Manifest postinformačního věku
Na knihách je prý nejdůležitější jejich první věta. Dílo začínající větou „Jsem dyslektik, a proto nerad čtu“, patří mezi ty s dosti podivným zahájením. Najdeme-li však tato slova v úvodu s názvem Paradox knihy, a navíc v „manifestu“ postinformačního věku pojednávajícím o digitálních technologiích, není možné, aby nás nezaujala. Zvláště když je napsal Nicholas Negroponte, spoluzakladatel a současný ředitel Media Laboratory při Massachusetts Institute of Technology v Cambridge u amerického Bostonu.
Hlavní informací, již by měl český čtenář před otevřením publikace dostat, je datum vydání originálu: vyšel v Americe před sedmi lety, v roce 1995, což je především v oblasti, o níž pojednává, velice dlouhá doba. Hned je však nutné dodat, že ani takové zpoždění se na její kvalitě nijak nepodepsalo. Zásluhu na tom má jednak stylistická kvalita textu, jednak jeho obsahová hloubka. Protože je kniha v pravém slova smyslu manifestem, autor představuje základní principy digitálního světa jasně a srozumitelně, avšak bez zbytečného zjednodušování. Negroponte své myšlenky prokládá vzpomínkami na počátky digitálního věku, na první počítače a jejich postupnou popularizaci. Zasvěcení si jistě rádi v paměti osvěží, jak vypadaly informační technologie před sedmi lety a jakou cestu od té doby urazily. Nejdůležitější prostor autor věnuje úvahám o budoucnosti, dalším možném vývoji komunikace mezi počítači, jejich zlidšťování a symbióze počítačů a lidí, digitálnímu světu.
Publikace, v originále pod názvem Being Digital, je rozdělena do tří částí, z nichž každá obsahuje po šesti kapitolách. V první Nicholas Negroponte vymezuje podstatu digitální revoluce – přechod v mezilidské komunikaci od atomů k bitům. Atomy jsou přitom pro něj sdělení zprostředkovaná ve hmotné formě (knihy, časopisy, noviny) a bity naproti tomu informace uložené v počítačích. V tomto rámci se soustředí na přenos bitů v jejich prostředí, zabývá se jeho kvalitou a kvantitou, například širokopásmovým připojením. V souvislosti s tokem dat se zamýšlí nad bezpečností a také cenzurou na internetu. Velkou roli v jeho úvahách hraje digitální televize, jejíž potenciální schopnost interaktivity by ji měla dostávat čím dál více do role osobního počítače. Klade otázky, jež jsou stále aktuální a z nichž většina zůstává nezodpovězena i dnes, a naznačuje jejich řešení.
Ve druhé části, nazvané Rozhraní, Negroponte popisuje způsoby a technické prostředky, jakými lidé komunikují s počítači. Kritizuje dosavadní vývoj a skutečnost, že této oblasti nebyla věnována dostatečná pozornost. Zároveň nastiňuje svoje představy, kudy by se taková komunikace měla ubírat, aby byla pro člověka co nejužitečnější. Jeho ideál dokonalého digitálního přístroje by měl vypadat přibližně takto: „Doma jsem byl zvyklý používat vysoce inteligentní videorekordér s téměř dokonalým rozpoznáváním hlasu a s dobrou znalostí mých zájmů. Mohl jsem jej požádat o nahrávku pořadu identifikovaného jen jménem a čas od času jsem se dočkal i zcela automatické nahrávky, o kterou jsem si ani výslovně neřekl. Fungovalo to skvěle – jenže pak můj syn odešel z domova na vysokou školu.“ (str. 79)
Třetí část se zabývá využitím digitálních technologií v běžném životě či možnostmi propojení domácích přístrojů navzájem. Vzhledem k tomu, že se autor ve svém vědeckém výzkumu věnoval mimo jiné využití informačních technologií při vzdělávání, nepřekvapí ani jeho orientace na mladou generaci. Tvrdí, že školství by se mělo radikálně změnit. Pro ilustraci uvádí příměr Seymoura A. Paperta, spoluzakladatele Media Laboratory: „Chirurg z poloviny 19. století by dnes na operačním sále nepoznal jediný předmět. Moderní technologie změnila od té doby chirurgii více, než je v lidských silách pochopit. Kdybyste stejný skok v čase provedli s učitelem a odnesli ho z roku 1850 do dnešní školní třídy, pak by až na pár nepodstatných detailů nezaznamenal změnu – a mohl by pokračovat ve výuce tam, kde jeho kolega z konce dvacátého století právě přestal.“ (str. 179)
Ačkoli je zřejmé, že se některé z předpovědí Nicholase Negroponteho nenaplní tak rychle, jak předpokládal, a jiné myšlenky již naopak uskutečněny byly, není to zcela důležité. Podstatná je energie, s jakou formuluje otázky a navrhuje odpovědi. Provokuje tak čtenáře neustále nad textem přemýšlet, nesetrvávat v zaběhnutých schématech a nutí ho používat fantazii. Není proto divu, že tato zatím jediná autorova kniha byla přeložena do více než čtyřiceti jazyků, zvláště když je jeho optimismus téměř nakažlivý: „Nemusíme čekat na žádný objev. Ten už je mezi námi, tady a teď. Jeho povaha je téměř dědičná – každá další generace bude digitálnější než ta předchozí. Řídící bity této digitální budoucnosti jsou více než kdy jindy v rukou mladé generace. Není nic, co by mě naplnilo silnějším pocitem štěstí než právě tohle.“ (str. 188)
Na závěr je třeba se zmínit o kvalitě překladu, který pořídil Petr Koubský. Nejenže je překladatel fakticky bezchybný a zachovává čtivost originálu, ale navíc velmi vhodně svými poznámkami text doplňuje, například vysvětluje v Česku méně známé americké reálie a uvádí na pravou míru čísla, která se již za sedm let od prvního vydání podstatně změnila.
Nicholas Negroponte: Digitální svět. Management Press – Softwarové noviny, Praha 2001. 207 stran.
