Vše, co chcete vědět o knize
perex:
Knihy jako nejvěrnější přátelé rády s námi rozmlouvají, o čemkoli s námi upřímně, jasně a bez přetvářky hovoří, poučují nás, dávají nám návody, povzbuzují nás, utěšují a jako přítomné nám předvádějí i věci našemu zraku velmi vzdálené. Ó, podivuhodná je moc, vznešenost a jakási božskost knih! Jan Amos Komenský (1650)
Anketu Lidových novin o Knihu roku 2006 sice ovládly Magorovy dopisy, nicméně ještě v půli prosince vyšel objemný „kodex“ o starším knihtisku, jenž možná výrazně promluví do pořadí v ročníku následujícím. Encyklopedie knihy z pera doktora Petra Voita, někdejšího bohemisty Národní knihovny, antikváře a dnes experta na prvotisky Strahovského kláštera, je rozhodně počinem ojedinělým: knihou o knize, jíž předkové říkali donum Dei, dar boží. Lexikon, který si Voit věnoval k padesátinám, zahrnuje 2420 hesel, z nichž je 1371 biografických, 922 věcných a 127 geografických. Kniha se věnuje takřka všemu, co souvisí s tisky v období 15. až 19. století, má celkem 1350 stran – jen rejstříky čítají úctyhodné dvě stovky stránek. Před čtenářem defilují zástupy tiskařů (Bakalář, Melantrich, Kramerius, Schönfeld), termínů z knihovědy, typografie, ilustrátorů (Dürer, Hollar), nástrojů, lisů, písmolijců, map, papírů, fontů, slangu, městských tiskáren, kovaných vazeb… Od hesla malíře Abela až po Žitavu, v níž působili pobělohorští exulanti, se čtenáři dostává vhledu do světa knihtisku, který uchoval vědění dob minulých a rozšířil jej širším vrstvám.
Můžete se zahledět do osudů postav typu Zachariáše Aksamítka, sledovat vývoj zásadních knih z medicíny, geografie či botaniky, nebo jen tak listovat, nasávat vůni bohatě vyzdobené knížky a pídit se po významu zvukomalebných slov: pušt, vakát, giloš, triod, juchta, šagrén, grátek či egutér. Někdy neujdete dojmu, že práce knihovědce musí být napínavá jako ta nejlepší detektivka – kdyby původce kompendia chtěl, strčil by do kapsy i příhody „bibliofilského žoldáka“ Lucase Corsa z Dumasova klubu, bestselleru Pérez-Reverteho… Těch anonymů, monogramů, kryptonymů, hádanek, veršotepeckých anagramů, které jen poučenému zájemci odhalí skutečný smysl, záměr a jméno autora, jsou tu desítky. Na zmapování, natož systematizaci knihovědy, by lidský život nestačil. Tím spíše zaráží, že tak obsáhlé dílo o české bibliovědě vytvořil jediný muž. Kde jsou všechny ty instituce a granty z Evropské unie? Sám Voit to cítí a náznakem říká: „Práci nelze poměřovat počiny zahraničních kolektivů, neboť na rozdíl od nich vznikla v nestandardním vědeckém prostředí. Česká knihověda se od standardu běžného například na Slovensku, v Maďarsku, Polsku, Rakousku či Německu odklání především svou nižší personální kapacitou.“ (str. 10) Možná i pílí, chce se jízlivě dodat. Voitův opus totiž není prvním významným dílem, o něž se v Česku zasloužili jedinci stojící mimo akademická pracoviště, která mnohdy přestávají normotvorné publikace vytvářet a spoléhají se na někoho „vně systému“. Jakou práci musel autor vykonat, napoví bibliografie čítající 6000 povětšinou odborných titulů; Voit – jakoby příchozí z jiné epochy, o němž samém se v knize nic nedozvíte – tím připomíná Sedláčka, Zíbrta, Wintera a plejádu gymnaziálních profesorů, kteří vytvořili v 19. století neuvěřitelně obsažné svazky. A pakliže řada z nich měla tehdy své osobní donátory, možná i dnes se rýsuje cesta pro zámožné sponzory, aby podporovali jen takové knihy, které za odměnu vskutku stojí.
Za evropského otce knihtisku, jenž díky technologii tisku z výšky a objevu písmolijectví odstartoval kolem roku 1447 knižní revoluci, je považován Johann Gutenberg (asi 1397–1468). U jeho dobových souputníků a domnělých vynálezců (Coster, Brito, Castaldi, Waldvogel) nejsou důkazy o prvenství jednoznačné. „Gutenberg se narodil pravděpodobně v Mohuči v patricijské rodině Gensfleischů. Příjmení převzal z názvu rodového sídla Hofe zum Gutenberg. Češi se však k jeho původu postavili po svém. Spisovatel Martin Kuthen ve snaze povznést slávu rodného města a vlasti přisoudil Gutenbergovi kutnohorský původ. Jeho smyšlence nekriticky popřáli sluchu někteří čeští humanisté, barokní autoři, ba i řečníci na oslavách knihtisku v Praze 1740. Povídačku znovu oživil ještě roku 1840 Antonín Jaroslav Vrťátko.“ (str. 324) Skutečně prvním tuzemským „knihtlačitelem“ byl však až plzeňský autor Kroniky trojánské, u níž se odborníci přeli o rok vzniku. Optimistická varianta hovořila o L. P. 1468, čímž by českým zemím patřilo historicky třetí místo v Evropě; ta realističtější mluví o létu 1476 a pomyslné příčce jedenácté. Ze stejné doby pochází i tuzemský tisk Nového zákona v národním jazyce (primát spolu s Francií) a už roku 1488 zde vyšla celá bible, což bylo prvenství mezi slovanskými národy. Vedle Plzně, kde vznikla i Statuta Arnošta z Pardubic, zapustilo řemeslo kořeny ještě ve Vimperku, Praze a Kutné Hoře, takže před rokem 1500 – hranicí pro takzvané inkunábule neboli „tisky z kolébky“ – fungovalo v Čechách na čtyřech místech sedm dílen, které daly světu 39 titulů. Morava, zastoupená Brnem a Olomoucí, dodala 26 kusů. Velmocemi prvotisků jsou především Itálie (9800) a Německo (8400), na celém starém kontinentě bylo koncem 15. století asi 1100 tiskáren s 26 000 edicemi.
To vše, s přesnými čísly, názvy, osobnostmi a prameny, obsahuje Voitovo vademecum. I když je gró publikace směřováno na starší tisky, přechází sestavitel díla daleko dále – všímá si kramářských písní (předchůdců novin), karetních printů, not, letáků i drobností v podobě akcidencií. Tak se čtenář například dozví, že nejstarší bohemikální novoročenka s nadpisem Pro faelici seccessu Novi anni vznikla již v roce 1574! A koho by nezajímaly ceny oněch krásných starých knih? „Zřejmě nejdražší prodej knihy všech dob realizovala londýnská Sotheby´s roku 1983, když rukopisný evangeliář saxonského vévody Henryho the Lion z dvanáctého století vydražila za 8,14 milionu liber (česky Evangeliář saského vévody Jindřicha Lva - pozn. redakce). Mnichovská síň Hartung-Hartung vydražila roku 1999 jeden list z Bible ,B36´ (ca 1460) za 32 000 marek; lze srovnat se starší takřečenou Gutenbergovou biblí ,B42´, jejíž tři papírové exempláře byly v roce 1978 draženy v New Yorku, a to první za 2,4 miliony dolarů pro University of Texas, druhý za 1,8 milionu pro Gutenbergovo muzeum v Mohuči a třetí za 2,2 milionu pro Landesbibliothek Stuttgart.“ (str. 78). Ani dříve nebyly za pakatel. Po roce 1470 sice cena spadla na pětinu hodnoty knih rukopisných, přesto i takový Catholicon (1469) stál 41 guldenů čili roční plat lékaře nebo cenu třinácti oslů. Teprve od 18. století se do knih počaly vpisovat cenovky. Bibliofily, kteří si roku 1812 založili v Londýně první spolek, potěší i zmínky o kolibřích bibelotech, jež jsou menší než 40 milimetrů. To encyklopedie žádný střízlík není. Váží skoro šest kilogramů a podobá se mamutům, které na knižním trhu zosobnily soubory Helmuta Newtona (dodávaný i se stolečkem) nebo Leonarda da Vinciho.
Voitovo organon je zkrátka unikátní. Při nesporné textové kvalitě by si masivní lexikon možná zasloužil ještě o maličko honosnější kabát, ale i tak jde z pohledu nakladatele o odvážný čin, který se pyšní reprodukcemi z Olomouckého žaltáře či Kobergerových tisků. Rozbor jednotlivých hesel přenechme expertům, ale je pochopitelné, že se mezi statisíci znaky najdou i chybky: úzus velí psát Leibniz, nikoliv Leibnitz (str. 160), autor kosmografie z roku 1507 bývá v literatuře citován jako Waldsemüller, nikoliv Waltzemüller (str. 490) a neposedný šotek vtrhl přímo do hesla KOREKTOR, kde rozpojil slovo. Jenže to vše ke knižní kultuře už po celá staletí patří. A platí i dávný Terentianův citát Habent sua fata libelli, tedy že knihy mají své osudy: Voitův gigant neupadne dlouho v zapomnění.
Petr Voit: Encyklopedie knihy – knihtisk a příbuzné obory v 15. až 19. století, Praha – Libri 2006 s podporou Strahovského kláštera, 1352 str., 160 str. bar. přílohy, běžná cena 2500 Kč.
