Sociální mobilita rozhýbala stojaté vody
O české společnosti máme mnohem méně informací než o její ekonomice a prostředí. Žádnou společnost ovšem nelze popsat jednoduchou sadou ukazatelů. U nás se navíc přidává to, že málo ještě víme o zákulisí předlistopadové společnosti a probíhající transformace má různé tváře a dopady. V každém případě však zhroucení komunistického režimu započalo dalekosáhlé společenské změny, zahrnující převrat autoritářského systému v politickou demokracii a přeměnu příkazové ekonomiky v tržní. Dvojí řeč a chování. Česká společnost reálného socialismu byla plná protikladů. Fasáda socialistické rétoriky zakrývala kořistné jednání a přetvářku rozkládající veřejný život, jehož šedivost vyháněla lidi do soukromí rodiny. Za rozsáhlou nivelizací se skrývala privilegia vládnoucí vrstvy. Za navenek loajální a jen potichu reptající většinou stál malý, avšak odvážný disent, seskupující vyloučené intelektu–ály i část undergroundu, odvěké nepřátele režimu stejně jako komunisty „volbou srdce , kteří se dostali na opačnou stranu barikády po čistkách po roce 1969. I zdánlivě „homogenní masy v sobě ale skrývaly celý svět sociálních diferencí. Normalizační období sedmdesátých a osmdesátých let nemůže být srovnáváno s tvrdým stalinismem let padesátých. Ve vlastním zájmu povolil Husákův režim varietu soukromých životních stylů, ovšem za podmínky veřejné oddanosti režimu. Na rozdíl od Maďarů a Poláků té doby byli čeští lidé daleko více izolováni od Západu, nerozvíjelo se vyšší vzdělání a pracovní morálka byla vyjádřena rčením „vy předstíráte, že nás platíte, a my předstíráme, že pracujeme“ . Všechny veřejné výzvy a vyšší podněty tak byly odklizeny z cesty a pole opanovala sobecká materiální motivace. Lidé byli nuceni hledat alternativní zdroje přežití. Reformní iluze a realita. Česká ekonomická reforma byla založena na víře v „neviditelnou ruku trhu . Počítala však spíše s abstraktními aktéry než se živými lidmi a jejich zakořeněnými návyky. Předpokládala transparentní a otevřený prostor připravený k uplatnění tržních sil, ačkoliv společnost byla protkána zájmovými sítěmi. Přesvědčení, že privatizace a emancipace jedinců od státu zajistí to nejlepší využití zdrojů, bylo vlastně jen převrácením stejně nerealistické Marxovy vize o uvolnění produktivních sil jejich prostým znárodněním. Bohužel dobývání renty často převážilo nad solidním podnikáním, přičemž propojení náhle nabytých svobod se zažitými kořistnými praktikami odstartovalo známé tunelování firem a bank. Temné stránky velké privatizace s jejími současnými důsledky však zdaleka nejsou celou historií ekonomické transformace. Od jejího startu se totiž začala „šedá masa státních zaměstnanců diferencovat, a to podle závislé či samostatné práce, domácích či zahraničních firem, podle odvětví (s úchvatným růstem pozice finančního sektoru) a regionů (zejména ve prospěch Prahy). Bez ohledu na jakékoli „statistické členění si aktivní lidé hledali odpovídající role v nové a pro ně většinou přínosné hře – přinášeli nejen své formální vzdělání, ale i další neformální dovednosti a schopnosti. Předtím prázdné české tržiště se tak rychle zalidnilo, bohužel však nejen nositeli tradičních kapitalistických ctností, nýbrž i šampiony konverze „politického kapitálu v rychlý zisk, stejně jako mistry neformální ekonomiky, kteří vtrhli na scénu postrádající zažitou morálku i vnější kontrolu. Utváření středního stavu. Komunistům se nikdy nepodařilo homogenizovat společnost do souhrnného dělníka, jak zamýšleli, neboť mnoho starých rozdílů zůstalo. Vytvoření ekonomicky efektivní a přitom sociálně legitimní diferenciace ale není snadné. Nová sociální struktura založená na lidském kapitálu, pracovních dovednostech a podnikatelském zápalu musí zrát dlouhou dobu. Fakticky ovšem po roce 1989 úloha vzdělání v určení výdělku znatelně narostla a zájem mladých lidí o vysokoškolské studium se znásobil. Také noví podnikatelé a většina sebezaměstnaných má vůči ostatním výrazně vyšší příjmy, vykoupené ovšem velkým pracovním úsilím a často i rodinnými problémy. Pokud jde o sociální