Od Bati k Bejdovi

Dne 1. září 2008 v 6.47 hodin místního času zemřel...

Celý podtitul:
Dne 1. září 2008 v 6.47 hodin místního času zemřel v torontské nemocnici Sonybrook Tomáš Jan Baťa. Spolu se synem zakladatele obuvnického impéria Tomáše Bati odešel i významný systém hodnot.

[delší jakoby úvodní textik]

Zpráva o smrti pokračovatele jednoho z nejznámějších českých podnikatelů většinu lidí v jeho okolí zaskočila. I přes svůj pokročilý věk – 17. září by se dožil 94 let – překypoval baťovskou aktivitou a na první zářijový týden měl naplánovanou i cestu do rodné země. „Jezdil minimálně čtyřikrát do roka,“ říká mediální zástupce rodiny Baťů v Česku Jindřich Lacko. Telefonoval dvakrát týdně a pečlivě se zajímal o dění v zemi.
Přestože vedení globální firmy již před lety předal synovi, snažil se udržet v kontaktu se zámořskými a asijskými továrnami a s podnikáním, jednoznačnou prioritu ale dával Česku. Aktivit tu měl vícero.
V roce 1992 převzala firma Baťa výrobní divizi podniku Svit v Dolním Němčí, kde dodnes vyrábí především pánskou vycházkovou obuv.
V devadesátých letech založil Nadaci Tomáše Bati, která od roku 1997 sídlí v bývalé Baťově vile ve zlínském Čepkově. Nadace, jejíž předsedkyní správní rady je Baťova dcera Monica Pignalová, se zaměřuje na podporu vzdělávání mladých lidí a jejich projektů. Baťa se rovněž hrdě hlásil ke zlínské univerzitě pojmenované po svém otci, kterou nadace rovněž podporuje.
Jednou z hlavních aktivit, jimž se Tomáš Baťa junior v Česku věnoval, byla snaha o získání náhrad za majetek zkonfiskovaný Benešovým dekretem v roce 1945. „Přestože znárodnění mělo být provedeno za náhradu, nikdy k ní nedošlo,“ říká Lacko. Podle něj se Baťa dožadoval vyřešení staré křivdy ve smyslu své zásady etického podnikání: když si něco objednám, musím za to zaplatit. Stejně tak když něco slíbím.
„Jak sám říkal, nikdy kvůli tomu vůči Česku nezahořkl, ale nikdy neodpustil jednotlivým vedoucím představitelům země, se kterými o náhradě jednal, že nebyli schopni cestu k navrácení majetku najít,“ říká ředitel nadace Pavel Velev. A dodává, že pokud by se navrácení podařilo dotáhnout do konce, měl v plánu získané prostředky investovat v Česku, především do vzdělání mladých.
Je příliš brzy se na to dohadovat se, zda budou v Baťových snahách pokračovat i jeho potomci. Po jeho úmrtí již rodina „ševce pro celý svět“ postrádá české rodáky, nicméně i nejmladší z rodu Baťů, Thomas Archer, již pobyl na stáži na zlínské univerzitě.
Rodinná tradice založená na konci předminulého století Tomášem Baťou má zřejmě naději na pokračování i do budoucna. Čím dál méně ale zřejmě uslyšíme měkce vyslovované „Baťa“. Ve světě se značce jedné z posledních rodinných korporací již neřekne jinak než „Bejda“. A je otázkou, nakolik je „bejdovský“ model podnikání schopen ustát 21. století. Doposud se s ním baťovcům více či méně dařilo.

[další text]

[titulek]

Od Bati k „Bejdovi“ [podtitl.]
Rodinný podnik si dokázal udržet punc „férové firmy“

Značka Baťa je pro současnou generaci teenagerů jen dalším globálním brandem, jako H&M nebo Levi’s. Vědí o českých kořenech slavného podnikatelského rodu a často i tuší, že má něco společného se Zlínem. Když projíždějí krajinou, rodiče je někdy upozorní na „baťovský barák“, který poznají podle typické železobetonové konstrukce a červených cihel.
