Firmy se přeorientují na produkci s vyšší přidanou hodnotou, až to pro ně bude výhodné
Výkonná rada Mezinárodního měnového fondu (MMF) projednala začátkem dubna zprávu z pravidelné mise fondu v České republice, která se naposledy uskutečnila letos v únoru. Mise MMF se vcelku pochvalně vyjádřila k úsporným opatřením vlády premiéra Petra Nečase a povzbudila ji k dalším krokům v probíhajících reformách penzijního systému, zdravotnictví či daňového systému. Tato pochvalná slova však byla provázena i řadou doporučení.
Ministerstvo průmyslu a obchodu i Národní ekonomická rada vlády (NERV) v současnosti tvrdě pracují na nové koncepci zvýšení konkurenceschopnosti české ekonomiky ve střednědobém horizontu. V tomto kontextu doporučila mise fondu klást důraz na zvýšení flexibility trhu práce, zefektivnění vysokého školství, užší provázanost vědy a výzkumu s potřebami podnikatelského sektoru, zlepšení podnikatelského prostředí a infrastruktury, zefektivnění fungování nebankovního finančního sektoru a veřejné správy a soudů. Podpora inovací a modernizace výroby by dle MMF měla napomoci přesunout strukturu výroby k produkci s vyšší přidanou hodnotou.
Nechráněná dílna
Čím se Mezinárodní měnový fond na svých misích zabývá tradičně nejméně, je otázka, jak má hospodářství určité země růst. Jaký by tedy měl být zdravý a udržitelný růstový model české ekonomiky do budoucna?
Dnes čelíme následující situaci: Vysoké tempo růstu přímých zahraničních investic z transformační éry české ekonomiky se už asi opakovat nebude. Růst mzdových nákladů v České republice během posledních deseti let naštěstí nebyl ve srovnání s produktivitou práce vysoký, produktivita práce rostla rychleji než mzdy. Pracovní síla je vzdělaná. Ekonomický výstup je koncentrován do několika málo exportně orientovaných průmyslových odvětví, zejména automobilového průmyslu, ve kterém naše země působí jako „montovna“, avšak s nemalým zastoupením domácích subdodavatelů. Česká ekonomika je velmi otevřená, hospodářský růst těží z volného přístupu na trhy Evropské unie.
Chybou v našem dalším uvažování o růstovém modelu České republiky by bylo postavit se do role centrálního plánovače, který ví, jaká je optimální struktura tuzemské ekonomiky, a jenž se bude snažit nasměrovat ekonomiku do této struktury hospodářsko-politickými nástroji. Právě naopak, cílem uvědomělé hospodářské politiky s omezeným poznáním by mělo být vytvoření takového podnikatelského prostředí s fungujícími klíčovými institucemi, které umožní najít komparativní výhodu malé otevřené ekonomiky ve světovém obchodu.
Není nic špatného na tom, že jsme dnes montovnou. Samozřejmě že jí nebudeme napořád, ale každá země má v daném okamžiku komparativní výhodu v něčem jiném, jinak by mezinárodní dělba práce nemohla fungovat. Pokud jsme dnes souhrou tržních a netržních faktorů montovnou, za dvacet let můžeme být něčím úplně jiným, ale nikdo z nás teď nemůže vědět čím.
Na velikosti nezáleží
Můžeme nicméně identifikovat strategické principy, na kterých může být hospodářská politika postavena. Mnoho z nich už bylo zmíněno vícekrát, mnohdy pouze v obecné rovině. Samozřejmě se všichni shodneme, že je potřeba, aby se průmysl přesunul do segmentu vyšší přidané hodnoty. A soukromé podnikatelské subjekty tak učiní, jakmile to pro ně bude ekonomicky výhodné. K přesunu k výrobě s vyšší přidanou hodnotou však může pomoci vzdělaná a kvalifikovaná pracovní síla, či větší provázanost vědy a výzkumu na podnikatelskou aktivitu. Bohužel poslední dobou slyšíme ze všech stran, že kvalita českého školství se zhoršuje, a proto nemůžeme usnout na vavřínech a další rozvoj školství po stránce obsahové i po stránce financování musí být prioritou. Spolu s tím musí jít zlepšení podnikatelského prostředí a destigmatizace osoby podnikatele v naší společnosti. Zde by měly mít prioritu nepřímé nástroje podpory podnikání, jako zpřehlednění a zjednodušení daňového a odvodového systému, snížení administrativní zátěže pro podnikatele a snížení byrokracie související s podnikáním. Inovace se mnohdy rodí v „malém“, nejen švýcarské hospodářství je toho živým důkazem. Tudíž rozvoj malého a středního podnikání by měl být prioritou k zajištění vetší diverzifikace české ekonomiky a k přesunu k produkci s vyšší přidanou hodnotou. K tomu se musí přidat úsilí směřující k větší flexibilitě pracovního trhu a další budování infrastruktury (včetně komunikační infrastruktury).
Máme předpoklady
Ve prospěch české ekonomiky hraje i několik měkčích faktorů. Například hlavní město je atraktivní turistickou destinací. V šetření Eurostatu se Praha a okolí nedávno umístily mezi ostatními evropskými regiony na šesté pozici podle HDP na hlavu v přepočtu na kupní sílu. Česká republika také skončila jako sedmá v žebříčku společnosti CB Richard Ellis v hodnocení atraktivnosti země pro mezinárodní maloobchodní řetězce. Z toho těží cestovní ruch a je faktem, že čím dál více globálních firem se při hledání svého středoevropského sídla rozhodne pro Prahu. Kvalita práce může pak ovlivnit, jaký typ nadnárodních firem k nám bude směřovat. Je dobře, že u nás zaznamenáváme stále více firem z oblasti informačních technologií a služeb. Zahraničí tudíž považuje Prahu, potažmo Česko, za důležité „centrum“ ve střední a východní Evropě. Nemůžeme opomenout ani fakt, že přes devadesát procent našeho bankovního sektoru je vlastněno zahraničními bankami. Český bankovní sektor je jedním z nejvíce ziskových v celé střední Evropě, a přitom je silně kapitalizovaný a velmi likvidní. Další rozvoj burzy cenných papírů a trhu s podnikovými dluhopisy – mimo jiné i zlepšením podmínek uvádění akcií a dluhopisů na trh – může přispět k atraktivnosti ČR společně s Polskem jakožto finančních center střední a východní Evropy. Zásadním přínosem pro blahobyt České republiky, pro skutečné završení konvergenčního procesu a zaujmutí role vyspělejší evropské ekonomiky bude okamžik, kdy se tato země stane vývozcem kapitálu a technologií do zahraničí. Česká populace pak už nebude bohatnout například z montáží aut, ale z toho, že se její úspory nebo technologie podílejí na montážích aut někde jinde.
