První obětí bitvy o rozpočet náměstek Janota
Státní rozpočet byl tématem minulého týdne. V pondělí jeho návrh schválila vláda a v pátek, kdy měl být předán do Sněmovny, ministr financí Vlastimil Tlustý odvolal jeho tvůrce a svého prvního náměstka Eduarda Janotu.
Nepříliš moudrým způsobem tak vyřešil svůj střet s náměstkem o inzerát popisující veřejný dluh, který vyšel hned dvakrát. Eduard Janota protestoval u ministra Tlustého již proti prvnímu inzerátu zveřejněnému před dvěma týdny. Byl na něm jeho podpis pod údaji týkajícími se veřejného dluhu, ačkoli k tomu nedal souhlas. K bilionu korun skutečného zadlužení zde byly přičteny potenciální budoucí závazky v rozsahu dalších tří set miliard. Janota si na tento postup stěžoval a ministr ho ujistil, že už se to nebude opakovat. Minulý týden v úterý večer mu však volal Tlustého poradce Petr Cibulka a oznámil mu, co je v novém inzerátu. Bylo v něm totéž a opět s náměstkovým podpisem. Janota protestoval a požadoval stažení textu. Dozvěděl se ale pouze, že už to není možné. Inzerát vyšel a Janota žádal vysvětlení. Ministr se před Janotou od Cibulkova postupu sice distancoval, ale nic víc nepodnikl. Náměstek následně poskytl rozhovor Mladé frontě Dnes a Hospodářským novinám. Sdělil jim, že podle jeho názoru inzerát znejišťuje investory, může vést ke snížení ratingu ČR a ke zvýšení nákladů na obsluhu dluhu a že zvažuje rezignaci. Hospodářské noviny zveřejnily tento rozhovor v pátek pod titulkem „Tlustý ohrožuje zájmy země, říká jeho náměstek“. Hned na to, po deváté hodině ministr Tlustý telefonicky sdělil Eduardu Janotovi, že ho odvolává.
Trochu dobrého.
Místo těchto tahanic by bylo bývalo užitečnější více se věnovat samotnému státnímu rozpočtu. Zdálo by se totiž, že se uzavřel kruh vedoucí od Sobotkova návrhu přes Tlustého dluhovou povodeň zpátky k trikům podle Sobotky. Přestože nad tím, co schválila vláda v Kolodějích minulé pondělí, určitě nelze jásat, určitý pozitivní posun vidět je.
Především poprvé po dlouhých letech nebyl první náměstek ministra financí Eduard Janota nucen vytahovat z klobouku dodatečné příjmy, aby došlo k optickému vylepšení deficitu. Dále na rozdíl od Paroubkovy vlády ta Topolánkova jasně řekla, jak naplní vyrabovaný účet po Fondu národního majetku, aby tam bylo oněch potřebných pětatřicet miliard korun pro fond dopravy. Nyní je na účtu jen čtyři a půl miliardy a připravena je pouze privatizace Aera Vodochody. Prodej části akcií ČEZ je reálnou cestou, jak se k těmto penězům dostat, na rozdíl od socialisty opakovaně omílaného Letiště Praha, které je i po osmi letech vlády ČSSD stále státním podnikem a na přípravu privatizace potřebuje minimálně rok. Zde Paroubkův tlak vypadá buď jako průhledná záminka k odmítnutí rozpočtu, nebo poměrně srozumitelné sdělení, že už má vybraného kupce a Topolánek dostane rozpočet, když budou Paroubkovi kamarádi spokojeni.
Především ale hlavní resorty přistoupily na výrazné a rozumné škrty. Z běžných administrativních výdajů ubylo sedm miliard korun a ministerstva se navíc zavázala, že v jejich resortech budou kryty dodatečné nároky vyplývající z uplatnění nového Zákoníku práce z vlastních zdrojů. To představuje další dosud přesně nevyčíslené miliardy.