Pro generaci jejich prarodičů a ještě i jejich rodičů však jméno Baťa znamenalo něco jiného. Spíše než typické „baťovky“ se jim vybaví „Baťovec“, člověk, který pracoval u Bati. Největším odkazem dynastie Baťů je jejich mindset, neboli myšlenkový model reality, který dokázal, že i v Čechách lze být zaměstnancem, který je spokojený a hrdý na svou práci. Baťa pro „své lidi“ vytvářel celý svět – nedílnou součástí práce bylo další vzdělávání, postupně zajišťování bydlení, sociálních výhod i společenského života na úrovni, na níž by zejména mladí lidé z nižších sociálních vrstev tak snadno nedosáhli. Zapálení roboti? Mezi světovými válkami se Baťovy závody staly první českou korporací – a v jistém smyslu i jedinou. Ojedinělý systém odměňování a profesního růstu vytvořil z původní manufaktury podnik, který reprezentoval i systém morálních a etických hodnot. Baťovci byli ti, kteří se u Bati vyučili, pracovali tvrdě, ale vypracovali se. Městští intelektuálové a bohémové se na ně sice občas lehkým úsměvem dívali jako na „lepší roboty“, ale přesto je respektovali pro jejich pracovní entuziasmus.
Pověst podniku vycházela hlavně od vlastních zaměstnanců, z „interní komunikace“, jak bychom řekli dnes. „Baťa“ (nejprve řízený Tomášem-zakladatelem, po roce 1932 jeho bratrem Janem Antonínem) pro ně vydával časopis, noviny a později také knihy, pořádal taneční zábavy a stejně jako celému podniku i jim postupně stanovoval pevné životní cíle a otevíral nové obzory. V roce 1925 byla založena Baťova škola práce pro vzdělávání manažerů. Zároveň neváhal například tým techniků „zavřít“ na týden do výzkumu, zásoboval je prvotřídním jídlem, ale dokud nezkonstruovali nový typ stroje, nepustil je.
V řízení podniku i marketingu se Tomáš Baťa inspiroval v zahraničí, obdivoval americkou reklamu a své výrobky začal masivně propagovat - dodnes se používá jeho systém „baťovských cen“ zakončených devítkou, která opticky snižuje cenu. Pro natáčení vlastních reklam založil ve Zlíně filmové studio, ze kterého se později staly známé Filmové ateliéry Kudlov – své proslavené triky zde natočil například Karel Zeman. Impérium Baťa brzy neznamenalo jen obuv dostatečné kvality za přijatelné ceny, ale také letectví, pneumatiky, bydlení, průmyslové stroje a mnohé další. V Baťově škole práce začínal běhat Emil Zátopek; Baťovu literární cenu, udělovanou od roku 1936, dostali mimo jiné Karel Poláček, Jakub Deml a Jaroslav Seifert. O firemních školkách nemluvě Těžké časy pro Baťovce však nastaly, když je začali posuzovat komunističtí kádrové. Po druhé světové válce, znárodnění a rozparcelování podniku se i bývalí zaměstnanci změnili v nepřátele lidu. Z Tomáše Bati staršího se v komunistické propagandě stal vykořisťovatelský kapitalista, z Jana Antonína odsouzený kolaborant a z Tomáše juniora padlý emigrant. Slovo Baťa bylo najednou zakázané, město Zlín znásilněno na Gottwaldov, Baťovany na Partizánske, závody v Sezimově Ústí přejmenovány na Kovosvit, továrna na pneumatiky na Barum… Baťa, ať už kterýkoli, byl ten, „kdo vzal ševcům práci“ a dělníky dřel z kůže. To, že zde Tomáš Baťa starší a jeho bratr Jan Antonín jako první zavedli praxi bezplatného podnikového lékaře, systém zaučování a vzdělávání, levné potraviny pro zaměstnance a fungující komunitní život, se zamlčovalo. I dnes se na firemní školky pohlíží jako na moderní výdobytek, ačkoliv u Bati fungovaly dávno před válkou.
