Kmotr neokonzervatismu byl velký politický myslitel a organizátor, je však špatně chápán
Znamená úmrtí Irvinga Kristola konec neokonzervatismu? Té součásti amerického konzervatismu, která vznikla v druhé polovině 20. století? Do jaké míry Kristol, jemuž se říká „kmotr“ neokonzervatismu, ovlivnil americký konzervatismus? Liší se nějak neokonzervatismus, který deset let před nástupem Baracka Obamy v podstatě ovládal nejen americkou politickou diskusi, ale i politiku, od toho, jejž měl Kristol na mysli? Přetrvají jeho myšlenky?
**Tři generace**
Historickou úlohou a politickým smyslem neokonzervatismu bylo změnit Republikánskou stranu a americký konzervatismus a vytvořit novou konzervativní politiku použitelnou pro soudobou demokracii. Tím se neokonzervatismus značně liší od tradičního konzervatismu, ba je k němu v přímém protikladu, protože chce měnit, a nikoli uchovávat tradici. Odhaluje se v tom i levicový původ většiny lidí z neokonzervativní skupiny okolo Irvinga Kristola, která se začala formovat v šedesátých letech minulého století.
Tito lidé sice většinou podporovali Demokratickou stranu, měli však velké výhrady k její domácí politice. Byla pro ně příliš sociální – v americkém smyslu liberální, v evropském pak zhruba sociálnědemokratická. Do této skupiny patřili intelektuálové jako Daniel Bell, Nathan Glazer či Daniel Patrick Moynihan a šlo o první generaci neokonzervativců.
Druhá generace neokonzervativců, jíž opět vévodil Kristol, vznikla jako reakce na kandidáta Demokratické strany na prezidenta George McGoverna v roce 1972. Shromáždila se okolo demokratického senátora Henryho Jacksona a patřil k ní například Norman Podhoretz, Paul Wolfowitz či Richard Perle. Pro tyto takzvané liberální studenoválečnické jestřáby byl McGovern příliš levicový především v zahraniční politice. Navrhoval totiž škrty v rozpočtu na obranu, rychlé ukončení války ve Vietnamu a odchod z něj či novou izolacionistickou strategii pro USA. To způsobilo, že Kristol v prezidentských volbách volil republikánského kandidáta Richarda Nixona a z většiny těchto lidí se stali republikáni, kteří později pracovali ve vládách Ronalda Reagana a George Bushe mladšího.
V jedné věci se však v zahraniční politice Kristol od Jacksona lišil. Přestože oba vystupovali nekompromisně vůči Sovětskému svazu a komunismu, nebyl Kristol jako Jackson stoupencem šíření demokracie a lidských práv ve světě, ale realistou. Pro mnohé byl tento Kristolův postoj nepřijatelný, protože si jej spojovali s realpolitikou, která vedla k usmiřování se Sovětským svazem (détente). V tomto ohledu je tedy třetí generace neokonzervativců z devadesátých let, k níž patří například Kristolův syn William či Robert Kagan, názorově bližší senátoru Jacksonovi než Irvingu Kristolovi.
**Ekonomický postoj**
Reakcí na rozmařilou sociální McGovernovu politiku byl i postoj Kristola a jeho skupiny k ekonomice, jejž zformovali v sedmdesátých letech. Jejich cílem bylo snižováním daní stimulovat hospodářský růst. Tento přístup neokonzervativci nevymysleli a jejich hlavním zájmem nebylo ani tolik snižování daní jako spíše trvalý hospodářský růst. Takový, jenž sice nepřináší všem stejný prospěch, ale přinejmenším je trvalý. Proto pro ně byl růst jedinou možností, jak zajistit novodobé demokracii legitimitu a životnost. Důsledkem tohoto důrazu na ekonomický růst byl benevolentnější Kristolův postoj k zaopatřovacímu státu, než jaký je běžný u tradičních amerických konzervativců. Ti totiž státní přerozdělování odmítají.
Kristol nepovažoval za spásu velký rozpočtový deficit. Dle něho však nejen demokracie, ale i lidská přirozenost mají sklon k politické demagogii, jež často končí ekonomickou nezodpovědností. Proto je třeba kvůli hospodářskému růstu občas snášet rozpočtový deficit. Základním předpokladem neokonzervatismu je, že v důsledku zvyšujícího se blahobytu všech tříd lidé časem přestanou tolik podléhat rovnostářským iluzím a demagogům a lépe porozumějí fungování ekonomiky. Tuto ekonomiku nabídkové strany pak přijal za svou v osmdesátých letech v USA prezident Ronald Reagan a ve Velké Británii premiérka Margaret Thatcherová.
