Nejstarší šachový velmistr na světě si užíval života téměř do stovky
Tři dny poté, co oslavil svoje 99. narozeniny, zemřel 8. května 2010 v Budapešti šachový doyen Andor Lilienthal. Hrál s deseti mistry světa, mimo jiné s Emanuelem Laskerem, Josém Raúlem Capablankou či Alexandrem Aljechinem. Šest z nich porazil. Vyhrál i mistrovství Sovětského svazu a dva z pozdějších světových šampiónů – Vasilij Smyslov a Michail Botvinnik – se tehdy museli sklonit před jeho uměním. Lilienthal v roce 1985 vydal knihu Šachy byly můj život. Jenže publikaci komunisté značně zcenzurovali, takže o fantastickém osudu legendárního šachisty prozradila jen málo. Ve skutečnosti žil Lilienthal pestrým životem, neustále riskoval, měl pověst hráče dobrodružné povahy; historky o něm jsou ohromující. Cenzoři vyškrtli i to, že byl velice pohledný, statný a šarmantní. Stejně vysokého věku se dožil i jeho bratr, který vedl italskou restauraci v londýnském Soho. Lilienthalova sestra byla královou krásy a tanečnice, tatínek se živil i jako automobilový závodník a jednou dojel druhý v závodě Moskva–Petrohrad. Sám Andor Lilienthal vedl až do smrti aktivní život: řídil auto, dopřával si pár cigaret a zpracovával analýzy šachových partií pro různé časopisy.
Partie s Kádárem i Capablankou Narodil se v Moskvě, kde jeho matka, maďarská Židovka, zpívala v různých divadelních angažmá. Lilienthalovi byly dva roky, když se vrátil do Uher. Vyrůstal se dvěma sourozenci v Budapešti ve velké chudobě, záhy se dokonce ocitl v sirotčinci. Nebylo mu ještě ani deset, ale už pracoval jako pasáček vepřů. Za matkou do Budapešti utekl jednou, dvakrát, třikrát, až nakonec zjistila, že je to marné. Zůstali tedy spolu. Lilienthal vyrůstal v židovské čtvrti Budapešti, v ulici Dob, jejíž nejvýznamnější institucí byla krčma pana Kohna, která hrála v historii šachu stejně významné místo jako v dějinách dělnického hnutí. Zde totiž hrál malý Andor nejčastěji šachy s o rok mladším spolužákem, synem chudé pradleny Jánosem Csermanekem. Ten si později změnil příjmení na Kádár a po krvavém potlačení revoluce v roce 1956 byl až do roku 1988 generálním tajemníkem Maďarské socialistické dělnické strany, loutkou řízenou z Moskvy a symbolem takzvaného gulášového komunismu. Jenomže u pana Kohna si děti guláš nedávali, nanejvýš chleba se sádlem, který náležel vítězi partie. Po první světové válce Lilienthalova matka ztratila hlas i ruského milence. Začala se živit šitím a synovi přála stejný osud – dala ho jako učně do krejčovství. Proč vlastně ne? Chlapec byl šikovný a měl dobrý vkus. Jenže osud mu takový život nenaplánoval. Po čase od krejčoviny utekl. Kam mohl jít pohledný, pro šachy evidentně nadaný kluk, který byl navíc Žid? Vybral si Vídeň. Pak navštívil Paříž, Berlín, ale i Prahu. Před 2. světovou válkou se v kavárnách těchto velkých měst – ať se jednalo o Café Central ve Vídni, Café de la Régence v Paříži či Café König v Berlíně – utkávali nejslavnější hráči. Samozřejmě se hrálo o peníze. Lilienthal z výher ve Vídni ušetřil dost peněz na to, aby mohl jezdit a hrát po Evropě. Rutina ze stovek kavárenských partií vytvářela Lilienthalův osobitý styl: málo strategie, o to více taktických úvah, hledání složitých a nebezpečných kombinací. Ve dvacátých letech se na jedné simultánce poprvé setkal s mistrem světa Capablankou, avšak elegantní Kubánec ho nedokázal porazit. V Paříži si také zahrál čtyři bleskové partie s Aljechinem a tři vyhrál. Výsledek všechny šokoval. A právem. Aljechin byl v té době rovněž mistr světa. Svého vrcholu Lilienthal dosáhl v roce 1934, kdy patřil mezi deset nejlepších šachistů světa. Jeho partie s Capablankou na vánočním turnaji v Hastingsu v roce 1935 – Lilienthal obětoval dámu – vešla do dějin šachu. S Capablankou byli přátelé, v přestávkách turnaje v Moskvě v roce 1935 spolu chodili balit holky, budapešťský hráč takto poznal i svoji ženu. Nesoupeřil vždy jen s velmistry, ale i s umělci, jako byli skladatel Sergej Prokofjev či výtvarník Marcel Duchamp, o němž Lilienthal říkal, že je „nejtalentovanějším francouzským hráčem“. Za vzor přesto považoval bohémského Saviellyho Tartakowera. Tento Francouz sice nikdy nezískal titul mistra světa, ale jako světák byl neporazitelný. Jednou například celou výhru ze soutěže prohrál v kasinu. Nemluvě o tom, jak po něm ženy šílely.
