Ve vypouštění emisí na jednotku HDP je to Česko
Jen málokoho dosud znepokojovalo, že Česká republika patří v porovnání energetické a materiálové náročnosti ekonomiky na jednoho obyvatele a na jednotku hrubého domácího produktu (HDP) k nejhorším v celé Evropské unii (EU) i v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Energetická náročnost českého hospodářství je dokonce o 80 procent větší než průměr patnáctky původních států Evropské unie. Suverénně nepřekonatelným rekordmanem je Česko ve vypouštění emisí na jednotku HDP: exhalace oxidů dusíku dvakrát překračují průměr evropských států OECD, emise tolik sledovaného skleníkového oxidu uhličitého jsou dokonce dvaačtvrtkrát vyšší. Obdobné je to s emisemi na hlavu. Navrhované kroky k nápravě nebral v Česku nikdo příliš vážně. Až do chvíle, kdy na tyto nepříjemné rekordy upozornila zpráva OECD o politice, stavu a vývoji životního prostředí v České republice. Vážných připomínek k současnému stavu českého životního prostředí, které budou vyžadovat nápravu, měl mezinárodní zpracovatelský tým třiapadesát. Do příští zprávy, která má být vyhotovena za šest let, by zaostávání Česka v těchto ukazatelích mělo zcela zmizet. A tak si teď zainteresovaná ministerstva lámou hlavu nad opatřeními, jak tento nechvalný trend zvrátit. Připomínkové řízení k návrhu závěrů a doporučení by mělo být uzavřeno do 11. listopadu a do konce měsíce by závazný dokument měla schválit vláda.
Není kritika jako kritika.
Kdyby se stejnou kritikou, jako už několikrát v minulosti, vystoupilo Hnutí Duha nebo jiná nevládní organizace, nastalo by velké zpochybňování. Jenže kouzlo kritiky z pera týmu OECD je v tom, že ji česká ministerstva přijímají jako „konstruktivní“ a její jednoznačně formulované výhrady se nikdo zpochybňovat nepokouší. Však se takovéto proceduře musí podrobit každý, i sebevětší a sebebohatší člen tohoto elitního klubu třiceti rozvinutých států. Samozřejmě i v jiných oborech.
Ekologičtí experti OECD mají ovšem dobrý zvuk. „Žádná světová organizace se nemůže pochlubit takovým analytickým potenciálem, jaký má OECD,“ tvrdí zástupkyně ředitele odboru strategií ministerstva životního prostředí Iveta Špaltová. „Vedle expertů OECD se však na hodnocení podílejí i odborníci z členských států, v našem případě z Itálie, Španělska, Portugalska a Slovenska. Mohou porovnávat, předávat dobré zkušenosti a poradit, jak se vyvarovat těch špatných. Pohled pracovníků ministerstev z jiných států může být cenný,“ myslí si Špaltová.
Senátor Bedřich Moldan upozorňuje, že péče o životní prostředí má v OECD tu nejdelší možnou tradici. „Začala se jí zabývat v roce 1970, když ostatní ani netušili, o co jde,“ poznamenává Moldan. „Česká republika má v OECD také jedno hezké prvenství: v roce 1995 byla prvním přijatým postkomunistickým státem. Do ochrany životního prostředí vkládala velké investice a nemusela se za nic stydět. Když experti OECD porovnávali dnešní výsledky s tehdejšími, byli zklamáni,“ konstatuje Moldan.
Z Mirka Dušína Štětináč.
První expertní posouzení stavu životního prostředí čekalo totiž tehdejšího benjamínka v OECD už tři roky po vstupu. Zpráva z roku 1998 dopadla nadmíru příznivě. „Všechny sledované parametry se výrazně zlepšily. Začaly fungovat moderní ekologické zákony z počátku devadesátých let. Investice do ekologických opatření ve sledovaných letech nepoklesly pod dvě procenta HDP, nejvýš vyšplhaly nad 2,5 procenta v roce 1997. Viditelně a hmatatelně se zlepšila kvalita vod a ovzduší,“ vzpomíná Moldan.
Značná část tehdejšího poklesu emisí připadla na omezení těch nejšpinavějších výrob. „Jenom v tom to však není. V Rusku v té době poklesla výroba o padesát procent a emise jenom o deset. V Česku tomu bylo naopak, při omezení výroby o dvacet až třicet procent se podařilo snížit emise až o osmdesát procent,“ vysvětluje Moldan. Značný podíl na úspěchu přisuzuje i nově ustaveným institucím - fondu a inspekci životního prostředí i nově zřízenému ministerstvu. „Nejvíc se tehdy o zlepšení životního prostředí přičinila vůle veřejnosti, vstřícný postoj politiků a ochota uvolňovat na ekologii vysoké částky,“ připomíná Bedřich Moldan, na začátku 90. let skutečný, nyní stínový ministr životního prostředí (ODS).