**Role státu**
Kristol nebyl zastáncem zaopatřovacího státu a hledal i jiné cesty, jak jeho služby zajistit, byl však kritický k ekonomickým názorům Friedricha Hayeka. Neobával se růstu moci státu, který začal v 19. století a pokračoval ve 20. století, protože jej považoval za přirozený, a dokonce za nevyhnutelný. Dle něho lidé vždycky dávají přednost silnému státu před slabým, současně však nechtějí, aby jim zasahoval do všech oblastí života. To je jeden z důvodů, proč se neokonzervativci cítili v USA lépe než tradiční američtí konzervativci, tedy paleokonzervativci.
Stejně jako paleokonzervativcům jim vadil úpadek americké demokratické kultury. Kritičtí však vždy byli k další součásti amerického konzervatismu, libertariánům – například v CATO institutu. Ti jsou sice konzervativní v ekonomice, ale kultura je v podstatě nezajímá. V důsledku tohoto společného zájmu neokonzervativců a paleokonzervativců vznikla aliance intelektuálů a náboženských tradicionalistů. Spojoval je zájem o kvalitu vzdělání, vztah státu a církve a o další spíše kulturně-společenské problémy. A jedním z hlavních představitelů této aliance, možná nejdůležitějším, byl Irving Kristol. Za její vrchol lze považovat období konce studené války.
**Přesvědčení**
Pro Irvinga Kristola nebyl nikdy neokonzervatismus ideologií, ale „přesvědčením“. Jeho intelektuální vliv byl nejvýznamnější za obou vlád prezidenta Reagana a poté George Bushe staršího, tedy v osmdesátých a na začátku devadesátých let. Poté se neokonzervatismu zmocnila jeho třetí generace a od ní se bohužel odvíjí současný obecný názor na něj. To se především týká intervencionistické zahraniční politiky USA a šíření demokracie ve světě.
Kristol se nikdy konkrétně o válce v Iráku nevyjádřil, ale vzhledem k jeho realistickému postoji lze usuzovat, že vůči ní byl kritický. A možná že by naopak souhlasil s realismem současného amerického prezidenta Baracka Obamy. V tom případě by neplatil výrok jeho syna Williama: „Všechny dobré věci musejí jednou skončit. Dne 20. ledna 2009, kdy byl inaugurován Barack Obama, skončila doba konzervatismu.“
Politické myšlení Irvinga Kristola totiž přežilo nejen 20. leden, ale i 18. září 2009, kdy zemřel.
Box:
Irving Kristol
Americký politický komentátor, novinář a esejista. Sehrál významnou roli v americké intelektuální a politické kultuře v posledních 50 letech. Napsal několik stovek esejů do různých amerických časopisů. Vydal čtyři knihy – soubory esejů.
22. ledna 1920 – Narodil se v Brooklynu v New Yorku v rodině židovského emigranta ze střední Evropy.
1940 – Dokončil studium historie na City College v New Yorku. Během studia inklinoval k trockismu.
1942 – Oženil se s Gertrudou Himmelfarbovou, slavnou americkou historičkou viktoriánského období. Má s ní dvě děti, syna Williama a dceru Elizabeth.
Během druhé světové války sloužil v americké armádě v Evropě.
1947 až 1952 – Redaktor měsíčníku Commentary.
1953 až 1958 – Žil v Londýně. Šéfredaktor antikomunistického časopisu Encounter.
1959 až 1960 – Návrat do USA. Redaktor časopisu Reporter.
1961 až 1969 – Výkonný viceprezident nakladatelství Basic Books.
1965 až 2002 – Založil čtvrtletník Public Interest, který se zabýval domácí americkou politikou, a byl jeho šéfredaktorem.
1969 až 1987 – Profesor na New York University.
1972 až 1997 – Přispíval měsíčně do deníku Wall Street Journal.
1972 až 1999 – Působil v americkém think tanku American Enterprise Institute.
1973 – Demokratický socialista Michael Harrington použil v pejorativním smyslu pojem neokonzervatismus pro skupinu okolo Irvinga Kristola, která měla výhrady k rozsahu zaopatřovacího státu. Kristol však tento pojem začal běžně používat.
1985 až 2002 – Založil a vydával čtvrtletník National Interest, který se zabýval zahraniční politikou.
2002 – Prezident George Bush mladší mu udělil Medaili svobody, nejvyšší americké občanské vyznamenání.
18. září 2009 – Umírá ve Falls Church ve Virginii.