Za úpadek ševcovského řemesla přitom mohli Baťové stejně, jako bratři Porgesové výrobou kartounu za úbytek tkalců. Průmyslová výroba pokročila, vývoj byl nevyhnutelný a nabídl nové pracovní příležitosti – ovšem jiné. Za Tomáše Bati seniora vzniklo 16 560 pracovních míst, za jeho nástupce Jana pro firmu pracovalo 105 700 zaměstnanců po celém světě. Tradiční ševcovský stav před válkou ještě existoval, ale vydrželi pouze ti nejlepší, kteří byli schopni nabídnout to, co Baťové neuměli a nedělali – tedy luxusní výrobu na míru.
Vyšší třídy si boty nechávaly stále šít ručně, z kvalitnějšího materiálu a lépe padnoucí tomu, kdo se nestrefoval do baťovské konfekční velikosti. Drobné ševce tak paradoxně po válce skutečně zlikvidoval až komunistický systém tím, že zakázal soukromé podnikání, a těm, kdo si dříve mohli ručně šité boty dovolit, omezil finanční prostředky. Omyl nejen plánovací „Jsem Baťovec,“ říkal v sedmdesátých letech hrdě ve Zlíně už jen muž, který byl z technické pozice sesazen na liftboye v bývalém Baťově Společenském domě – dnes Hotelu Moskva. Někteří se však z Baťova odkazu, jenž se najednou stal stigmatem, vykoupili – mezi jinými například Milouš Jakeš, který po třinácti letech studia a zaměstnání konstruktéra u Bati vstoupil v roce 1950 do komunistické strany. I Jakeš však později přiznával, že některé prvky Baťova systému využíval a zpětně litoval, že závody rozdrobili na řadu samostatných podniků, které posléze živořily.
Omyl byl ale nejen v ekonomickém plánování – komunistická ideologie nedovedla nahradit sílu osobností z dynastie Baťů, jakkoliv jejich myšlenkový model reality předtím mnozí nazývali ideologií práce a sociální jistoty za formu socialismu. V Baťově finančním systému, založeném jeho spolupracovníkem Dominikem Čiperou, mohl každý pracovník ihned vidět svůj přínos celému podniku, který se také odrazil na výši jeho odměny. Podobný systém „osobních závazků“, zavedený komunisty, již ale nefungoval. Stejně tak se další Baťův „vynález“, zlepšovací nástěnky, stal v rukou komunistů jen zprofanovaným a nenáviděným médiem. Amerika a rozepře Ve stejných okamžicích, kdy se dílo Baťovy rodiny v Československu porcovalo, a to, čemu bychom dnes říkali filozofie firmy, korporátní image a společenská odpovědnost, se rozmetalo, začalo se v Kanadě a Jižní Americe budovat znovu. Syn zakladatele Tomáš Jan si s sebou do Kanady vzal na sto českých rodin, se kterými začal bývalé impérium budovat od začátku. Kvůli sporné závěti svého otce se ale později rozhádal se svým strýcem Janem Antonínem. Ten přitom v Jižní Americe působil velmi úspěšně, založil několik baťovských měst - Bataiporu, Bataguassu, Batatubu, Mariapolis - a byl za to dokonce navržen na Nobelovu cenu míru.