postavení, lidé naprosto odmítli dřívější vnucenou identifikaci s dělnickou třídou a přiřadili se ke střední třídě – alespoň ve svých myslích. Zatímco v prvních letech transformace se přes šedesát procent lidí řadilo ke střední třídě, později inklinovali k realističtější variantě nižší střední třídy. Pro subjektivní zařazení má vzdělání menší význam než odvětví práce: učitelé a vědci se umísťují na mnohem nižší příčky než právníci, bankovní úředníci a ekonomičtí poradci. Horní třída zahrnuje na jedné straně někdejší „třídní nepřátele bývalého režimu (restituovanou šlechtu a buržoazii) a na druhé straně nové zbohatlíky (k nimž patří jak pokračující komunističtí manažeři, tak noví a často velmi mladí finančníci). Mobilita osob i skupin. V průběhu transformace vyplouvají na povrch dříve skryté rozdíly a k nim se stále přidávají další, takže vzniká poměrně jasné sociální členění, které je ale ve stálém pohybu. První podnět k mobilitě vyšel od svobody podnikání, jež vrátila na scénu podnikatele a sebezaměstnané. Nejmocnějším faktorem se však stal trh práce, který vyvolal rozsáhlé přesuny, manifestující dříve nevyužitou aktivitu a přizpůsobivost českých lidí. Mobilita byla nejvýraznější na počátku devadesátých let, později již její intenzita klesá. Po roce 1997 se rostoucí nejistota zaměstnání často řeší předčasným důchodem nebo i závislostí na sociálních dávkách. Nejde ale jen o pohyby lidí v daném sociálním prostoru, nýbrž také o proměny tohoto prostoru samého ve prospěch významu kvalifikace a tvořivých schopností. Vedle přesunů jednotlivců mezi sociálními kategoriemi tedy probíhá i „kolektivní mobilita měnící relace odměn a prestiže celých profesních skupin. V dosavadních posunech se zlepšilo postavení „bílých límečků a v jejich rámci zejména finančníků a manažerů, ale také úspěšných pracovníků obchodu a služeb. Naproti tomu taková odvětví, jako je hornictví, metalurgie a zemědělství, hýčkaná minulým režimem, jsou na strmém sestupu. Nerovnost a přerozdělování. Během devadesátých let příjmová nerovnost rychle narostla, zejména v důsledku růstu vysokých příjmů. Zatímco minimální mzda byla zmrazena, pravidelně valorizované životní minimum chránilo rodiny před pádem do chudoby. Relativní rozdíly ve mzdách a rodinných příjmech jsou u nás v současnosti blízké Německu. Výrazně se změnila i jejich struktura – namísto demografických hledisek, jako je pohlaví, věk a složení domácnosti, se prosadily tržní faktory, jako vzdělání, speciální dovednosti, vlastnický sektor a region. Protože celkový koláč rozdělovaný v rámci formální ekonomiky zůstává malý, neformální zdroje z práce v zahraničí, z vedlejších a příležitostných výdělků vytvářejí často výraznější rozdíly. I když byla temná redistribuce skrze všeobjímající státní rozpočet odstraněna a nastolen průhledný systém daní a dávek, velké transfery mezi domácnostmi zůstávají. Navíc se na konci devadesátých let zastavil dřívější pozvolný pokles daňové kvóty. Česká ekonomika proto patří mezi státy s velkým rozsahem přerozdělování. Přesuny peněz jsou zde intenzivnější než v jiných zemích v důsledku daňové progrese, adresnosti dávek a zejména pak výlučné závislosti důchodců na průběžném financování. Současně však je ovšem daňový systém výhodnější pro sebezaměstnané než pro zaměstnance a s velkými podniky dlužícími sociální pojistné se zachází vlídněji než s malými a středními. Odpovědnost i paternalismus. Liberální rétorika po roce 1989 zdůrazňovala osobní odpovědnost jako klíčovou hodnotu. Lidé vnímali společnost jako otevřené pole výzev a v souladu s tím považovali znalosti a schopnosti za hlavní cestu k osobnímu úspěchu. Tento trend se však poněkud otočil v polovině devadesátých let, neboť občané rozpoznali, že za fasádou liberální politiky jsou upřednostňováni již předtím silní aktéři a že šance mají daleko k rovnosti – mnozí se proto obrátili zpět ke státnímu paternalismu. Jakkoli jsou však lekce kapitalismu dnes tvrdé, přizpůsobivost a úsilí českých podnikatelů a pracovníků je příslibem, že problémy budou překonány a proces přibližování se modernímu světu bude pokračovat.