Díky těmto úsporám se daly dofinancovat záležitosti, které Paroubkova vláda hodila potichu přes palubu. Jde například o dopady zákona o sociálních službách. Ten v nové podobě směřuje dávky rovnou občanům místo sociálním ústavům. To je jistě racionální, nicméně řadu domovů důchodců a podobných institucí to v přechodném období může existenčně ohrozit. Sobotkův rozpočet tento problém o rozměrech čtyř miliard korun zcela ignoroval.
Zbylo i na navýšení přímých plateb zemědělcům, kteří by měli mít nárok na sedmdesát procent dotací, které dostávají jejich západoevropští kolegové. O něco bohulibější je jeden a půl miliardy navíc pro vědu a výzkum či miliarda do krajských rozpočtů na kofinancování akcí, kde jsou čerpány prostředky z fondů Evropské unie.
Jednoduché neprůchodné řešení.
Podstata problémů českých veřejných financí však zůstává neřešena a Topolánkův kabinet nenašel odvahu jít do střetu, v němž sice nemůže vyhrát, ale prohra se vztyčenou hlavou by v této politické situaci měla nepochybně svou váhu. Je nadále realitou, že ponechání sociální legislativy v podobě, v jaké platí v tento okamžik, by znamenalo snížení deficitu veřejných financí o padesát miliard korun. Česká republika by tak dokázala splnit své závazky z konvergenčního programu s velkou rezervou a navíc by se vytvořil prostor pro reformy penzí a zdravotnictví.
Zrušení předvolebních dárečků navrhla podle dostupných informací ministru Tlustému i jeho populární poradní skupina a tento návrh podporovaný Svazem průmyslu putoval i na tripartitní jednání, kde ho odboráři nemilosrdně smetli ze stolu.
Ve sněmovně se tedy bude projednávat rozpočet, který překračuje zákonem stanovené střednědobé výdajové limity o čtyřicet miliard korun a porušuje závazek ČR vůči Evropské unii snížit deficit na 3,3 procenta hrubého domácího produktu. Česko přitom dosud patřilo do klubu důvěryhodných zemí, které své závazky ctí.
Žhář hasičem?
Jestliže lze Topolánkově vládě vyčítat, že není ochotna tlouci hlavou do zdi populistických stran ve sněmovně, pak vystupování exministra financí Bohuslava Sobotky lze označit za nehorázné. ČSSD bude prý požadovat ujištění a doložení, že deficit veřejných financí nepřesáhne čtyři procenta hrubého domácího produktu. Tahle „státnická odpovědnost“ od člověka, který hlasoval pro zákon o nemocenském pojištění, Zákoník práce a spoustu dalších norem navyšujících výdaje v příštích letech o desítky miliard korun, je opravdu nechutná. Byl to Sobotka a jeho kolegové z Paroubkovy vlády talentů, kdo podpálili tenhle dům, a nyní si hrají na hasiče. Ve skutečnosti se jen pletou pod nohy a brání v účinném zásahu. Příkladem budiž hysterické vystoupení expremiéra s prohlášením, že kdo navrhuje škrty v sociálních výdajích, není sociálním demokratem a on se postará aby byl ze strany vyloučen.
Žel ani postup ministra Vlastimila Tlustého vůči Eduardu Janotovi nelze považovat za příliš státnický a promyšlený. Inzeráty zveřejňované za peníze ministerstva působí možná kontraproduktivně. Bilion je dost velké číslo vyjadřující úroveň veřejného zadlužení na to, aby muselo být ještě nafukováno o potenciální závazky, z nichž se sice významná část bude muset opravdu zaplatit, ale může to být třeba jen polovina.
Také inzerované dopady arbitráží nejsou záležitostí, jíž by se stát měl zrovna chlubit. Sám Tlustý opakovaně odmítl sdělit rozsah možných dopadů na veřejné finance a zdůvodnil to velmi správně tím, že v průběhu arbitráže jakékoli číslo může ovlivnit její průběh. A nakonec to vyvěsí pod hlavičkou svého úřadu po všech sloupích.
