Historie vesmírné špionáže je fascinující příběh plný intrik, technologického pokroku a globálního soupeření, který se táhne od počátku vesmírného věku až do dnešních dnů. Konec studené války na počátku 90. let 20. století pak znamenal začátek její nové éry. Po rozpadu Sovětského svazu se Spojené státy ocitly v pozici jediné zbývající supervelmoci a hlavní těžiště shromažďování zpravodajských informací se přesunulo do jiných regionů světa. Díky dostupnosti dříve unikátních technologií a komercionalizaci ruského raketového programu se také řadě dalších menších zemí podařilo vyslat do vesmíru svoje družice.
Na mapě zemí přítomných ve vesmíru se tak nově objevily například Egypt, Dánsko, Belgie, Argentina, Pákistán, Jižní Korea, Turecko, Norsko nebo Řecko. Po roce 2000 k nim přibyly i méně rozvinuté státy jako Alžírsko, Maroko, Nigérie či Kolumbie. Pro srovnání, Československo vyslalo do vesmíru svoji první družici Magion 1 v říjnu 1978 jako patnáctá země na světě, po rozdělení státu šlo o českou družici Magion 4 v roce 1995 a slovenskou skCUBE v roce 2017.
Až doposud však mluvíme o civilních družicích, nejčastěji vytvořených výzkumnými ústavy přidruženými k univerzitám, které plnily ryze civilní vědecké programy. Států, jež mají svoji civilní družici, je přes sto. Vlastnit vojenskou, tedy špionážní družici, je však cíl mnohem vyšší, proto zemí, které disponují vlastním vojenským vesmírným programem, je mnohem méně – dnes se odhaduje kolem třiceti.
Od rozpuštění Varšavské smlouvy v roce 1991 prošly bývalé členské země významnou politickou a hospodářskou transformací. Zatímco některé z nich realizovaly civilní vesmírné programy, jiné vyvinuly omezené vojenské družicové kapacity nebo se účastní mnohonárodních vesmírných projektů.
Polsko například v roce 2014 založilo Polskou kosmickou agenturu (POLSA), která se zaměřuje především na civilní a vědecké projekty. Podílela se však také na vývoji vojenských družicových komunikačních systémů a družic pro pozorování Země pro účely národní bezpečnosti. Vrcholem polských snah v této oblasti je nákup dvou špionážních satelitů od společnosti Airbus, jenž proběhl v loňském roce, přičemž satelity mají být vypuštěny do vesmíru do roku 2027. Pro účely národní bezpečnosti se na komerčních vesmírných programech podílejí také Česká republika, Bulharsko, Rumunsko nebo Maďarsko.
Český vojenský vesmírný program
O českých vojenských vesmírných aktivitách je toho známo velmi málo. Ze střípků, které tu a tam uniknou, však lze sestavit plastický obraz toho, jaké ambice zdejší vojenský vesmírný program má a v jakém je v současné době zhruba stavu.
Základem tuzemského vojenského vesmírného programu je Satelitní centrum České republiky (SATCEN), vytvořené 1. července 2017, jako organizace podřízená Vojenskému zpravodajství, respektive vojenské zpravodajské službě České republiky. SATCEN je jakýmsi mozkem všech budoucích vojenských vesmírných aktivit. Je přitom dobré vědět, že své poslání tato organizace plní už nyní. Už nyní totiž poskytuje jak politikům, tak zejména armádě a jejímu zpravodajství důležité informace, včetně obrazových, ze zájmových míst. Jak se k nim dostává, když Česká republika ještě nemá vlastní špionážní satelit?
SATCEN kupuje data z otevřených zdrojů. Společností, které provozují vlastní optické či multispektrální satelity, je totiž dnes celá řada a jejich byznysem je prodej dat. Česká republika má samozřejmě kromě těchto komerčních zdrojů informace také od spřízněných vlád a jejich armád, proto dostává data také z NATO a od spojenců.
A v jakých situacích SATCEN nejčastěji operuje? Podle zveřejněných informací nepodporuje výhradně armádu, ale také integrovaný záchranný systém. Informacemi z vesmíru tak podporoval například české hasiče nasazené po výbuších v Bejrútu, analyzoval škody po řádění tornád na jižní Moravě a asistoval integrovanému záchrannému systému při hašení rozsáhlých požárů v Českém ráji.
