Český pianista, který je podstatně známější v zahraničí než doma
perex místo podtitutlku
Ostravský rodák Pavel Kašpar je vysoký statný muž v nejlepším věku. Mimo velice šikovných prstů je do života vyzbrojen také příjemným úsměvem. A usmívá i směje se viditelně rád. Stejně jako si rád povídá o hudbě. Řadí se k nejúspěšnějším současným českým klavíristům, i když „doma“ nepatří k nejznámějším. Již přes dvacet let žije v Mnichově a jméno si poněkud přizpůsobil německy i anglicky hovořícímu světu. Jako Paul Kaspar koncertuje v Evropě, ve Spojených státech i v Kanadě. A v poslední době už i v Česku.
Proč jste tak dlouho nepředváděl své umění v Česku, případně předtím v Československu?
Do roku 1989 to je zřejmé, jako emigrant jsem tu hrát nemohl. A poté především proto, že jsem v České republice neměl manažerské zázemí. Bez toho se umělec neobejde. Nejen s přípravou koncertů, ale i se zajišťováním všeho možného je dnes tolik práce, že bych se bez manažera nemohl soustředit na svůj výkon. Od loňského roku se však situace změnila, kvalitního manažera mám i v Česku (velmi spokojený úsměv).
Takže na kolika koncertech se nyní představujete českému publiku?
Tento rok to bude kolem deseti vystoupení a další plánujeme.
Koncertuji tak třicetkrát čtyřicetkrát ročně, samozřejmě když absolvuji delší zámořské turné, tak je ten počet vystoupení vyšší. K tomu příprava a prostor na nahrávky.
V té souvislosti mě napadá, jak vlastně vypadá váš den, který vrcholí koncertem?
Především odpočívám a koncentruji mentální síly na vystoupení.
Nemám žádný rituál, ale před koncertem si obvykle zdřímnu (opět spokojený úsměv).
Jíte před koncertem?
V den koncertu se snažím obědvat něco lehkého, mimochodem zbožňuji italskou kuchyni… A rád se stále vracím ke kuchyni české, ale mimo dny koncertní.
Po koncertě večeřím často velmi pozdě, po potlesku hudba v hlavě stále doznívá a chvíli trvá, než se dokážu zkoncentrovat na posezení nebo také někdy na postání se svými příznivci. Taková bezprostřední setkání mám moc rád, často se potkám a spřátelím s velmi zajímavými lidmi, kteří mne i dále motivují. Stejně jako umělec dnes nemůže fungovat bez schopného manažera, nemůže fungovat ani bez fanoušků, mecenášů, sponzorů. Ovšem to není nic nového, muzikanti i skladatelé měli své mecenáše už před mnoha stoletími, když působili například při císařských a královských dvorech. No, a přivést na koncert i na posezení po něm ty správné lidi, i to je práce manažera.
Je v Česku dost lidí, kteří jsou ochotni investovat jakýmkoli způsobem do umění?
Řekl bych, že situace, která nebyla dobrá, se už lepší. Mnoho osobností ve vedení významných společností již chápe, že ekonomika a umění se mohou vzájemně obohacovat.
Co soudíte o postavení vážné hudby. Je a bude o ni zájem?
Především nemám rád, když se klasické hudbě říká vážná. Ona je někdy také hodně veselá. Navíc to vyvolává dojem, že i její interpreti jsou nějací stále zadumaní intelektuálové, žijící v jiném světě. Naštěstí tomu tak zdaleka není, a také proto se o budoucnost klasické hudby nijak nebojím (jistý úsměv).
A co současná hudba? Má šanci se prosadit?
Současná hudba to měla vždycky těžké. Zvláště byla-li dobrá, tedy když přicházela s něčím novým. Každá hudba byla ve své době současná a problémy s pochopením měl u svých současníků například i Beethoven.
V současnosti se ale mnohé mění. Do repertoáru předních interpretů se ke klasické hudbě dostávají i podstatně „lehčí“ dílka, například při slavných a dnes už bohužel neopakovatelných koncertech „tří tenorů“, a také třeba frak už není podmínkou. Interpreti mnohdy chtějí zaujmout i neformálním oblečením. Naším úkolem je hudbu publiku ozvláštnit. Udělat z koncertu zážitek. Ať je kompozice sebestarší, interpret ji vždy může podat moderně, tedy zajímavě a atraktivně. Na to publikum reaguje. Pokud jde o oblečení, musí se člověk řídit vlastním citem. Já ve fraku nehraji a myslím si, že každý má koncertovat v takovém oblečení, v jakém se dobře cítí (téměř zasněný úsměv). Důležité také je, aby člověk hrál to, čemu věří a co má sám rád. Na vyznění se to vždy pozná.
