých sezonách slyšet spíše v souvislosti s bizarními výstřelky než s novými písněmi a dechberoucími vystoupeními.
Nakolik lze tedy věřit prohlášením, že Symphonica je především soukromou očistou, a nikoli jen příležitostí, jak oddálit další studiové album a přitom shrábnout nějaké ty drobné po vzoru jiných umělců?
Zpěvák dlouho bojoval se závislostí na omamných substancích, kterou lemovaly příběhy jako stvořené pro bulvární média. Nejprve byl zatčen pro řízení pod vlivem psychotropních látek, vloni se na titulní strany dostal poté, co vůz neomylně nasměroval do výlohy obchodu, což mu vyneslo čtyřtýdenní pobyt ve vězení. Lze tedy předpokládat, že turné je skutečně natolik osobní záležitostí, jak jej zpěvák prezentuje. A jak jinak může vypadat stylová očista v režii George Michaela než s nažehlenými límečky, kravatou, elegancí a filharmoniky vůkol?
V minových polích smyčců
„Symfonické“ projekty, ať již nahrávky nebo vystoupení, na nichž interpreta namísto obvyklé kapely doprovází vícehlavý sbor filharmoniků, patří ke standardnímu repertoáru hvězd. Mění se ale jejich povaha. V šedesátých letech je často provázel nádech experimentu, sluší se vzpomenout přinejmenším jeden z raných (ale nepříliš povedených) pokusů na albu Deep Purple příznačně pojmenovaném Concerto for Group and Orchestra.
Ve stejném období ale tatáž spojení představovala i můstek mezi nízkou a vysokou kulturou. První svět ztělesňovala populární hudba, dotek „klasiky“ pak měl umělci pomoct obhájit místo na slunci i před náročnějším publikem. O nakolik scestnou představu se jednalo, dodnes svědčí hrůzy italského a normalizačního popu. Ovšem že stát na pódiu zároveň s orchestrem i s kapelou ještě nutně neznamená kýč, naštěstí ukazovali nesčetní šansoniéři, jazzoví zpěváci i popové hvězdy.
Důvody, proč podobných projektů neustále přibývá, jsou nasnadě. Spojit síly s orchestrem je odvěkou metou mnoha hudebníků, a alespoň technicky a organizačně je dnes dostupnější než kdykoli předtím. „Symfonický odskok“ především umožňuje gramofirmám recyklovat posluchači již známý materiál, podobně jako odění skladeb do akustického hávu anebo oprašování pracovních a živých nahrávek.
Po stránce umělecké představuje potýkání se smyčci a žesti řadu úskalí, o něž se roztříštil nejeden prověřený materiál. Příliš často totiž interpreti skladby pouze rutinně přehrají ve verzích zbavených ostrých hran, aby příliš nekontrastovaly s melodramatickou koloraturou. Příliš často také zůstává opomenuto, že rozepisovat partitury pro až stohlavý orchestr je úlohou mnohem obtížnější než aranžovat pět nástrojů a že takový doprovod může zcela změnit charakter i dynamiku skladeb.
Mezi nahrávkami nešťastnými a leckdy zhola zbytečnými ty opravdu povedené doslova září, jejich protagonisté nad nimi však leckdy strávili roky příprav. Například album Magnification britských veteránů Yes plně využívá dynamiky orchestru, který skladby jen pasivně nedoprovází, ale spoluutváří. A šlo by jmenovat i další vydařené příklady.
Staré, nové, dojemné a půjčené
Současným turné tedy zpěvák vstupuje na půdu mnohokráte přeoranou. Ihned na počátku je třeba vyzdvihnout citlivou volbu repertoáru. Mezi více než dvacet písní, které během večera zaznějí, se kromě jedné novinky a závěrečné instrumentální suity vtěsnal výběr toho nejlepšího ze studiových alb George Michaela (důraz je kladen především na ta nedávná) a několik skladeb jiných autorů. Zařazení některých je opožděným přiznáním ke kořenům, jiné vyjadřují obdiv k umělcům ryze současným, jejichž tvorba a přínos jsou podle Michaela konstantně podceňovány.
Pro adaptace s devítičlennou kapelou obstoupenou třicetihlavým orchestrem ale zpěvák nevolil jen písně, které k symfonickým uchopením svádějí – nejen ty odehrávající se v pomalých tempech, kdy melodramatický doprovod často obohacoval již studiové originály. Dojemné a přitom nijak kýčovité balady (příkladem budiž Jesus to a Child) byly vždy zpěvákovou doménou, na koncertě je však naštěstí střídají jazzová čísla hojně využívající dechy, respektive skvělé swingové taneční momenty.
Lze tedy věřit zpěvákovým prohlášením, že aktuální turné je jeho nejosobnějším hudebním počinem? I přes velikost hal se bezprostřední kontakt s publikem nijak nevytrácí. Písně střídají vyznání o drogové závislosti, promarněných láskách a příležitostech. Sentiment ale není předstíraný, je prožitý. A osobní je i výběr převzatých písní. Vzpomínka na předčasně zesnulou Amy Winehousovou možná nepřekvapí, zařazení skladby od Rihanny přepracované v dramatický, jako z akčního filmu vystřižený kousek nesporně ano. A právě pro jeho vztah k letitým originálům prominete zpěvákovi i dvě očividná šlápnutí vedle. Roxanne z repertoáru Stingových The Police nemá kouzla ani za mák a True Faith, hymna nová vlny původně v podání New Order, akumuluje snad všechna negativa, která v sobě mohou symfonické adaptace nést.
Koncert jako celek obě skladby sice narušují, přesto zde mají pevné místo. Uvědomíte si při nich, jak obtížná je hluboká očista a opětovné rozplétání kořenů. Samo turné je pak dobrým znamením, že nezměrný Michaelův talent ještě nepřišel vniveč.
George Michael (48)
Kariéra britského hudebníka George Michaela (vlastním jménem Georgios Kyriacos Panayiotou) názorně ukazuje, že cesta k eleganci vede i z bažin nevkusu osmdesátých let. V jejich první polovině se zpěvák zviditelnil po boku spolužáka Andrewa Ridgeleye v chlapeckém duu Wham!, jehož hity jako Last Christmas zní z rozhlasového éteru dodnes.
Michaelův sólový debut Faith (1987) však znamenal nejen fenomenální úspěch (dodnes se jej prodalo na 25 milionů kopií), ale i rozhodný krok k uměleckému dospění. Od kolovrátků přeplněných sladkými melodiemi se interpret posunul k živější taneční hudbě, jíž prosvítaly inspirace černou muzikou, především soulem a funky. Na dalších albech se tyto tendence ještě prohloubily a společně s veskrze moderní produkcí pomohly zpěváka zařadit do přihrádky inteligentního popu pro dospělé.