Stratom
První ,fyzickou‘ úrovní chystaného českého vojenského vesmírného programu je projekt nazvaný Stratom. Jde o takzvaný ,pseudosatelit‘, odborně výškovou stanici. Velmi zjednodušeně se jedná o vzducholoď, respektive balón, který je upoután ve stratosféře ve výšce zhruba 82 tisíc stop (25 kilometrů). Jeho délka by měla být kolem 32 metrů a objem přibližně 2500 metrů krychlových, to vše s nosností kolem 10 kilogramů.
Když je řeč o upoutání, samozřejmě tím není myšleno fyzické upoutání k zemi, které praktikovaly průzkumné balóny za první světové války. Ve stratosférické výšce 20 až 25 kilometrů drží balón vlastní pohon, který tvoří elektromotory spojené s vrtulemi a napájené z nainstalovaných baterií a zároveň solárních panelů, kterými je systém pokryt. Z toho samozřejmě vyplývá také jeho životnost, kdy na jeden výstup je systém schopen fungovat od šesti do zhruba čtyřiadvaceti týdnů (půl roku). Poté je stažen na základnovou stanici a nahrazen plně nabitým náhradním systémem.
Hlavním cílem systému Stratom je samozřejmě získávání obrazových a multispektrálních informací z povrchu země, rozlišení je projektováno na zhruba 15 centimetrů na pixel při šíři záběru jeden tisíc kilometrů. Zaměření sytému z Ostravy na Plzeň má pak údajně trvat méně než pět vteřin. Kromě získávání fotografií a videa (včetně možnosti živého přenosu) je systém určen i pro komunikaci, navigaci a jako retranslační uzel pro spojení se sofistikovanějšími systémy, které armáda do kosmu vyšle.
Program Stratom už je přitom v plném proudu. Jeho realizací byla v roce 2022 pověřena firma Stratosyst, jež nabízí systém Skyrider. Podle smlouvy, kterou je možné dohledat online, by právě v těchto dnech měl být dokončován prototyp, který bude následně předán k vojskovým zkouškám.
Vyhodnocování dat
Ve stínu satelitních technologií vynášených do vesmíru často zůstávají základnové stanice, jež přebírají ze satelitů data, třídí je, vyhodnocují a předávají dál. Ani v tomto ohledu však český vojenský vesmírný program nezaspal. Kromě pseudosatelitu Skyrider, který bude vypuštěn v rámci programu Stratom, a satelitů, o nichž ještě bude řeč, má na zemi existovat zvláštní vyhodnocovací středisko.
Jeho cílem bude detailně analyzovat materiály, jež nám dodají naše satelity, a to samozřejmě nikoliv pouze opticky. Jedním z hlavních úkolů projektu MODES (Modulární expertní systém) je vyprodukovat software, který bude schopen ze začátku analyzovat velké množství dat a na nich optimalizovat určování cílů či zájmových objektů. Systém má využívat algoritmy umělé inteligence k tomu, aby se s pomocí člověka a později zcela autonomně učil vyhodnocovat data ze satelitů, dávat je do kontextu a zjednodušovat tak řetězec rozhodování na nich založených.
Strojové učení, na němž bude založen, má být unikátní v tom, že půjde o vlastní český software, který je přizpůsoben místním podmínkám, což s sebou ponese nejen úspory, ale také významné omezení bezpečnostních rizik s tím nutně spojených. Cílovým by měl být stav, ve kterém veškerá data z družic, výškových stanic a dalších dodatečných zdrojů budou v první fázi vyhodnocovat počítače a až na konci celého procesu se k člověku dostane to nejzajímavější nebo pro zadaný úkol nejdůležitější. Zjednodušená verze softwaru rozpoznávajícího zájmové objekty a určujícího jejich priority má přitom být přítomna také na jednotlivých satelitech, nebude z nich tedy nutné stahovat nadměrné množství dat.
