Šéf České pojišťovny si už zvykl, že je všude nejmladší
Pokud si někdo v posledních deseti letech užíval štěstěny, byl to právě on, tvrdí o sobě Pavel Řehák. Má pro své mínění poměrně pádný důvod. Už zhruba měsíc je náměstkem pro služby klientům pověřený pravomocí generálního ředitele v České pojišťovně. Což v překladu znamená, že se v pětatřiceti letech dostal do čela největší pojišťovny v tuzemsku. „Pro mě je to ale nástroj, jak ještě lépe ovlivnit, co naše firma dělá. A začátek cesty, o kterém nevím, kde skončí. Nejde mi o to, že jsem šéf,“ říká k tomu. Asi málokterý člověk pracující ve světě čísel a statistiky zdůrazňuje, že si vybírá práci podle toho, zda mu umožňuje měnit svět k lepšímu. Původem Moravák z Mohelnice mezi ně ale patří.
Jak zamezit schizofrenii V dětství závodně plaval, nejraději měl krátké a střední polohové tratě. Když skončil gymnázium, zamířil na pražskou VŠE. I proto, aby si mohl déle rozmýšlet, co chce vlastně v životě dělat. Představě, že z něj nakonec bude ředitel pojišťovny, by se prý ale v mládí zasmál. Univerzitě věnoval zhruba dva dny, zbytek týdne se zabýval dvěma firmami na Moravě. Jednu, na dovoz a výrobu stavebního nářadí, založil formálně jeho otec. Ta druhá, v níž radil klientům v mezinárodním obchodě, byla jeho vlastní věcí. „V polovině 90. let se ještě dalo vydělat na tom, že člověk umí anglicky a malinko rozumí tomu, jak dovézt kontejner z Číny,“ vysvětluje Řehák. Po skončení studií váhal mezi dvěma možnostmi. Buď se naplno ponořit do rodinného podnikání, nebo si vyzkoušet, jak se dělají věci „ve velkém světě“, a rozhodnout se až později. Vyhrála druhá varianta. Ovšem s tím rozdílem, že k návratu do rodinné firmy už nikdy nedošlo. Pavel Řehák byl přijat do společnosti McKinsey a začal se věnovat projektům v bankách, pojišťovnách a v oblasti spotřebního zboží. Pracoval v Maďarsku, Itálii, Velké Británii, USA, ve Francii. Když začínal jako konzultant, nebylo mu ještě ani 24 let. Brali ho klienti vážně? „Upřímně – tohle „stigma“ mě provází od dob plavání, kdy jsem závodil s lidmi o rok o dva staršími. Pak jsem začal fungovat v byznysu dřív než ostatní. K tomu jsem vypadal celkem mladě, takže se to se mnou táhne pořád,“ říká s mírně rezignovaným úsměvem. V poradenství vydržel přes sedm let, včetně přestávky věnované studiu MBA v zámoří. Mimochodem – když si měl při přijímacím řízení zvolit větu, která jej nejvíce charakterizuje, a napsat o ní esej, vybral si „Všechno na světě se dá zlepšit“. V McKinsey trávil prací zhruba dvanáct hodin denně. Jak ale ženatý otec dvou dětí tvrdí, nejšťastnější je, když nemusí svůj čas na pracovní a mimopracovní vůbec rozdělovat. Opak je prý spolehlivou cestou k věčné schizofrenii. „To neznamená, že se nesnažím řídit čas, který věnuji rodině. Když budu mít ale v práci věčnou výčitku, že mi něco venku utíká, nebudu fungovat. A pak stejně nebudu nabitý ani doma,“ myslí si. V roce 2006 u něho převážil pocit, že „dostatečně nemění svět“. Po zhruba půlročním přemýšlení se proto rozhodl z McKinsey odejít. Místem, které mu ke změně světa připadalo příhodnější, byla právě Česká pojišťovna, v níž původně dostal na starost marketing, řízení vztahů se zákazníky a řízení projektů. „Pojišťovnictví je hezké v tom, že ve finále reálně pomáháte lidem. Třeba při povodních. Když člověk prodává cigarety, asi si u toho musí poslání hledat obtížněji,“ domnívá se. Při příchodu do korporátního světa jej před čtyřmi lety nejvíc překvapila míra „neviditelné“ politiky, která byla vyšší než v poradenské firmě. „Nedozvíte se tak natvrdo, co si lidé vlastně myslí. Čistší je to ale v tom, že si korporátní svět nehraje na to, že by v něm politika vůbec nebyla,“ zamýšlí se Řehák. Ptát se jej, jakou práci by mohl dělat za deset let, nemá příliš cenu. „Nevím a ani o tom nepřemýšlím,“ odpovídá.