Osudným se mu však zřejmě stal jeho osobní spor s prezidentem Edvardem Benešem, jemuž vyčítal Mnichov a jeho osobní kapitulaci. Přestože Jan Antonín vydatně podporoval exil, Beneš jej odmítl vymazat z černé listiny a po pěti dnech procesu byl Jan 2. května 1947 odsouzen k těžkému žaláři na 15 let. Podstatnější však bylo propadnutí celého majetku – právě proto, aby za něj komunistická vláda nemusela platit náhradu, musela Jana obvinit a usvědčit z kolaborace, což se podařilo na základě smyšleného obvinění o plánu násilného vystěhování Čechů do Patagonie. Férový podnik Z loga firmy se vytratil háček a z jedné z nejznámějších československých značek se postupem času stal „globální“ Bata. „Švec pro celý svět“, jak si sám začal říkat, Tomáš Jan Baťa vyhrál soud o většinu zahraničních poboček firmy a 6. prosince 1966, necelý rok po strýcově smrti, nad nimi převzal kontrolu. Jméno firmy tak sice plně přešlo z otce na syna, ale zanechalo na pověsti celé rodiny – a hlavně Tomáše juniora - nesmazatelný šrám.
Tomáš Jan se nadále soustředil na rozvoj a expanzi podniku na zahraničních trzích. Na rozdíl od dalších výrobců obuvi se ale nestal vpravdě globální firmou, která centralizuje výrobu na jednom místě a výrobky transportuje na jednotlivé lokální trhy. Vhodným lokalizováním a strategií, která přikazuje prodat většinu výroby na místním trhu, zároveň Baťa nečelí marketingové kritice, která se snesla třeba na výrobce sportovní obuvi jako Nike či Adidas. Ty prošly začátkem devadesátých let řadou skandálů, obviňujících je z vykořisťování dělníků v robotárnách, zejména v Číně, jihovýchodní Asii a Mexiku. Dodnes své výrobní postupy změnily jen minimálně a obchodní úspěch dohánějí lepším marketingem, reklamou a budováním značky. Zatímco Nike či Adidas jsou světově známé globální značky s puncem mezinárodního lesku, Baťu dnes lidé spíše považují za takový svůj domácí obchod s botami. Oproti „robotárnám“ Baťa jako zaměstnavatel nadále svým pracovníkům garantuje pevný systém výhod, zaučování a dalšího vzdělávání. Ve světle čínské výroby, kde o respektování základních lidských práv v euroamerickém slova smyslu nelze mluvit, se Baťa stále drží jako „férový podnik“. Porazit světové štiky, ať už je jejich etika jakákoli, nebo s nimi alespoň udržet krok, však nedokázal. Indické déja-vu Nikoliv náhodou indické noviny oznamovaly 2. září zprávu o Baťově úmrtí titulkem „Indie ztratila přítele“. Bata v Indii symbolizuje stále to, co v Československu znamenal ve 30. letech 20. století. Po restrukturalizaci a omlazení značky před čtyřmi lety má dnes 35procentní podíl na trhu, zaměstnává osm tisíc lidí a chystá se kromě zavedení linie oblečení a doplňků také na expanzi ve zdravotnictví, vojenském průmyslu, stavebnictví a mnoha dalších. Čistý obrat firmě vzrostl ve druhé čtvrtině letošního roku o 14,8 procenta a v příštích třech letech plánuje otevřít dalších 250 obchodů.
„Bata je v Indii už od roku 1931, a mnozí Indové jej proto považují za indickou firmu,“ říká Kam Rathee, předseda Kanadsko-indické komory, kterou Tomáš Jan Baťa před 26 lety založil. Rodina Baťových má přitom v Bata India jen 51procentní podíl a firma je na rozdíl od jiných zastoupení kótovaná na místní burze. Batanagár, město na březích Gangy u Kalkaty, původně baťovská kolonie ze třicátých let, prochází revitalizací. Nová urbanistická podoba (projekt má být dokončen v roce 2011) zahrnuje kromě obytných domů také golfové hřiště, promenádu podél řeky, kongresové centrum, obchody, nemocnici a obnovu škol, které stále nesou jméno Bata. Osudová generace Baťovu značku na poli mezinárodního obchodu, často se zeměmi třetího světa, ale nelze vnímat jako charitativní podnik. „Expandovali jsme do Afriky proto, abychom prodávali boty, a ne abychom šířili dobro a osvětu,“ říkal Tomáš Jan Baťa. Obchody se dnes řídí ze švýcarské centrály v Lausanne. Časy prosperující továrny v kanadské Battawě připomíná nejvíce muzeum obuvi, severoamerické sídlo je dnes v Torontu, středoamerické v Mexiku a čtvrtá, asijská centrála je v Singapuru.
