ODCHOD RUDÉHO OSKARA

N ě m e c k á     v l á d a

Německý ministr financí a předseda vládní SPD Oskar Lafontaine ve čtvrtek překvapivě rezignoval na obě své funkce. Jeho odchod však zarmoutil jen několik věrných. Euro dokonce oslavilo Lafontainovu rezignaci okamžitým posílením vůči dolaru. Frankfurtskou burzu ovládla euforie.

Náhlý odchod jednoho z čelních představitelů současné německé vládní garnitury okamžitě zavdal příčinu ke spekulacím o pravém důvodu jeho kroku. Strohý fax, kterým svou rezignaci Lafontaine oznámil, s několika řádky a přáním mnoha úspěchů pro své spolustraníky, byl naprostou bombou. Někteří tomu nechtěli vůbec věřit.

Poslední kapkou do přetékajícího poháru bylo pravděpodobně středeční zasedání spolkové vlády, na kterém vyvrcholil několikaměsíční mocenský boj mezi Lafontainem a kancléřem Schröderem. Po skončení vládního zasedání kancléř Lafontaina k rezignaci nepřímo vyzval použitím ostré kritiky na adresu dosavadního fungování resortu ministerstva financí.

Jeho nástupcem na ministerském postu bude ministerský předseda Hesenska Hans Eichel, kterému končí 4. dubna dosavadní funkční období.

Podle mnoha komentářů v německém tisku znamená Lafontainův odchod i zásadní změnu v dosavadní politické orientaci Schröderova kabinetu. Obecně se očekává příklon k možné budoucí spolupráci se svobodnými demokraty (FDP) na úkor Zelených, a to dokonce možná na koaliční úrovni.

Nevděčná partaj

Oskar Lafontaine vstoupil do světa špičkové politiky již v roce 1990, kdy se ucházel ve svých 47 letech poprvé o post spolkového kancléře jako protikandidát Helmuta Kohla.

Jeho jméno bylo nejčastěji skloňováno v roce 1995, kdy se mu na sjezdu strany v Mannheimu podařilo díky těsné spolupráci se současným kancléřem Schröderem vyhodit ze sedla tehdejšího předsedu SPD Rudolfa Scharpinga. V následné rozbouřené situaci dokázal, i když s velkým úsilím, stranu koketující s rozštěpením do několika názorových frakcí sjednotit a uklidnit. Skutečnost, že německým kancléřem se stal Gerhard Schröder, a nikoliv on sám, prý považoval za velkou nespravedlnost „mediální demokracie , kdy rozhodujícím je vystupování politika a jeho obraz na veřejnosti spíše než schopnosti a zásluhy.

Lafontainův odchod je pro mnohé pozorovatele logickým vyvrcholením jeho stále ostřejších sporů s kancléřem Gerhardem Schröderem. Zatímco na veřejnosti Lafontaine vystupoval spíše jako intelektuální rétor, pro mnoho stranických kolegů byl chladným, strategicky uvažujícím dogmatikem, který byl na rozdíl od pragmatického a ke kompromisu náchylného kancléře zastáncem tradiční stranické linie. V poslední době bylo jeho jméno z pohledu vlastní strany skloňováno především v souvislosti s vý- raznými neúspěchy prvních sto dní rudozelené vlády a také v souvislosti s jeho podporou kontroverzního sbližování s reformními komunisty z PDS. Dnes již bývalý předseda SPD byl reprezentantem takzvaného „starého stylu v rámci sociální demokracie, respektive jejího levého křídla. Vzhledem k těmto okolnostem si nedávno vysloužil i mezi svými spolu-straníky přezdívku „rudý Oskar , která sama o sobě dostatečně dokumentovala jeho politickou linii.

Veřejný nepřítel

Oskar Lafontaine dokázal během svého poměrně krátkého funkčního období proti sobě popudit tři velmi vlivné zájmové skupiny.

Na německou spolkovou banku (BUBA) a poté i na Evropskou centrální banku (ECB) neustále vyvíjel tlak ve prospěch snižování úrokových sazeb, které mělo být podle Lafontainových představ tím správným lékem v boji proti německé a evropské nezaměstnanosti, stejně jako i kle- sajícímu hospodářskému růstu. Na popularitě u finančních kruhů mu jistě nepřidala ani neustále prosazovaná dirigistická re- forma světového finančního systému. V rámci těchto svých úvah dokonce neváhal zpochybnit nezávislost centrálních bank, což jejich představitelé chápali jako přímé ohrožení vlastní důvěryhodnosti.

Zástupce domácích koncernů si proti sobě dokázal poštvat zejména svou státní intervenční politikou.

Část jeho vlastní strany a celá opozice mu pak nemohla přijít na jméno nejen díky prosazované spolupráci s reformními komunisty, ale i stranicky dogmatickému přístupu při řešení vnitroněmeckých otázek.

Sbohem, Vaše Alianz

Nejproblematičtějším je však Lafontainův podíl na daňové reformě, která byla dlouho dopředu vytrubována fanfárami jako jeden z trumfů nové spolkové vlády. Záhy se však stala spolu s odbouráváním atomové energetiky první velkou blamáží, která byla navíc solí v očích představitelů velkých německých koncernů.

Energetické koncerny RWE a Viag dokonce neváhaly kvůli daňové reformě intervenovat přímo u kancléře Schrödera. Výkonný ředitel RWE Dietmar Kuhnt pak rozeslal představitelům všech stran zastoupených ve Spolkovém sněmu dopis, ve kterém apeloval na politiky s tím, že chystaná reforma zvýší daňové odvody již tak dost zatížených německých koncernů o dalších 25 miliard marek. Ještě předtím však německý pojišťovací gigant Alianz, který je světovou dvojkou, přímo pohrozil, že pokud daňová reforma projde v Lafontainem navrhované podobě, bude pojišťovna nucena přesunout významnou část svých aktivit mimo území Spolkové republiky, kde se daně ze zisku pohybují v případě velkých koncernů mezi 40 a 47 procenty.