Ministrovy vzpomínky
Bývalý ministr zahraničních věcí Československa Jiří Dientsbier nabízí ve své posledních knize*) čtenářům, řečeno jeho slovy, „osobní výpověď o znovuzrození svobody a našich šancí poté, co se v roce 1989 zhroutila berlínská zeď a v jej ím třesku se znovu otevřel svět .
Ve skutečnosti však jde o spíše o výběr z archivů z doby Dientsbierovy práce v Černínském paláci (1989-1992), doplněný jeho mezinárodně politickými úvahami, řídce osobními vzpomínkami, hustě fotografiemi typu já a Václav Ha vel, já a James Baker a přehršlí citátů slavných osob. Léta 1993-1999 jsou reprezentována čtyřicetistránkovým esejem Globální sousedství před zlomem milénia, jehož hlavní pozornost je věnována balkánské krizi.
Kniha si však naši pozornost rozhodně zaslouží. Umožňuje nahlédnout, jak se dělala mezinárodní politika na začátku devadesátých let, jak se argumentovalo, jednalo či předjednávalo, jaké priority si stanovoval český ministr. S úzce profesionálním pohledem na jedné straně kontrastuje na straně druhé důraz, který Dientsbier klade na osobní přátelské vztahy s kolegy z diplomacie.
„Setkání s generálním tajemníkem NATO Manfredem Wörnerem patřilo k těm vzácným setkáním, při nichž mezi lidmi, kteří se dosud vůbec neznali, okamžitě vznikne osobní pouto. (…) Kdykoli poté jsem přijel do Bruselu už jako soukromá osoba, našel si čas, abychom se setkali. Píšu o tom také proto, abych zdůraznil, jaký význam mají v zahraniční politice, a v politice vůbec, hluboké lidské vztahy. (…) Každý však může pochopit, že politika, má-li být úspěšná, musí být víc než chladnou výměnou informací o názorech a programech. Vždyť politika není nic jiného než domlouvání se lidí o tom, co budou společně dělat, případně co dělat nebudou. (str. 82-83)
Jako svůj prvořadý úkol ministr viděl odchod sovětských vojsk z republiky a tomu také věnoval řadu mezinárodně politických jednání - jenom na tomto příkladu by šlo ukázat, jak vyjednával se SSSR, jak se slaďovaly postoje bývalých sovětských satelitů, jak se dohadovala podpora Západu, jaké argumenty, nátlaky a procedurální finty byly použity. Pro Čechy je zároveň velmi zajímavé podívat se ze zorného úhlu tohoto klíčového bodu v jejich dějinách na tehdejší světové, nebo alespoň evropské pozadí. Velmoci v té době v mezinárodní politice žily sjednocováním Německa. Například James Baker žádal v červnu 1990 Dientsbiera, „abychom v Moskvě na zasedání Varšavské smlouvy neudělali nic, co by zkomplikovalo sjednocování Německa . (str. 97)
Často překvapivá jsou citovaná stanoviska různých světových politiků a vysoce postavených úředníků z dnešního několikaletého odstupu. Například italský ministr zahraničí Gianni de Michelis v lednu 1990 informoval o obavě, aby „krize nebo případný rozpad Varšavské smlouvy neohrozily evropskou bezpečnost . (str. 89)
Náměstek Jamese Bakera Schifter řekl v březnu 1990, že „NATO je stejně na cestě k zániku . Nebo Henry Kissinger na začátku devadesátých let tvrdil, že „Československo a další země střední Evropy by neměly usilovat o členství v NATO, (…) že by (Československo, Polsko, Maďarsko a Rakousko) měly vytvořit zvláštní bezpečnostní zónu . (str. 99)
Mezi citacemi z různých dokumentů a dokumentováním nejrůznějších důležitých jednání v diplomacii najdeme i zábavné momenty. Dientsbier například zařadil do svého díla ručně psaný lístek od ministra zahraničí Jihoafrické republiky, který sděloval touhu svého prezidenta odskočit si na toaletu, nebo příběh s debilní a arogantní ochrankou George Bushe při jeho pražské návštěvě (nejprve nechtěla pustit ministra Dientsbiera k tribuně na Václavském náměstí a poté násilím vytlačovala ze Španělského sálu Pražského hradu předsedu parlamentu Alexandra Dubčeka).
Vyvrcholením knihy je závěrečná kapitola o mezinárodní politice v kontextu zrychlující se globalizace. Jiří Dientsbier z pověření OSN v posledních letech mnohokrát navštívil Balkán, a tak jeho postřehy dodávají další světlo na b ombardování Jugoslávie a boj o Kosovo. Mezinárodní společenství si podle něj samo nastražilo balkánskou past již počátkem devadesátých let. „Tenkrát existovala ještě jedna možnost, kterou sice nikdo nevyslovil, ale která se skrývala za tehdejší m váháním rozhodně se angažovat: nechat balkánské národy, aby si své konflikty vyřešily samy. (…) Důsledkem je daleko větší tragédie, než k jaké by došlo, kdyby byl konflikt ponechán samotným balkánským národům. (str. 402)
*) Dientsbier, J.: Od snění k realitě. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999, 446 stran.