Budeme-li počítat působení strýce Jana Antonína ve 30. letech stále ke generaci otců-zakladatelů, tedy ke zlatým začátkům a největšímu rozmachu firmy, patří syn zesnulého Tomáše Bati Thomas George pomyslně k osudové třetí generaci rodinného podniku. Tomáš Baťa junior si byl vědom pořekadla o tom, že první generace podnik vybuduje, druhá jej rozšíří a třetí promrhá, a vší silou se snažil rodinný odkaz udržet a znásobit přitom obchodní úspěch. Jakoby automaticky se od něj přitom očekávalo, že bude stejně dobrý a ještě lepší, než jeho otec a strýc. Přestože vládu nad firmou po něm převzal jeho jediný syn Thomas George již před sedmi lety, snažil se stále co nejvíce aktivně působit. Thomasi Georgeovi je dnes šedesát a jen těžko může zopakovat podobný vzestup, jako když před více než sto lety teprve šestnáctiletý mladík Tomáš spolu se sourozenci vlastní firmu zakládal. Baťové se však vždy obklopovali schopnými lidmi a s neúspěšnými se neváhali rozloučit. Tomáš, Jan a Tomík Tomáš Baťa-zakladatel si prvorozeného a jediného syna Tomíka, jak mu říkal, za svého nástupce nevybral. Ze všech svých sourozenců a rodinného kruhu jím v závěti učinil právě svého o 22 let mladšího nevlastního bratra Jana Antonína. Věděl, že má pro řízení podniku talent a pevnou vůli, a nemýlil se. Léta 1932 až 1939 znamenala největší expanzi a vytvoření skutečného impéria.
Zdá se, že ačkoliv po smrti otce Tomáš Jan proti vládě svého strýce nic nenamítal a nechal se i s matkou řádně vyplatit, později mu to nemohl zapomenout. Po jeho převzetí Janových podniků se jméno Jana Antonína vyskytovalo stále řidčeji. Více jsme o něm slyšeli až loni, kdy jej po šedesáti letech soud konečně zcela očistil – ovšem bez majetkového vyrovnání, o které Tomáš Baťa mladší vytrvale usiloval.
Jméno Jana Antonína však v dynastii stále zůstává stranou, jako by na něm ulpělo nepravdivé obvinění, od kterého mu nepomohl ani jeho vlastní synovec Tomáš. V médiích, hlavně těch zahraničních, to dnes pomalu vypadá, jako by právě zesnulý Tomáš Baťa mladší byl – i díky své dlouhověkosti - tím, kdo celé impérium vybudoval sám. Na úlohu Jana Antonína, a samozřejmě zakladatele Tomáše Bati nelze zapomínat, ani na jejich četné spolupracovníky, bez jejichž ochoty nechat se strhnout do pracovního víru a přijmout i závazek morálních a etických hodnot by dnes baťovský odkaz nebyl tím, čím je.
Thomasu Georgeovi tak nelze než přát, aby se s tíhou a očekáváním rodinného odkazu dokázal vypořádat. A to i za cenu svěření kormidla někomu, kdo sice možná nemá baťovskou krev, ale nechybí mu baťovské myšlení.

[časová osa-podval]
Historie baťovského impéria 1894 - Tomáš, Anna a Antonín Baťovi si v rakousko-uherském Zlíně registrují T. & A. Baťa obuvní společnost.
1895 - Vedení podniku se ujímá Tomáš Baťa.
1897 - Baťa uvádí na trh první látkové boty známé jako „baťovky“. Firma kupuje první obuvnický stroj z Německa a zavádí mechanizaci výroby.
