Budeme bojovat s recesí a s evropským dirigismem
Dvacet porevolučních let dovršíme v příštím roce, ale z dnešního pohledu se nezdá, že o tomto kulatém výročí bude příliš důvodů k jásání. Bezprostřední euforie, budovatelské nadšení prvních kapitalistických let, svobodná devadesátá léta plná nadějí, příslibů, bezstarostnosti a jisté naivity jsou minulostí.
Vše je reálnější. Přestali jsme věřit politikům, že jsou nezkorumpovaní a že jim jde o prosazení nějakých obecnějších idejí, když už ne o více svobody a blahobyt občanů. Přestali jsme věřit reklamám i médiím. Přestali jsme věřit v lineární cestu ke stále světlejším zítřkům. Víme již, že je naivní předpokládat, že by jakékoli velmoci ležel náš osud na srdci. Z původního okouzlení z USA i Evropské unie jsme dávno odklouzleni. Poučili jsme se. A možná jsme se za těch dvacet let dozvěděli i informace, které jsme ani nechtěli vědět. Chytří a šťastnější se podle nich zařídili.
Nyní se učíme, co to je ekonomická recese, která zachvátila západní svět. Banky si mezi sebou nepůjčují, řadu firem odstřihly od úvěrů a snaží se hromadit hotovost. Snižování základních úrokových sazeb moc nepomáhá, neboť banky v problémech nemají ani státní dluhopisy, jimiž by ručily za potřebnou hotovost, a ostatní banky se obávají, aby se do potíží nedostaly, a proto se snaží být na trhu co nejméně angažované.
Developeři zastavují projekty, neboť mají problémy i s financováním vlastního provozu, natož další výstavby, a také se obávají, zda by našli dost kupujících či nájemců. Prodejcům stavebních strojů ruší stavební firmy objednávky.
Automobilkám se vozy hromadí ve skladech, a tak omezují výrobu a posílají zaměstnance na nucenou dovolenou. Krize logicky dopadá i na síť dodavatelů automobilek. Prodejci aut mají strach, že nakoupené automobily od nich za dnešní ceny již nikdo nebude chtít a že výrobci časem začnou prudce zlevňovat.
Většina společnosti nemůže dlouhodobě žít na dluh, jako se tomu dělo v USA. S ne moc velkou nadsázkou se říkalo, že za Atlantikem je rodinným standardem domek s užitnou plochou 300 metrů čtverečních, tři auta (pro manžela, pro manželku a rodinné na víkend) a tři kreditní kartu na hlavu. K tomu stálý deficit americké obchodní bilance financovaný vírou v dolar coby světovou rezervní měnu. Teď se toto schéma hroutí a negativně dopadá i na další části světa, včetně České republiky.
Naproti tomu i letmá návštěva jakéhokoli nákupního centra v Praze ukazuje radikálně jiný obrázek. Davy lidí, kteří nakupují a utrácejí. České vánoce letos rozhodně nebudou chudé. Ale příští rok? Pořádáme nyní poslední mejdan na Titaniku?
Davové šílenství, které v minulých letech hnalo nahoru nejen akcie na světových burzách, ale i komodity a reality, je nyní zase žene obráceným směrem. Pošetilost bylo očekávat, že přichází ekonomický ráj, a stejně je nyní hloupost očekávat zhroucení světové ekonomiky. To jen ten, kdo žil na dluh či bezhlavě financoval na dluh firemní expanzi, bude nyní tlačen k tomu, aby zaplatil. Řada společností to neustojí a zbankrotuje. Trh se pročistí, podmínky na něm se zreální. Ostatní se oklepou a ekonomický cyklus se zase otočí. Nízké úrokové sazby, stejně jako nízká cena ropy musejí dříve či později promluvit.
Pro kapitálově silné subjekty se otevírá hostina. Mohou si vybírat a za málo peněz kupovat hodně muziky. Jediná nezodpovězená (a obecně nezodpověditelná) otázka je, zda nemají ještě pár měsíců počkat.
V příštím roce se budeme učit žít s recesí. Mnoho firem a domácností začne šetřit, budou více přemýšlet o své spotřebě. Vánoční stromeček 2009 bude asi menší než ten letošní.
Kromě ekonomického zpomalení či poklesu nás čekají ještě dvě – z hlediska budoucnosti – mimořádně důležité otázky. První je Lisabonská smlouva a druhou takzvaný klimaticko-energetický balíček EU. Nakolik se chceme vzdát vlastní suverenity ve prospěch bruselských úředníků a politiků, nakolik si chceme zdražit energie a nakolik chceme mít sešněrované prostředí nejen pro podnikání, ale pro život vůbec.
