Díky Šloufovi věděl Zeman jako premiér o zájmech byznysu v zemi mnohem více než mnozí jeho následovníci
Byly to veselé časy ve Strakově akademii na přelomu století. Miroslav Šlouf (19. září 1948 - 16. února 2018) byl svému šéfovi pořád po ruce a udržoval ho v dobré náladě od časného rána karlovarskou léčivou vodou v zelené láhvi a vše šlapalo jako na drátku. Byl to vztah na celý život, ale Miloš Zeman Šloufovi na pohřeb nejde. I když tu kytku pošle. Holt v těch posledních letech to bylo jinak než dříve.
Miroslav Šlouf je jednou z nejpozoruhodnějších postav polistopadové české politiky. A také nejkontroverznějších.
Je objektivně posledním předlistopadovým komunistickým funkcionářem, který si uchoval vliv na českou politiku prakticky až do roku 2013, kdy ho po prezidentské volbě Miloš Zeman hodil přes palubu tváří v tvář důkazům o jeho kontaktech a faktické spolupráci s mafiánem Mrázkem.
Byla to čistě politická a pragmatická nevděčnost vůči člověku, který se stal najednou přítěží vjeho další politické kariéře.
Šlouf to těžce nesl. Byl to totiž on, kdo stvořil toho, koho jako Miloše Zemana dnes buď obdivujeme, nebo z duše nenávidíme. On totiž až ten autobus Zemák, který v sociální demokracii zašitý bývalý předseda republikového výboru Socialistického svazu mládeže okopíroval od tehdejšího polského prezidenta Kwasniewského, udělal z původně elitářského městského liberála, který se stal sociálním demokratem spíše z nedostatku jiných volných politických pozic kdekoli více napravo, opravdového lidového politika. Teprve tehdy Zeman v sobě objevil táborového řečníka, co se tak očividně dobře cítí v čele davu a umí s ním komunikovat a manipulovat. Šlouf se svými svazáckými zkušenostmi mu ty manifestace dovedl zorganizovat levou zadní. A svému šéfovi se stal nepostradatelným. Ve své knize Jak jsem se mýlil v politice Zeman Šloufa označuje za nejúspěšnější akvizici z bývalé KSČ v souvislosti s tím, jak se sociální demokracií splynula strana Levý blok, která se odštěpila od nereformované KSČM.
Miroslav Šlouf, naštěstí pro mnoho lidí v Česku, žádné podobné paměti nenapsal.
A ono by bylo o čem. Doby, kdy běhal s láhví becherovky po Strakovce, byly těmi nejdivočejšími, jaké Česko zažilo.
Rozběhly se privatizace nikoli za kupony, ale za tvrdou valutu, zachraňovaly se velké státní banky a pak se prodávaly za hubičku a v zemi se při tom všem pevně rozkročil jistý Andrej Babiš. Zároveň začal soumrak dřívějšího byznysového podsvětí reprezentovaného právě Františkem Mrázkem, jehož kořeny sahaly do předlistopadových veksláckých part.
A v této divočině dělal Šlouf svému premiérovi čerta, jak se označuje v argotu horních deseti tisíc člověk, jehož náplní práce je zařídit věci, které nepatří zrovna na přední stránky novin. V médiích se těmto lidem značně nepřesně říká lobbisté a bývají zaměňováni za čiročiré vypalovače státních a polostátních firem. Ale díky Šloufovi ajeho kontaktům věděl Zeman jako premiér o zájmech byznysu v zemi mnohem více než mnozí jeho následovníci v premiérském křesle. Ne že by přitom Šlouf zchudl, ale miliardářem se fakt nestal. O svého důchodce na Vysočině se léta dobře staral ajeho největším proviněním na této zemi je zřejmě skutečnost, že ho tam nenechal a přivezl ho zpátky do Prahy. 0
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
