Bez Číny je jakákoli rusko-americká smlouva o taktických jaderných zbraních irelevantní
Zkratka START označuje případnou rusko-americkou Smlouvu o omezení strategických jaderných zbraní, na které se stále pracuje. Zkratka TART je pomyslné označení pro obdobnou smlouvu v oblasti taktických jaderných zbraní. Na ní se zatím nepracuje vůbec. Mnohokrát již bylo řečeno, že snížením počtu strategických zbraní žádná strana moc neriskuje. Dohoda je proto spíše PR akcí obou prezidentů – amerického Baracka Obamy a ruského Dmitrije Medveděva.
Taktické jaderné zbraně jsou jinou záležitostí. Patří k takzvaným frontovým zbraním a dohoda o nich neexistuje, protože její dosažení je mimořádně obtížné. Nedávný článek ministrů zahraničí Švédska a Polska – Carla Bildta a Radoslawa Sikorského – v deníku The New York Times, v němž žádají Rusko, aby stáhlo tyto zbraně z území hraničících s Evropskou unií, nebyl žádnou improvizací. Několik dnů předtím totiž náčelník generálního štábu amerických ozbrojených sil Michael Mullen prohlásil v Senátu, že ihned po podepsání Startu bude Rusku nabídnuto jednání o smlouvě TART. Za taktické jaderné zbraně jsou považovány letecké atomové bomby, hlavice operačně-taktických balistických raket, okřídlené rakety a torpéda na lodích a ponorkách, řízené a křižující střely, dělostřelecké náboje a jaderné miny. Je u nich vyšší riziko nahodilého samovolného spuštění a jsou atraktivní zejména pro teroristy. Jejich kontrola je však mizerná.
V roce 1991 prezidenti obou zemí George Bush starší a Michail Gorbačov, v rámci jednostranného gesta známého jako „prezidentská jaderná iniciativa“, slíbili snížit počty těchto zbraní a soustředit je v oblastech, jež však nebyly blíže určeny. Je nesnadné odhadnout počty těchto zbraní. Rusko tvrdí, že redukovalo svůj arzenál zhruba na čtvrtinu původního stavu – v roce slavnostního prezidentského slibu byl odhadován na 21 700 taktických jaderných zbraní. Dnes by jich mělo mít okolo pěti tisíc. Sikorski a Bildt přiznávají velkoryse Rusku zhruba 3800 taktických jaderných zbraní. Americký arzenál je skromnější – nanejvýš pět set, z nichž je 150 až dvě stě rozmístěno v Belgii, Německu, Nizozemsku, Itálii a Turecku. Je to jen zlomek stavu z roku 1991 – 2480 taktických jaderných zbraní. Z tří set ponorkových střel je pouze sto v bojové pohotovosti – v rámci bezpečnostních záruk vůči Japonsku.
Z reakce ruských oficiálních míst na žádost šéfů švédské a polské diplomacie o stažení těchto zbraní z Kaliningradské oblasti a Kolského poloostrova vyplývá, že jednání o Tartu bude komplikované. Ruský velvyslanec u NATO Dmitrij Rogozin doporučil Bildtovi a Sikorskému, aby svou výzvu adresovali Američanům, protože jejich taktické jaderné zbraně jsou rozmístěny na území aliančních spojenců. „Ať nejdříve stáhnou Američané své hlavice z Evropy. My takové zbraně na cizím území nemáme. Máme je jen na vlastní půdě a z nikoho rukojmí neděláme,“ prohlásil Rogozin. Ani předseda Výboru pro mezinárodní vztahy Státní dumy Konstantin Kosačev nevyvracel počty a podezření Sikorského a Bildta. Poznamenal jen opovržlivě: „Počty a dislokace těchto zbraní jsou a zůstanou záležitostí rusko-amerických vztahů, ať se to třetím zemím líbí, nebo nelíbí.“
Americké taktické jaderné zbraně v Evropě však nemají pro NATO jen psychologický význam. Velká Británie dnes nevlastní žádné nestrategické atomové zbraně a francouzská Force de frappe (úderná síla) je určena výlučně k obraně Francie a rovněž není taktické povahy. NATO sice má v konvenčních zbraních převahu nad Ruskem, vzhledem k nejistotě, pokud jde o připravenost politického vedení dodržet v případě potřeby závazky vyplývající z § 5 Charty NATO, se však jejich nasazení k obraně menších zemí v ruském sousedství zdá málo pravděpodobné. Nelze se proto divit, že Polsko i Švédsko – o pobaltských státech ani nemluvě – jen stěží mohou přijmout argument, že výchozím bodem k jednání o Tartu by mělo být stažení zbytku amerických jaderných zbraní z Evropy, přičemž ruská území v jejich blízkosti jimi zůstanou napěchována.
Tím spíše, že nová ruská vojenská doktrína předpokládá preventivní atomový úder proti každé, byť teoretické hrozbě vůči vlastnímu území nebo spojenců Ruska. Předloňská válka proti Gruzii, která nyní končí zřízením vojenských základen na zabraných územích, dokládá, kudy se ubírá myšlení lidí slavnostně podepisujících různé papírové smlouvy. Stále více vlivných Rusů si však uvědomuje, že budoucnost Ruska primárně neohrožuje Západ. Bez čínské účasti totiž zůstane jakékoli jednání o taktických jaderných zbraních dílčím, povýtce irelevantním úspěchem.