To je ve vašem případě zřejmě také Bohuslav Martinů. Interpretací jeho hudby jste se proslavil.
Hlavně ji obdivuji. Je kosmopolitní, přesahuje žánry. S mým švýcarským vydavatelem jsme se rozhodli - jak říkáme - udělat „kompletního“ Martinů, tedy natočit všechna klavírní díla skladatele.
Jak jste daleko? Projektu se věnuji už čtyři roky. Zatím vyšla tři CD, připravuji čtvrté. To by mělo být poslední, tedy pokud se ještě nějaké dosud neznámé skladby Martinů neobjeví (úsměv). Ale Martinů samozřejmě není jediný český skladatel, jehož rád hraji. Do každého sólového recitálu se snažím českou muziku zařadit.
V souvislosti s Martinů, který má často blízko i k jazzu, mě napadá, zda posloucháte jen vážnou - pardon klasickou - hudbu, nebo i jiné žánry.
(Tentokrát smích) Můj tatínek, ten poslouchal jen klasiku. Když jsem mu jednou pustil LP Fireball od Deep Purple, málem spadl ze židle.
Takže vy jste i na klasiku beatovou a rockovou?
Rolling Stones, Pink Floyd, Genesis, Yes, Deep Purple, ale i sólový Sting, Carlos Santana, to vše si rád poslechnu. A samozřejmě Beatles, to je základ. Stejně tak rád mám i jazz…
Jak jinak ještě relaxujete?
Nejlepší relax (úsměv přímo zasněný) je pro mě lyžování. Nejlépe v Alpách.
Není to pro klavíristu trochu nebezpečný sport? Myslím na případné zlomeniny horních končetin.
(Otevřený a spokojený smích) …jezdím prý jako blázen. Ale jak vidíte kontrolovaně, zranění se mi vyhýbají.
V souvislosti s vaší emigrací jsem slyšel, že jste také zdatný turista. Prý jste odešel doslova.
(Smích nepřestává) Do Německa jsem se propletl mezi horolezci. Absolvoval jsem zájezd do Itálie a při zpáteční cestě jsem ho ve Vídni opustil. Já se ale potřeboval dostat do Mnichova, kde jsem chtěl pokračovat ve studiu u profesora Ludwiga Hoffmanna. A protože hranice mezi Rakouskem a Německem byly samá kontrola a já nechtěl riskovat dlouhodobý pobyt v nějakém utečeneckém táboře, vydal jsem se přes hranici pěšky. V teplém kabátě a s aktovkou v ruce jsem mašíroval přes kopce u Bertechsgadenu, kde kolem mě šplhali horolezci v plné výzbroji.
Takže čtenáři již vědí o vašich lyžařských i turistických výkonech, ale zatím netuší, že jste také pedagog. Jsem a rád, protože při učení jiných se stále učím i sám (velmi spokojený úsměv). Mám šest sedm velmi nadaných žáků ve věku mezi dvanácti a osmnácti lety. Ty si ze zájemců, kteří již mají klavírní základy, sám vybírám.
Abychom dokreslili váš portrét hudebníka, je asi dobré se zmínit, že americký odborný časopis Intune vás označuje za „senzačního klavíristu“ a srovnává s Rudolfem Firkušným.
To mě samozřejmě moc lichotí, o to více, že Rudolfa Firkušného velice obdivuji. Měl jsem to štěstí se s ním osobně poznat. Zanechal ve mně hluboký lidský dojem
(široký úsměv).
CV
Pavel Kašpar (47)
Začal hrát na klavír v šesti letech u profesorky Fierlové. Později studoval na Bratislavské hudební akademii u profesora Rudolfa Macudzinského a na Akademii múzických umění v Praze u profesora Františka Raucha. V roce 1983 opustil Čechy, usadil se v Mnichově a po studiu u profesora Ludwiga Hoffmanna promoval v roce 1986 na mnichovské hudební akademii.
Koncertuje v Evropě i v Severní Americe, nahrává pro švýcarskou společnost Tudor a Bayerischer Rundfunk. Vedle českých autorů (Martinů, Dvořáka, Smetany, Nováka, Ebena) zahrnuje jeho repertoár díla Mozarta, Beethovena, Chopina, Brahmse, Scarlattiho, Debussyho, Ravela, Gershwina …
