V letošním druhém čísle Profitu byl v článku „Tancuj, jak odbory pískají“ představen jeden pohled na zákoník práce. Je líčen jako právní norma, která dává nepřiměřenou moc a postavení zejména odborům a zhoršuje postavení zaměstnavatelů v jejich firmách. Je tomu ale skutečně tak?
Vztah zaměstnavatele a zaměstnance se často definuje jako vztah závislé práce. Tento vztah ale není rovným vztahem a ekonomicky ani být nemůže.
Na jedné straně v něm je zaměstnavatel jako vlastník nebo zástupce vlastníka, který ke zhodnocení svého vlastnictví potřebuje pracovní sílu. Tu nemá, musí si ji koupit. Na druhé straně tohoto vztahu je člověk, který v podstatě nic nevlastní, a proto k zajištění životních potřeb musí nabízet a prodávat svou schopnost pracovat. Pracovní právo do tohoto vztahu vstupovalo pomalu a do dnešní podoby se vyvíjelo téměř dvě stě let, je tedy nesmyslné je označit za produkt socialismu. Odbory vznikly jako snaha zaměstnanců společně se bránit podmínkám, v nichž dělníci po dlouhou dobu od vzniku kapitalismu museli pracovat za nízkou mzdu bez sociálních práv. Samotný zaměstnanec se nemohl domoci spravedlivé mzdy, která by pokryla jeho životní náklady, osmihodinové pracovní doby nebo něčeho dnes tak běžného, jako je například dovolená a starobní a invalidní důchodový systém.
Dovedu pochopit zaměstnavatele, že náklady na mzdu pro ně představují část celkových nákladů, které se snaží snížit na možné minimum. A že je pro ně výhodné mít vedle pevně svázaného a třeba i nadprůměrně ohodnoceného jádra firmy především levnou pracovní sílu, se kterou je podle potřeb firmy možné takzvaně pružně disponovat. Většina zaměstnanců si toto uvědomuje, ale na rozdíl od těchto představ chce mít jistotu, že naopak mzda za práci nebude bezdůvodně klesat a že jim výše jejich mzdy zabezpečí alespoň průměrnou životní úroveň. Zaměstnanci musejí mít jistotu, že o práci nepřijdou ze dne na den a nákup a prodej jejich pracovní síly bude mít pevná, zákonem stanovená pravidla hry. Odbory rozhodně nejsou nástrojem omezování zaměstnavatele, není jím ani institut kolektivní smlouvy a ani sjednocení výpovědní doby na délce dvou měsíců. Moderní novinka v podobě možné výpovědní doby v délce jednoho měsíce, nebo dokonce výpovědi bez udání důvodů, by vůbec nevedla ke zlepšení sociálního standardu zaměstnanců, ale prohloubení právní a sociální nejistoty. To určitě nechce ani většina zaměstnavatelů.
Nakonec jednu poznámku k údajnému posílení postavení odborů. Žádné se nekoná, v podstatě zůstává stejné jako před přijetím právní úpravy nového zákoníku práce. Snad jen, že některé uvolněné vztahy přešly ze zákonné úpravy do oblasti kolektivního vyjednávání.
STANISLAV GROSPIČ, autor je poslanec za KSČM