Jestliže je třeba za vším hledat peníze, pak za současnými neúspěchy je vidět neochota investovat do zlepšení životního prostředí. V roce 2000 naň směřovalo jen 0,7 procenta HDP, v roce 2003 0,9 procenta, přičemž staré země Evropské unie, které mají už mnoho „českých“ starostí vyřešených, investují ročně v průměru 1,5 procenta. „Výrazné tempo snižování různých ekologických zátěží se po roce 1999 zpomalilo, někde začalo stagnovat, jinde se dokonce stav ještě zhoršuje. Vláda udělala zásadní chybu, když si nepovšimla, že se první fáze zlepšování životního prostředí už vyčerpala, a nemá žádnou koncepci, jak dál,“ domnívá se Moldan.
Středověká ekonomika.
Jednu z hlavních příčin zaostávání spatřují experti OECD v neschopnosti českého hospodářství oddělit ekonomický růst od negativních dopadů na životní prostředí. „Vysokou prioritu by mělo mít zvýšení energetické efektivnosti a účinnosti využívání zdrojů českého hospodářství,“ radí experti.
Jenže v Česku je ochrana životního prostředí vnímána jako brzda hospodářského rozvoje, a nikoli jako příležitost k modernizaci a zvýšení konkurenceschopnosti hospodářství, soudí energetický a ekologický expert Martin Bursík, rovněž exministr životního prostředí a v současnosti předseda Strany Zelených. Upozorňuje, že ministerstva průmyslu a dopravy prosazují zastaralá schémata výstavby velkých energetických zdrojů (nejlépe uhelných či jaderných) a nových dálnic, které umožní další rozvoj kamionové přepravy zboží. Tedy jevy zprávou OECD kritizované.
Dosti adresně Bursík vnímá propad Česka mezi oběma hodnoceními OECD: „Zabudovali jsme do našeho právního řádu více méně úspěšně evropské směrnice. Problém je v tom, že politici a úředníci si myslí, že úspěšná ekologická politika tkví právě a pouze ve splnění domácího úkolu z Bruselu. Opakovaně slyším: udělejme jen to minimum, které po nás Evropská unie chce, jinak poškodíme konkurenceschopnost českého průmyslu. Ve své prostotě tito obhájci nicnedělání (které nazývají českými národními zájmy) budoucí konkurenceschopnost české ekonomiky snižují. Minulá hodnotící zpráva OECD byla pro Českou republiku vlídná. Tehdy nebyl na autonomní politiku životního prostředí čas a plnili jsme skutečně jen domácí úkoly. A hle, v tomto období se ukázalo, že úkoly sice máme splněné, ale nejsme vůbec schopni vlastní aktivní politiky,“ poukazuje Bursík.
V zrcadlové síni.
Takřka ve stejnou dobu jako zpráva OECD vyšla i každoroční zpráva o životním prostředí České republiky a do třetice publikace informační agentury CENIA, shrnující data o životním prostředí za uplynulých patnáct let. Tři zrcadla, která v různých úhlech odrážejí tytéž problémy. Oč bohatší je tlustá kniha z dílny CENIA na grafy a tabulky, o to méně provádí po vyostřených skutečných problémech. Vyhýbá se jim nebo je kulatí v „PR“ stylu. Je však dobré ji mít po ruce, když se mají čísly zdokumentovat některá tvrzení z obou zpráv. Nezdá se, že by se ministerská zpráva snažila něco zametat pod koberec, a se zprávou OECD v kritičnosti drží krok. Nebojí se ani poukázat na léta obcházený požadavek proplácení externalit, tedy těžko vyčíslitelných vedlejších škod, jimiž průmysl, doprava a zejména energetika bez patřičné úhrady jakoby mimochodem poškozují životní prostředí a ještě toho využívají jako konkurenční výhody. Roční zpráva komentuje současný stav problémů a sleduje i trendy, neukládá však úkoly a nehraje si na strategii. Proto mohl programový ředitel Hnutí Duha Vojtěch Kotecký shledat, že to, co ministerská zpráva jen zmíní, může být hlavním motivem zprávy OECD, zejména ve vztahu k zastaralé struktuře české ekonomiky. Na zprávě OECD oceňuje Kotecký striktně neutrální přístup a odbornou korektnost bez jakýchkoli politických kontextů. Neměli bychom připustit „vyprázdnění“ zprávy planým citováním, bez změn, k nimž vybízí. Pouhým přijetím už připravené ekologické daňové reformy by se naplnilo pět z třiapadesáti doporučení OECD.
FOTO:
- Pozor na kamínka! Profesor Bedřich Moldan nedokáže pochopit, proč je stát lhostejný k lokálním topeništím, která spalují odpadky a produkují množství škodlivých emisí.
- Nebezpečná černá vlečka. Špatně seřízené naftové motory produkují rakovinotvorné benzopyreny a stejně nebezpečný černý dým plný mastných sazí.
- Větrníky. Zřejmě nejspornější obnovitelný zdroj energie, jedněmi obdivovaný, druhými zatracovaný. Všichni ke svým krajním stanoviskům údajně mají ekologické důvody.
- Výrobna oxidů. V Praze se zvýšil od roku 2000 objem dopravy o třináct procent. Na sto lidí jezdí v Praze 56 aut, dvakrát více než v celém Česku.