1900 - Stavba první tovární budovy.
1904 - Tomáš Baťa odjíždí do Ameriky, kde pracuje jako dělník ve středisku obuvnického průmyslu.
1905 - Denně firma vyrábí 2200 párů obuvi, 250 zaměstnanců pracuje v dvousměnném provozu. Založeno prodejní oddělení.
1906 - Dokončení druhé tovární budovy, první „nového typu“.
1909 - První exportní aktivity a zakládání prodejních agentur v Německu, na Balkáně a Středním východě. Baťa vyrábí kolem 3400 párů bot denně.
1914 - Po začátku 1. světové války Baťa přijímá velké objednávky od rakousko-uherské armády na vojenskou obuv. Firma zřizuje stavební oddělení. 17. září se narodil Tomáš Jan Baťa.
1916 - Baťa zakládá strojírny.
1917 - Válečné zakázky umožňují exponenciální růst. Firma dováží moderní stroje z Německa, staví cihelny, kopytárnu, kupuje elektrárnu a zřizuje prodejnu v Liberci. Roční prodeje dosahují dvou milionů párů bot, v továrně pracuje pět tisíc lidí.
1918 - Po rozpadu Rakouska-Uherska neuznává nově vzniklé Československo dluh za nezaplacené státní dodávky (3,3 milionu korun). Výroba klesá na 1700 párů denně.
1919 - Při třetí cestě do USA se Tomáš Baťa seznamuje s pásovou výrobou ve Fordových závodech. Firma má 50 vlastních prodejen.
1920 - Revalvuje koruna a nastává průmyslová krize. Baťa snižuje ceny na polovinu. Síť prodejen v ČSR se rozrůstá na 160.
1923 - Zavedení účasti zaměstnanců na zisku a ztrátě dílny.
1925 - Baťa zavádí systém samosprávy dílen a zakládá Baťovu školu práce pro vzdělávání a praktický výcvik budoucích manažerů. Tomáš Baťa podniká obchodní cestu do Indie. V ČSR má firma 563 prodejen.
1927 - Zavedena proudová výroba obuvi, založeny Baťovy pomocné závody v Otrokovicích.
1928 - ČSR je největším světovým exportérem obuvi. Založen Baťův podpůrný fond jako sociální fond z pokut zaměstnanců a z příspěvků firmy.
1929 - Krach na burze v USA a začátek světové hospodářské krize. V Praze je otevřen Baťův dům služeb a v Otrokovicích dokončeno letiště. Kvůli dovozním clům firma zakládá zahraniční výrobní podniky: Ottmuth (Německo), Tilbury (Anglie), Hellocourt (Francie), Borovo (Jugoslávie), Chelmek (Polsko), Mohlin (Švýcarsko), Best (Holandsko), Batanagár (Indie), Bel Camp (USA).
1930 - Denně vyrábí Baťa na sto tisíc párů obuvi a jako první v republice zavádí pětidenní pracovní týden. Začíná budování Baťova (Otrokovice).
1931 - Založena akciová společnost Baťa, která se stává největším exportérem obuvi na světě.
1931-1932 - Ve Zlíně je postaveno devět nových továrních budov, dvě skladiště, plynárna, obchodní dům, šest internátů pro Mladé muže a Mladé ženy, 500 rodinných domů. Úložky na osobních účtech zaměstnanců činí 136,5 milionu korun.
1932 - Tomáš Baťa 12. července tragicky umírá při letecké havárii. Vedení podniku se ujímá jeho nevlastní bratr Jan Antonín Baťa. Firma je v krizi a ztrácí 70 procent exportu. Proto zahajuje výrobu dalších komodit (pneu, klínové řemeny, gumové zboží, hračky, kola, letadla, umělá vlákna).
1933 - Firma zakládá vývozní a dovozní společnost Kotva.
