Čím vzdálenější minulost, tím lepší shoda – v podstatě se stejně díváme na postavení dnešního Česka v Rakousku-Uhersku, a předválečného Československa z hlediska jeho postavení v tehdejším světovém kontextu, tedy v tom, že historické země sice byly relativně průmyslově vyspělé, ale z hlediska ekonomické síly a inovačního potenciálu rozhodně světový vývoj neurčovaly.
Analytici ČMKOS sice velmi lakonicky pojednávají vývoj v letech 1948-1989, ale alespoň netvrdí, že to byla v českých ekonomických dějinách šťastná perioda, protože evidentně nebyla. V podstatě ovšem předurčila to, co se muselo dělat nejméně v první polistopadové dekádě, kde již budou rozdíly v hodnocení podstatně výraznější.
Odborářská vize změny hospodářské strategie je ke stažení zde.
Devalvace spolu se zavedením konvertibility koruny a liberalizační opatření od cen až po vstupu do podnikání jsou natolik zásadní prvky, že bez nich nebylo možné se vypořádat s pádem „východních trhů“. Pro ty, kteří nevěří, že to byla zátěž i pro tržní ekonomiku typu Finska, více zde http://www.nber.org/papers/w14874, a po jeho přečtení bych položil pouze otázku: Komu prodáte aktiva, která „neperformují“?
Debata může být pouze o tom, jak velká měla být snaha prodat jich více, za cenu převzetí dluhů českým státem a jiných úlev a pobídek, které by nabízel, nikoli méně. Možná bychom měli méně nezdaru v „kuponové“ privatizaci, o něco více obvinění z výprodeje zahraničnímu kapitálu, ale o nic méně problémů ve vysokém podílu aktiv vlastněných zahraničními subjekty. Potažmo ani v ocenění pracovní síly, transferových cenách, vývozu dividend.
Útoky proti makru
Velmi výrazné jsou útoky analytiků ČMKOS proti českému „makru“, přičemž vůbec nevnímají takové věci, jako je nárůst veřejného dluhu, výnos z dluhopisů a transmise úrokových sazeb do české ekonomiky?
Kde je mnohem jemnější, ale velmi důležitá debata o fiskálně-monetárním mixu, a o tom, co ve skutečnosti má vliv na dlouhodobý potenciální produkt, tedy dlouhodobý růst? Na jejich místě bych zdaleka nebyl tak fascinován tím, co udělala ČNB v listopadu 2013, které v té době došel arzenál snižování úrokových sazeb v zemi, která má takový poměr domácích depozit k úvěrům, jako Česko, docela zásadní vliv.
Levná práce není a nebyl cíl nikoho (kdo za to dostane v zemi se všeobecným volebním právem body?), byla to vždycky snaha o udržení zaměstnanosti a marketingový prostředek pro přilákání investorů. Musíte ale opravdu hodně nerozumět implikacím toho, jak daňová struktura působí na ekonomický růst, abyste nerozuměli negativnímu působení vysokých sociálních daní v malé otevřené ekonomice, a to bez ohledu na mzdovou hladinu. „Fiscal devaluation“, anyone?
V makroekonomickém „levelu“ jsou odborářští ekonomové nedostateční, a neměli by se tam ani pouštět, a hlavně by je tam nikdo neměl bez dalšího ani pustit.
Slabá produktivita
Co je nepominutelná otázka, která odborářům sluší, a nelze to nijak pominout, je otázka velmi slabého růstu produktivity v Česku, a s tím spojeného slabého nárůstu mezd. Co s tím máme dělat? Tady by souhlasil s mnoha implicitně obsaženými doporučeními ČMKOS, které se týkají vzdělávacího systému a efektivnosti veřejných investic a veřejné správy jako takové.
Problém je jeden: Poté, co se vyčerpali na čtyřech desítkách stran na analýze toho, že je špatné mít nízké mzdy, a občas zničujícím odsudku minulosti (dosti často mylném, alespoň podle mého názoru), tak čeští odborářští ekonomové nevědí, jak z toho vyváznout.
Ačkoli mluví o vizi, mají pár stránek mlhavě souvisejících s budoucí produktivitou. Dokončení základní sítě dálnic v Česku samozřejmě efektivní je, to děláme pro sebe, a škodní nebudeme. Ale to z nás bohatou zemi neudělá ani náhodou. Úvahy o investiční návratnosti železničních rychlodráh mezi Berlínem a Vídní, které se zastaví v Praze (neefektivně) a Brně (strašně neefektivně), ale zaplatíme je my po celé délce, jsou až legrační, jak pro nás mají katastrofální investiční návratnost- jistěže v poměru k prestiži.
Pak už jenom mlží, protože budoucí peníze musejí být nějak alokovány, a uděláme volby, jimž se nevyhneme: čím méně budeme preferovat budoucí produktivitu, tím méně produktivní budeme.
Zkuste si na to odpovědět sami:
1. Máme zvednout více mzdy učitelům přírodních věd a matematiky na obecných školách, a ještě je diferencovat podle výsledků?
2. Jsme schopni dát nejvyšší prioritu (procentní růst) do základního školství?
3. Jsme schopni dát nejvíc peněz do dětí z minorit, i když výsledek nebude možná odpovídat, abychom byli „země rovných příležitostí“?
4. Máme tvrdě uplatňovat „numerus clausus“ pro měkké obory už od gymnázií?
5. Je pro nás budoucí generace vyšší fiskální prioritou než senioři?
6. Je pro nás vyšší fiskální prioritou vzdělání budoucí generace než zdravotnictví?
7. Jsou pro nás vyšší hodnotou investice do vědy a výzkumu než sociální oblasti?
8. Je pro nás vyšší hodnotou aplikovaný než základní výzkum?
9. Jsme schopni soustředit výsledky ve výzkumu, vývoji a inovacích do oblastí, které mají výsledky-„hodit peníze do banku“, a zároveň prudce omezit jiné obory?
10. Jsme schopni vydržet koherentní strategii víc než jedno volební období, tedy ho vytknout před závorku, a všichni se k tomu upsat?
Všechny tyto volby budeme muset s tou či onou váhou podstoupit, a samozřejmě je možné je formulovat jinak. Národní preference se jednou potkají s těmi věřitelskými. Před sto lety byla Argentina relativně strašně bohatá země. Akorát neuměla ty součty…
Více komentářů autora:
If... aneb kdyby debata o Brexitu měla racionální jádro