Česká satelitní konstelace Golem
Vrcholným projektem celého programu bude satelitní konstelace nazvaná Golem-X. Zatím není zcela rozhodnuto, jak přesně bude vypadat ani kdo bude jejím generálním dodavatelem, informací o projektu bylo však v posledních letech dost na to, aby si člověk mohl udělat představu, která se bude zřejmě velmi blížit realitě. Důležitou organizací v celém programu je Výzkumný a zkušební letecký ústav (VZLÚ), instituce se staletou tradicí, jež se od roku 2004 věnuje nejen letectví, ale také kosmonautice. Díky ní měla Česká republika v roce 2009, kdy přistoupila k Evropské vesmírné agentuře, již řadu průmyslových zkušeností – ať státních, tak soukromých – s vývojem a výrobou zařízení pro vesmírný program.
VZLÚ postupně v posledních letech vypustil dva malé vlastní satelity, VZLUSAT-1 A VZLUSAT-2, oba byly kompletně vyvinuté v České republice ve spolupráci se soukromým sektorem a univerzitami. Právě na těchto dvou nanosatelitech, zejména druhém jmenovaném, si chce VZLÚ otestovat náročnou správu družic na oběžné dráze, přebírání dat a ostatní prvky projektu SPACE 2030. V rámci něj vybuduje satelitní konstelaci Hyperion složenou ze čtyř satelitů větší a těžší platformy THEA.
Je stále možné, že by Česká republika šla cestou Polska, které nakupuje v první řadě satelity ze zahraničí. Zdejší ministerstvo obrany ale dává dlouhodobě najevo, že bude preferovat český přístup, tedy spolupráci s VZLÚ. Dnes, kdy má obrana zajištěné financování díky přijetí zákona o povinnosti vydávat na obranu dvě procenta hrubého domácího produktu, padla také základní ekonomická překážka realizace celého projektu, který se má vejít do celkového rozpočtu čtyři miliardy korun.
Podle představ ministerstva obrany by budoucí česká satelitní konstelace měla sestávat nikoliv z původně uvažovaných jednoho nebo dvou, ale právě ze čtyř satelitů různých velikostí, různého určení a různé hmotnosti od 50 do zhruba 300 kilogramů, které budou obíhat Zemi ve výšce kolem 450 kilometrů. Sledování povrchu země bude samozřejmě nejen optické, v infračerveném nebo ultrafialovém spektru, ale také termální, radiolokační a později snad i s využitím laserů technologií lidar.
Mezi dvaceti nejlepšími
Počtem čtyř satelitů se Česká republika zařadí mezi zhruba dvacítku nejrozvinutějších zemí v daném odvětví kosmonautiky. Využití celé konstelace se předpokládá zejména ve prospěch armády, tedy průzkum terénu a zájmových oblastí, ať už na území ČR, tak v zahraničí – samozřejmě primárně tam, kde budou nasazeni čeští vojáci. Protože družice nebudou geostacionární (budou se pohybovat nad povrchem Země) a Česko má z globálního hlediska velmi malou rozlohu, bude pro ovládání satelitů důležité, aby byly pozemní stanice perfektně funkční, přelet nad naším územím totiž bude zpravidla vždy krátký.
I proto je výhodou, že satelity budou čtyři. Počítá se totiž s tím, že budou fungovat jako síť, která si bude schopná předávat data – při jejich získávání tedy nebude vždy potřeba čekat na přelet daného satelitu, bude možné si jeho data ,poslat‘ přes zbylé tři a získat je při přeletu nejbližšího z nich.
Česká republika nemá žádná zahraniční závislá území nebo kolonie, přesto se v týmu, který celý systém připravuje, otevřeně diskutuje o možnosti umístění dalších základnových stanic ve spojeneckých zemích, případně v jiných státech na čistě komerčním základě (pronájem místa pro vytvoření stanice). Stejně tak se samozřejmě počítá se zapojením české satelitní konstelace do systému spojeneckého průzkumu. Ve VZLÚ přitom testují i další podpůrné technologie, jako jsou iontové motory schopné fungovat bez paliva pouze na látky z okolního prostředí.
Jak v případě upoutaných výškových stanic, vyhodnocovacího centra pracujícího na základě algoritmů umělé inteligence, tak samotné satelitní konstelace jde každopádně o významný krok kupředu v budoucí obraně České republiky. A zároveň se jedná o důkaz, že i malé země mohou mít realistické vesmírné ambice.
