Šéfové odborů se zhlédli v marnivé západní módě zkracování pracovní doby. Co na tom, že třeba Němci nyní zjišťují, že budou muset zase pracovat tak dlouho jako dřív, aby svému skomírajícímu hospodářství dodali nový impulz? Čeští odboráři si prostě čtyřicetihodinový pracovní týden oškliví a chtějí ho utnout zákonem.
NA TAPETĚ
Když odbory od devatenáctého století bojovaly za zkrácení pracovní doby až na těch dnešních osm hodin denně, mělo to svůj význam. Šlo o zdraví pracovníků a nakonec z toho měly prospěch ifirmy. Dvanácti či čtrnáctihodinové směny prostě přesahují fyzické možnosti a vedou k nižší produktivitě, než když si dělníci řádně odpočinou. Moderní snaha o dilataci pracovního času je vedena poněkud jinými pohnutkami. Měl to být nástroj k zachování pracovních míst. Práce je málo, musíme si ji šetřit, říkají zastánci nové ekonomiky. Když se však nápady těchle rozumbradů zavedly do praxe, efekt byl drasticky opačný. Zkrácení pracovní doby o desetinu nevedlo k růstu zaměstnanosti o deset procent, nýbrž k vyšší nezaměstnanosti. Firmy totiž byly státem nuceny vyplácet za méně práce stále stejné mzdy. Místo aby najaly nové síly, které jim teoreticky měly chybět, propustily i řadu stávajících, protože se zhoršila jejich ekonomická situace. Objem práce, kterou je zapotřebí vykonat, není žádnou konstantou, ale závisí na tom, jaká je po ní poptávka. Pokud se nezvýší produktivita práce, pak zkrácení pracovní doby při zachování stejné mzdy zdraží konečné výrobky a zájem o ně poklesne. Kdo chce pracovat kratší dobu, musí tedy podávat vyšší výkon. A jsme u jádra problému. Ekonomice nelze shora nařídit, jak dlouho mají lidé pracovat, tak jako jí nelze beztrestně nutit, aby produkovala minimální mzdu ve vládou požadované výši. Místo omezování délky pracovní doby by bylo lepší zavést pružné úvazky. Někdo si vydělá dost i za dvacet hodin týdně a zbytek času raději věnuje rodině. Jiný jen díky tomu sežene práci, protože zaměstnavatel pro něj plný pracovní úvazek nemá. Samozřejmě pak nemůže brát stejně jako za osmihodinové směny. Potíž je v tom, že svoboda ve zkracování pracovní doby se odborářům nelíbí, protože jim neskýtá dost „sociálních jistot“. Neptejme se jich tedy, zda jsou pro zkrácení pracovního času - v jejich podání je to značně relativní.
