Když zemřel bankéř „důležitější než vláda“, akcie jeho banky posílily
Stejně jako v politice nebo ve sportu i v byznysu je odejít včas umění. Enrico Cuccia, zakladatel kdysi jediné a největší italské investiční banky Medio–banca a po několik desetiletí nejvlivnější italský bankéř, toto umění neovládal. Proto když na konci letošního června ve svých 92 letech zemřel, akcie banky výmluvně zpevnily. Cuccia, čestný prezident banky, který byl podle bývalého premiéra Giulia Andreottiho „někdy důležitější než sama vláda , přitom teoreticky neměl být žádnou brzdou. Z funkce výkonného ředitele banky, kterou založil v roce 1946 s cílem úvěrovat válkou zničený italský průmysl, odešel ve svých 75 letech čili před sedmnácti lety. V praxi však bance stále velel. Až do smrti řídil strategii banky, jejímž jedním z hlavních akcionářů je italský stát. Salon pro vybrané. Mediobanca vždy reprezentovala zájmy velkých italských průmyslových rodin, kterým půjčovala velké peníze za nízké sazby, za což byla obviňována z elitářského kapitalismu. Stala se „vybraným salonem , v němž se scházeli přední průmyslníci, aby si vzájemně pomáhali nebo hledali útočiště a ochranu v křížovém držení akcií před nezvanými útoky predátorů, popisuje situaci deník Financial Times. Rodina Agnelliů si Cucciu zvolila za soukromého poradce, Leopoldo Pirelli prý prohlásil: „Co Cuccia žádá, Bůh žádá. Finančník Giampiero Pesenti tvrdil, že byl „jediným člověkem v Itálii, který sehnal nejdůležitější světové bankéře do pěti minut . Cuccia byl navíc jedním z posledních investičních bankéřů, kteří zachovávali mlčení a zakládali si na diskrétnosti. Navzdory postupující globalizaci finančního světa si snad i proto dokázal zachovat určitý vliv až do smrti. Jeho poslední akcí bylo finanční krytí společnosti Olivetti, když se rozhodla převzít Telecom Italia (EURO 22/1999). Nechuť ke změnám. Jenže Cuccia, zastánce neměnných pořádků, se dostal do opozice vůči vládním pokusům o podporu malých a středních podniků, protože nevěřil v úspěch těchto snah. V posledních pěti letech se na italském finančním trhu hodně změnilo. Konkurence, jakou s sebou přinesl vstup Itálie do eurozóny, donutila italské společnosti vstupovat do aliancí a uzavírat fúze se zahraničními partnery. Otevření italských společností přitáhlo do země americké investiční banky. Na trh se i touto cestou dostaly nové společnosti, které již stojí mimo tradiční průmyslovou oligarchii. Mediobanca se změnám přizpůsobovala pomaleji než rivalové, nepodařilo se jí expandovat do zahraničí, a tudíž firmám působícím už v globálních měřítkách mohla pomáhat jen omezeným vlivem. Vztahy s rodinou Agnelliů, zakladatelů Fiatu, se ochladily a Fiat se obrátil na americkou Goldman Sachs, kterou si přizval jako poradce pro nedávno uzavřenou alianci s automobilkou General Motors. Stará filozofie se podepsala na akciích. Rovněž strategie vzájemných křížových minoritních podílů ztratila v době ohromných privátních investic během devadesátých let na půvabu. Vlivem těchto faktorů kótace akcií banky klesaly. Kdo by dnes hledal historické hodnoty, když Mediobanca má tržní kapitalizaci zhruba šest miliard eur. Přitom velkou část hodnoty samotné banky reprezentuje jen její podíl v pojišťovacím gigantu Assicurazioni Generali. Tržní kapitalizace této pojišťovny je sedmkrát vyšší než celé banky. Snadnou kořistí však Mediobanca nebude. Kdo by chtěl získat více než pět procent jejího kapitálu, musí získat i svolení centrální Banca d Italia, která je jejím akcionářem. V každém případě, jak se shodují analytici, Cucciův odchod přinese modernizaci. Bude záležet na akcionářích, mezi nimiž je hodně finančních domů, pro jakou cestu se rozhodnou a taky co udělají s akciemi banky v jiných firmách, zejména v pojišťovně Generali. Vedením banky bude od podzimu podle italského tisku patrně pověřen Cesare Geronzi, prezident Banca di Roma, která je spolu s ústavem Unicredito hlavním akcionářem domu Mediobanca.
