Relativně bez většího zájmu širší veřejnosti bylo na evropské úrovni nově upraveno mezinárodní právo soukromé (MPS). S účinností od roku 2009 budou mezinárodní právo soukromé na evropské úrovni upravovat dvě nařízení – takzvaný Řím I a Řím II. Nařízení Řím III v oblasti manželského a rodinného práva kvůli odporu některých států (kromě jiných Švédska) dosud nebylo přijato. MPS určuje právo, které se použije v občanskoprávních vztazích s cizím prvkem. Tedy ve vztazích, kterých se účastní strany z různých států. Například právní vztahy z titulu nehody v zahraničí nebo z kupní smlouvy, pokud prodávající či kupující mají sídlo v zahraničí, popřípadě pracovní smlouvy uzavřené se zahraničním zaměstnavatelem. MPS se v každém případě aplikuje, až pokud vyjde najevo, že se smluvní strany předem účinně nedohodly na použitelném právu. Taková volba práva je v rámci smluvní svobody až na výjimky možná.
Významné změny
Dosud se používaly právní úpravy jednotlivých států. Ty určovaly právo, které se použije na daný vztah s cizím prvkem. Například pokud u smlouvy kupní či o dílo neexistovala žádná dohoda stran, které právo se použije, určovalo se rozhodné právo v česko-německém vztahu dle českého MPS (zákon č. 97/1963 Sb.) a současně dle německého EGBGB (Úvodní zákon k občanskému zákoníku z roku 1896). Ve většině případů mezinárodní právo soukromé členských států EU dospělo ke stejnému závěru, neboť je od Římské úmluvy z roku 1980 v určitých oblastech sjednocené. Od roku 2009 však nastane v důsledku uvedených nových nařízení jednotná úprava pro celou EU. Od prosince 2009 bude pro závazkové právní vztahy (například kupní nebo pracovní smlouvu) platit nařízení Řím I – nařízení č. 864/2007 Evropského společenství (ES). A pro mimosmluvní právní vztahy (například náhrada škody) bude už od února 2009 platit nařízení Řím II – nařízení č. 593/2008 ES. Řím I ani Řím II se nevztahují na Dánsko a Velkou Británii a mají přednost před mezinárodním právem soukromým členských států EU s výjimkou dánského, popřípadě britského a skotského MPS. Těmito nařízeními je sjednocení MPS na evropské úrovni uzavřeno.
Nové úpravy
V nařízeních Řím I a Řím II si zaslouží pozornost například nové úpravy pro spotřebitelské smlouvy, které v českém MPS dosud nebyly vůbec upraveny. A při přijímání nařízení Řím I se právě o tento bod vedly nekonečné spory. Původní návrh Evropské komise stanovoval možnost volby práva u spotřebitelských smluv úplně zrušit. Nyní nařízení Řím I obsahuje kompromis – pro všechny spotřebitelské smlouvy platí právo dle obvyklého pobytu spotřebitele, ale současně existuje možnost volby jiného právního řádu. V takovém případě však nesmí být spotřebiteli odepřena ochrana, která by se na něho vztahovala dle pravidel právního řádu státu obvyklého pobytu, tedy bez uskutečněné volby práva. V nařízení Řím I jsou dále upraveny všechny smluvní vztahy. V nařízení Řím II kromě jiného právo na náhradu škody a bezdůvodné obohacení. Speciální úmluvy, které mají přednost před nařízením Řím II, zůstaly zachovány například v oblasti nehod při silničním provozu a odpovědnosti za vady. Nařízení Řím II dále upravuje nároky z jednatelství bez příkazu a na náhradu škody v předsmluvním vztahu, takzvaná culpa in contrahendo.
Častá aplikace
Laik by si mohl myslet, že mezinárodní právo soukromé nehraje v praxi žádnou velkou roli. Ve skutečnosti se však MPS uplatňuje velmi často, protože ve smluvních vztazích, ve kterých například jedna smluvní strana bydlí v Německu a druhá má sídlo v České republice, není vždy právní volba učiněna, nebo alespoň není žádná účinná. Pokud se smluvní strany předem vůbec neznají (například při dopravní nehodě), není přirozeně žádná právní volba před škodnou událostí možná. A pak nastává účinná volba práva mezi účastníky nehody jen výjimečně. Od příštího roku budou muset být nařízení Řím I a Řím II uplatňována v celé Evropské unii shodně ve všech případech s výjimkou Dánska a Velké Británie – a to před národním mezinárodním právem soukromým.
