Od paměti k dějinám

ÚPN by neměl sloužit jen k objasňování komunistické minulosti

Zřízení Ústavu paměti národa (ÚPN) se odkládá nejspíše na příští schůzi Poslanecké sněmovny. Lhůta, v níž se mohlo hlasovat o konečném znění příslušného zákona, doběhla minulý pátek, kdy ale sněmovna nemohla zasedat, protože poslanci ČSSD museli odjet do Brna na stranický sjezd. „Nechceme dělat naschvály, a tak jsme ochotni rozhodnutí odložit,“ prohlásil předseda ústavně právního výboru Marek Benda z ODS. A dodal: „Jestliže Vítězslav Jandák tvrdí, že zákon podpoří, když v něm bude zahrnuta vedle doby totality i doba nacistické okupace, pak s tím souhlasíme.“ ODS také nemá nic proti tomu, aby se dotyčná instituce jmenovala Ústav pro studium totalitních režimů, což navrhli zelení, a aby se kvůli zdržení ve sněmovně její vznik posunul až do nového roku. Prý to dokonce bude „vypadat lépe“, pravil poslanec Benda. Mnohem důležitější, než „jak to bude vypadat“, je však to, k čemu to bude dobré.

Původní návrh Senátu počítal se zřízením ÚPN jako veřejné instituce, jež má zkoumat a nestranně hodnotit období totality mezi léty 1948 až 1989. Součástí ústavu bude archiv, do něhož předají své archiválie z období od 5. května 1945 do 15. února 1990 ministerstva vnitra, obrany a spravedlnosti a všechny tajné služby. V pravomoci sedmičlenné rady ústavu, jmenované Senátem na pět let, bude zejména stanovování základních cílů práce ústavu a jmenování a odvolávání jeho ředitele. Členem rady a vedoucím pracovníkem ústavu se přitom nemůže stát hned tak někdo! Návrh zákona vyžaduje bezúhonnost a spolehlivost čili čistý trestní rejstřík a to, že dotyčná osoba nebyla členem či kandidátem KSČ, neabsolvovala vysoké školy politické, bezpečnostní a vojenské ve státech Varšavské smlouvy a nespolupracovala s našimi a jejich bezpečnostními složkami.
Ano, místopředseda Senátu Jiří Liška (ODS) má pravdu, že by „bylo… absurdní, aby v čele tohoto ústavu stál člověk, který má komunistickou minulost, aby tam byl dokonce bývalý důstojník StB“. Je-li ale ÚPN komponován jako badatelská, a nikoli ideologická instituce, i nadšeným mladým historikům v čele s předpokládaným ředitelem Pavlem Žáčkem mohou chybět znalosti a zkušenosti jejich starších kolegů-historiků, kteří se komunistickou totalitou dávno zabývají, leč než se za normalizace stali čerpači vody, myči oken, chartisty a případně emigranty, byli členy KSČ. Například o komunistické totalizaci Československa a mechanismu justičních vražd ví u nás málokdo tolik jako Karel Kaplan, jenž už za „pražského jara“ stihl v Československém časopise historickém uveřejnit průlomovou studii Pravda o politických procesech. Leccos také stihli v archivu předsednictva ÚV KSČ objevit a často až v exilu publikovat historici přizvaní do takzvané Pilerovy komise, než byla na jaře 1969 rozehnána. Za „černou knihu“ o sovětské okupaci z republiky vyštvaný Vilém Prečan, zakladatel exilového dokumentačního střediska v Scheinfeldu a po listopadu opět doma Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV, je jedním z mála historiků, kdo název a neúčast kohokoli z bývalých komunistů nepovažuje za příliš vysokou cenu za zřízení podle něj potřebné instituce. Prečan míní, že „Ústav paměti národa nemá být povýšen nad kohokoli ani nebude arbitrem rozhodujícím o tom, co je pravda o minulosti“. S obhájci zákona sdílí názor, že základní, oč jde, je soustředit historickou dokumentaci komunistických bezpečnostních složek, zpřístupnit ji a pomoci historikům a dalším zájemcům při jejich studiu. Sedmnáctikilometrová řada listin, z kteréžto hromady je do využitelného archivního fondu zpracováno zatím asi pět procent, nedovoluje otevřít dokořán okno do minulosti.
I když to ale po digitalizaci archiválií technicky možné bude, stále ještě bude záležet především na tom, zda si k onomu pomyslnému oknu stoupnou - řečeno s historikem Jiřím Vančurou - ti, kteří „nehodlají minulost soudit, ale objasnit tak, aby se příští generace mohly z minulých událostí poučit a volit vlastní životní postoje“. Paměť národa je cosi mnohem obsažnějšího, mnohovrstevnatějšího a skrz naskrz komplikovanějšího než písemnosti StB a dalších bezpečnostních a represivních složek. Historik ví, že tento pramen jako každý jiný musí být podroben vnitřní a vnější kritice, konfrontován s jinými prameny a posléze interpretován v historické souvislosti příčin a následků. Skutečná historie jsou události, data a jejich vzájemné souvislosti. K poctivému otvírání minulosti proto nestačí lovit z ní jednotlivé atraktivity, byť to médiím a také politikům může docela stačit. Přitom jsou to samozřejmě politici, kteří o podobě ÚPN rozhodnou. Už jen volba rady ÚPN buď Senátem, anebo sněmovnou znamená pravicový nebo vyváženější, ale v každém případě podle volebních cyklů se měnící partajní vliv na skladbu vedení ústavu, a tím i na nasměrování jeho činnosti. Dost snadno z něj tedy může být věčný objekt tahanic a vřídlo skandálů, zachová-li se sněmovna nemoudře. Snad se to nestane, když její většina se prý už smířila alespoň s tím, že komunistické totality by nebylo bez předchozí nacistické okupace, polototalitní druhé republiky a mnichovského traumatu.

Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu