Odchyt řemeslníků začal

Najít zaměstnání v Německu lze už bez omezení. Čechům se ale zatím nikam nechce

Městečko Annaberg-Buchholz leží patnáct kilometrů od hranic s Českem na německé straně Krušných hor. Tamní pobočka úřadu práce láká Čechy na zaměstnání kousek od domova již od začátku dubna. Na webové stránce se to inzeráty jen hemží. Potřebují tu elektrikáře, truhláře, automechaniky i řidiče vysokozdvižných vozíků. Jako bonus dokonce někteří zaměstnavatelé nabízejí zdarma dopravu firemním autobusem z domova nebo bydlení na ubytovně. Od 1. května je navíc „odchyt“ řemeslníků z Čech možný bez zbytečného papírování – po sedmi letech totiž Německo uvolnilo přechodnou výjimku z unijního pravidla, které říká, že si každý může hledat práci kdekoli v Evropské unii. A politici, kteří kdysi varovali před levnou pracovní silou z „Východu“, teď hýří optimismem. „Pracovitá střední třída, zejména řemeslníci, si u nás najde nové zaměstnání. Chybí nám pracovní síla, volných míst je dostatek,“ říká ministryně práce Ursula von der Leyenová.

Bereme všechny

Z některých jejích podřízených už ale takové nadšení nevyzařuje. „Jsme šťastní z každého uchazeče. Vlastně by nebylo od věci všude vyvěsit tabule s nápisem Srdečně Vás vítáme,“ citoval list Sächsische Zeitung šéfa annaberské agentury práce Gerharda Rohdeho. Zapadlý saský okres je nejlepším důkazem toho, že řeči berlínských politiků o vlně prácechtivých Čechů a Poláků, kteří vezmou německý pracovní trh útokem a budou tu pracovat za dumpingové ceny, byly úplně mimo realitu.
Češi se do příhraničí nehrnou. Není to jen tím, že jsou tradičně méně ochotní stěhovat se za prací než třeba jejich polští sousedé. Dobře placený džob, který se vyrovná východoněmeckým mzdám, lze najít i u nás a české příhraničí je stejně pusté jako vylidněné saské Krušnohoří. Pokud Sasko chtělo někoho lákat zpoza hranic, pak již vhodnou dobu zaspalo. „O šikovné řemeslníky bojujeme pozdě, hranice už jsme měli dávno otevřít,“ konstatuje Michael Lohse, šéf Průmyslové a obchodní komory (IHK) v Saské Kamenici.
Podobné zkušenosti hlásí i další spolková země, s níž má Česko společnou horskou hranici, Bavorsko. Ani na druhé straně Šumavy se nájezd levné pracovní síly, která bude brát práci domácím, nekonal. Loni na podzim byla nezaměstnanost v Horní Falci na historickém minimu, když vůbec poprvé klesla pod čtyři procenta. Nijak ohromující není ani počet pendlerů, kteří bydlí v Česku a za prací alespoň jednou týdně dojíždějí. Od našeho vstupu do EU v roce 2004 takto pendluje stabilně kolem 1500 českých zaměstnanců, což je zhruba pětkrát méně, než kolik by podle mnichovského hospodářského institutu Ifo bavorské příhraničí bylo schopno pojmout.
V následujících týdnech žádné změny nenastanou. „Většina těch, kteří se rozhodnou pracovat v Německu, bude zřejmě dojíždět do Mnichova,“ konstatuje studie Východoevropského institutu při Řezenské univerzitě. Nepotvrdily se ani obavy z platového dumpingu. Naopak, příhraničí na tom bylo paradoxně lépe. „V Horní Falci se příjmy od roku 1991 zvyšovaly výrazně rychleji než v rámci celého Bavorska,“ upozorňuje Jürgen Jerger, jeden z autorů studie.
Mnichov, stejně jako Drážďany, které pracovní příležitosti nabízejí, jsou dobře dostupné z Česka. Hlad po českých „fachmanech“ kromě velkých aglomerací vzdálených od hranic pár hodin autem však v Německu pociťuje jen příhraničí, kde je typickým zaměstnavatelem malá rodinná firma. V rámci celé Spolkové republiky je touha po zaměstnávání Čechů, Poláků nebo třeba Litevců, Lotyšů či Estonců spíše mizivá. Dokládají to i loňská čísla saské IHK, podle nichž se na otevření pracovního trhu připravovalo jen jediné procento z oslovených firem.
Podobná situace panuje rovněž v Česku. Ani zdejší zahraniční firmy nepočítají s tím, že by kvůli vidině neomezené práce v Německu nebo Rakousku zaměstnanci utíkali za hranice. „Více než 80 procent firem, které jsme oslovili v rámci průzkumu letos v březnu, žádné výrazné změny neočekává,“ potvrzuje Bernard Bauer, výkonný člen představenstva Česko-německé obchodní a průmyslové komory. Je to dáno i tím, že 1. máj není na německém pracovním trhu tak výrazným předělem, jak by se mohlo zdát. Bez omezení mohou v Německu pracovat již dva roky všichni, kdo absolvovali alespoň tříleté odborné vzdělání. I tak dnes v německé ekonomice pracuje jen čtrnáct tisíc českých zaměstnanců. A to přestože Německu aktuálně chybí 400 tisíc kvalifikovaných lidí.

Ráj agentur

Žádný „Drang nach Westen“ se tedy podle dostupných studií s otevřením pracovního trhu konat nebude. Obavy, že uvolnění pravidel zahýbe trhem práce, přesto existují na obou stranách hranic. Zatímco Češi podle všeho zůstanou doma, zejména v Sasku a Braniborsku lze očekávat možná i několik desítek tisíc polských zájemců o práci. Vojvodství v těsné blízkosti Německa totiž sužuje leckde až dvacetiprocentní nezaměstnanost a průměrné mzdy jsou tu oproti západním sousedům sotva poloviční.
Dokonce i šéf Spolkové agentury práce (obdoby našeho Úřadu práce) Frank-Jürgen Weise varuje, že se německé příhraničí musí připravit na tvrdší konkurenci. „Zvláště tlak na agenturní zaměstnance bude sílit,“ předpovídá. A to i když Bundestag koncem března narychlo schválil zavedení minimální mzdy pro agenturní zaměstnance, která na východě Německa činí 6,89 eura na hodinu. Odboráři jsou ale nespokojeni. Podle nich je to málo na to, aby se Němcům vyplatilo pracovat a nebýt na dlouhodobé podpoře, a pro Poláky nebo Čechy zase dost na to, aby agentury pod svá křídla vzaly třeba i kvalifikovanou pracovní sílu, která normálně na základě tarifních dohod mezi zaměstnanci a zaměstnavateli bere i o třetinu víc. Opoziční sociální demokraté by také rádi prosadili pravidlo, podle něhož by pracovník zapůjčený do firmy agenturou měl již po měsíci právo získat stejné ohodnocení jako řadový zaměstnanec.
Fakt je, že agenturní zaměstnávání zažívá v Německu neobvyklý boom. Letos na jaře počet klientů společností, které oficiálně pracovníky pouze půjčují, překročil milion. V přepočtu na všechny řádné zaměstnance jsou to tři procenta, což je třikrát více než v Česku. Situaci v Německu zároveň komplikuje fakt, že jako jedna z mála evropských zemí nemá centrálně stanovenou minimální mzdu. Tarifní dohody, které se liší podle oborů a spolkových zemí, pokrývají jen polovinu zaměstnanců. Ostatní mají pouze to, na čem se se zaměstnavateli dohodnou. A zrovna v gastronomii nebo autoopravárenství, tedy branžích, které jsou pro gastarbeitery jako stvořené, žádné regulace neplatí.
Jenže i tam, kde jsou minimální mzdy relativně vysoké, přetrvávají obavy. Z průzkumu, který mezi berlínskými stavebními firmami provedl odborový svaz DGB, vyplývá, že 90 procent z nich se obává horší kvality odvedené práce a dvě třetiny si myslí, že tarifní dohody budou „pracovníci z Východu“ jednoduše obcházet prací na černo.

Páka na platy

Otevření německého pracovního trhu vyvolává otázky i u nás. Průzkum Deloitte došel k závěru, že 61 procent studentů je ochotných odjet pracovat do zahraničí, když dostanou zajímavou nabídku – třeba právě z Německa. A to může mít efekt i na ty, kteří tu chtějí zůstat. „Nabídky z Německa mohou zvýšit nároky mladých českých odborníků a specialistů, pro něž se vyšší plat může stát hlavní podmínkou setrvání u českého zaměstnavatele,“ říká Jan Skotak, manažer firmy Infosys BPO. Nakolik se platová páka uplatní po 1. květnu, nikdo zatím neodhadl.
Zejména společnosti specializující se na IT by se ale měly mít na pozoru. „Firmy, které si chtějí udržet nejschopnější pracovníky, se musejí rychle přizpůsobit,“ varuje Skotak, podle něhož čím dál více mladých lidí touží po praxi v cizině. Pokud se domluví a mají znalosti v oboru, německé firmy je určitě zaměstnají. Problém však je, že po takových „světácích“ zrovna německý trh neprahne. Šikovné české ručičky, které by možná i s bídnou němčinou sem tam něco opravily v pohraničí, jsou mnohem žádanější. Jenže podle všeho zůstanou nedostatkovým zbožím i po letošním Svátku práce.