Miroslav Kalousek se minulý čtvrtek vzdal postu předsedy rozpočtového výboru sněmovny. Kvůli své bytové kauze prý cítil povinnost chránit politickou kulturu, prestiž výboru i věrohodnost partajní linie. Skoro by se chtělo lidoveckému šéfovi zatleskat, taková citlivost je ve výběhu domácích ústavních hrochů skutečně mimořádná. Bohužel Kalousek takto kultivuje českou politiku v dobách její nestability jaksi cyklicky: poprvé za sebou hrdě prásknul dveřmi v lednu 1998 na ministerstvu obrany, v dubnu 2001 zase po čtyřkoaličních třenicích rezignoval na funkce místopředsedy KDU-ČSL a stínového ministra průmyslu a obchodu. Typické je, že z politiky přitom nikdy kajícně neodcházel, ale naopak se v ní po jistém intervalu objevoval v nové, vždy významnější pozici. Krok vzad, dva kroky vpřed. Víc než jméno nového šéfa výboru, na němž stojí vládní rozpočtová shoda, tak bude zajímavější, kde se Miroslav Kalousek za měsíc, za půl roku, za půldruhého roku zase vynoří.
Jakkoli nese šéflidovcova rezignační dovednost rysy kalkulu (v pravou chvíli rozfoukala skomírající krizi, dala příklad Stanislavu Grossovi, uvolnila Kalouskovi ruce), coby seismografu varujícímu před tsunami jí věřme stoprocentně. Na ničivou vlnu, která se přižene po velikonočním sjezdu sociálních demokratů, se ostatně připravují všichni hráči včetně nejvyššího. Je opravdu příčinou prezidentova překvapivého odmítnutí jmenovat některé nové soudce jen jejich nízký věk a nezkušenost? Nebo si Václav Klaus zavčas testuje reakci a argumentaci právnické obce, až jednou nebude chtít vyhovět Grossovu návrhu na odvolání tří lidoveckých ministrů? Všimněme si Klausovy výhrady, že jmenování není žádný automatický ceremoniál, ale naplnění rozhodovací pravomoci – jako když Senát hodnotí jeho návrhy na nové ústavní soudce. Dnes jde jasně o precedens. Odhodlá-li se Klaus takto suverénně vystupovat i při rekonstrukci Grossova kabinetu, role prezidenta v ústavním systému výrazně vzroste. A další změny – třeba většinový systém - dostanou zelenou.
Na pozadí tak dalekosáhlých vizí je Grossovo žonglování s šidítkem osmibodové společenské smlouvy ubohou píáristikou. Jeho otrocké dodržování poučky být vždy o krok napřed působí směšně, když se kolem hraje na deset tahů dopředu. Jenže ČSSD na vysokou hru od časů Zemana nemá. Vývoj jejích vnitřních zápasů je nevypočitatelný, na sjezdu před dvěma roky se Gross v kuloárech Kongresového centra doslova schovával za Špidlovu sukni, aby náhodou nemusel do čela. A ať tuto sobotu v Brně vyhraje Gross, Škromach, Sobotka, Zaorálek nebo Paroubek, premiérským křeslem to stejně nehne. Zánik koalice se zdá být neodvratný.
Nikoli třetího, ale možná až čtyřstého nebo i tisícího dne tak vstanou z mrtvých stovky současných křesťanskodemokratických státních úředníků. Kalouskova osobní oběť je jim asi chabou útěchou.