Bohém hraje simultánky Lilienthal později navštívil i Prahu, odkud se svým přítelem, slavným židovským šachistou a československým mistrem Salomonem Flohrem (původem z Horodenky z Haliče), odjel do slovenských lázní, dnešních Turčianských Teplic. Turnaj vyhrál, pak se vsadil s Flohrem, že přeplave v obleku pod vodou na jeden nádech hotelový bazén. „Před našim hotelem byl velký bazén. Řekl jsem svému příteli Salovi, že ho přeplavu pod vodou. Flohr odpověděl, že to nic není, ať ho přeplavu oblečený. Řekl jsem mu, že ho přeplavu i v obleku. Vsadili jsme se o 300 korun, což v té době byly velké peníze, a také jsem si spočítal, co bych za takovou sumu mohl koupit. Atrakce se uskutečnila před velkém obecenstvem. Druhý den se v novinách objevila moje karikatura o tom, jak plavu pod vodou,“ vzpomínal Lilienthal na tuto událost ve svém životopise. Kvůli podobným výstřelkům Lilienthala pomalu objevila média. Jeho jméno se často skloňovalo ve společenských rubrikách časopisů, protože kolem něj se vždy dělo něco zajímavého. Někdy kvůli výhrám v šachách, často také díky pletkám se ženami. Před hněvem „paroháčů“ musel mnoho turnajů předčasně opustit. V roce 1935 přesídlil do Moskvy, o pět let později vyhrál mistrovství SSSR a oženil se. Pak přišla zpráva, že porazil Michaila Botvinnika. Kdo je ten Botvinnik, ptali se tenkrát lidé. Za pár let dorazila i odpověď: první sovětský mistr světa v šachu po roce 1945. Lilienthal se proslavil i jako držitel rekordů v simultánce. Ty miloval. Hrál je mezi turnaji, aby si vydělal peníze. V roce 1934 ve španělském Bilbau se postavil proti 121 hráčům, o rok později v Moskvě ho vyzvalo 135 lidí, v roce 1940 ve Sverdlovsku bojoval s 201 šachisty najednou. Jeho kariéru zničila válka. Dlouho nehrál a po roce 1945 svoji dřívější formu již nenašel. Lilienthal po roce 1951 trénoval i budoucí světové šampióny Tigrana Petrosjana a Vasilije Smyslova.
Šachy nejen s Bobbym V roce 1976 se s druhou manželkou definitivně vrátil do Budapešti. Jako doyen maďarského šachového života nechyběl na žádném důležitějším turnaji, s obligátní cigaretou v ústech analyzoval partie a dělal si poznámky. Ještě v pokročilém věku rád přijímal pozvání na simultánky. V maďarské metropoli se potkal s další legendou světového šachu Bobbym Fischerem, který se tam v 90. letech „skrýval“. Jak připomíná list Népszabadság, Fischer často navštěvoval Lilienthala v jeho bytě ve staré části Budína, natáhnul se na kanapi a dlouho si spolu povídali. Lilienthal měl i ruské občanství a s rodinou často navštěvoval svoji vilu na Krymu. Dlouze tam plaval v moři a pochvaloval si tamní klima, které prý astma jeho první ženy vyléčilo za pouhé tři týdny. Když mu bylo 95 let, kouřil už jen sedm cigaret denně, a jak říkával, žil pouze pro svoji ženu Olgu a psa Lindu. Deník Magyar Nemzet letos 8. května ve své sobotní příloze připomínal čtenářům, že Lilienthal je stále mezi námi. „Bohužel, jeho jméno není ani v Who is Who. Bylo mu právě 99 let. Je čas si ho povšimnout,“ končil článek. Lilienthal přesně v ten den zemřel.