1934 - Zahájena výstavba plavebního kanálu pro dopravu lignitu z Baťových dolů v Ratíškovicích.
1936 - Ve všech podnicích koncernu Baťa mimo Indii vyrobeno 58 milionů párů obuvi. Československo je světově první ve vývozu celokožené obuvi a třetí ve vývozu gumové obuvi.
1937 - Devalvuje koruna a zvyšuje se počet zahraničních společností - firma působí ve 33 státech na třech kontinentech. V ČSR Baťa vyrábí 47,8 milionu párů obuvi.
1938 - Firma Baťa přebírá akcie České obchodní banky. Aktuální stav zaměstnanců: 42 tisíc v Baťově koncernu, z toho 8000 v prodejnách. V zahraničí 25 tisíc zaměstnanců, z toho 8350 v prodejnách.
1939 - Impérium Baťa má 63 zahraničních společností, základem byznysu zůstává výroba obuvi. Tomáš Jan Baťa zakládá pobočku v Kanadě. Firma vyváží celé výrobní jednotky do zahraničí, aby zachránila své kapacity v průběhu války. Jan Antonín prostřednictvím mezinárodní sítě poboček odvádí ze země řadu zaměstnanců.
1942 - Tomáš Jan Baťa zakládá poblíž Toronta město Batawu po vzoru Zlína. Vzniká společnost Bata Shoes Corporation Canada.
1945 - Benešovým dekretem jsou 24. října Baťovy závody znárodněny.
1947 - Jan Antonín Baťa je obviněn z kolaborace a odsouzen k patnácti letům nucených prací. Veškerý jeho majetek je zkonfiskován. Mezi členy rodiny nastává období sporů o vlastnictví mezinárodních poboček firmy.
60. léta 20. století - Tomáš Jan Baťa přemisťuje vedení firmy do Toronta.
1965 – V Brazílii umírá Jan Antonín Baťa.
1966 – Tomáš Jan Baťa vyhrává soudní spor o následnictví ve firmě a poté i většinu zahraničních poboček firmy.
70. léta 20. století - Baťa uvádí nové privátní značky: Bubblegummers, Power, Marie Clair, North Star.
80. léta 20. století - Firma pracuje na rozvoji prodeje a zavádí značkové městské obchody, velkoformátové obchodní domy a prodejny se sportovním zaměřením.
1989 - Tomáš Jan Baťa zahajuje jednání o možnostech kompenzací za znárodnění firmy v roce 1945. Zakládá akciovou společnost Baťa jako místní obchodní pobočku skupiny.
90. léta 20. století - Baťa vstupuje do segmentu luxusnějšího zboží se značkou Bata Premium Collection.
1995 - Firma rozjíždí obchodní partnerství ve východní Evropě a otevírá obchody v Rusku, Chorvatsku, Polsku a ve Slovinsku.
1999 - Baťa se soustředí na design, marketing a distribuci, výrobu přemisťuje do zemí s levnější pracovní silou a mezi subdodavatele.
2000 - Bata Shoe Organization působí v 68 zemích, má 50 výrobních závodů, devět koželužen, 4743 prodejen a téměř 50 tisíc spolupracovníků. Ročně prodává na 221 milionů párů obuvi.
2001 - Tomáš Jan Baťa předává vedení firmy synovi Thomasi G. Baťovi, který restrukturalizuje firmu a rozděluje ji na čtyři obchodní jednotky.
2002 - Celosvětové uvedení Baťových vývojových center obuvi.
2004 - Baťa otevírá dodavatelské centrum v čínském Kuang-čou a uzavírá distribuční dohody.
2006 - V Batanagáru nedaleko indické Kalkaty je zahájena modernizace tamního výrobního komplexu. Kvůli konsolidaci všech značkových aktivit firmy je založena Divize značkových obchodů.
2007 - Rehabilitace Jana Antonína Bati.
2008 - Tomáš Jan Baťa umírá 1. září v Torontu ve věku 93 let.