Česko bude jednat o své pohledávce, ale souvislost s bulharskými sestřičkami odmítá
Stane se Česko jednou ze zemí, která bude odměňovat libyjského vůdce Muammara Kaddáfího za to, že v červenci propustil na smrt odsouzené bulharské zdravotní sestry a palestinského lékaře? Od léta se spekuluje o tom, zda s červencovou dohodou mezi Evropskou unií a Libyí nějak souvisejí také jednání o odpuštění části české a slovenské pohledávky vůči arabské zemi. Praha jakékoli souvislosti vždy popírala, opak tvrdili Libyjci. Nyní vyplouvají na povrch nové skutečnosti. Česká vláda v září schválila mandát k vyjednávání o libyjském dluhu ministrovi financí Miroslavu Kalouskovi (více na straně 32). Ale Češi nadále zdůrazňují, že obě věci spolu nesouvisejí.
Faktem je, že rozhovory o libyjském dluhu se vedly už dříve. Čeští vyjednávači si podle všeho v minulosti dávali pozor na to, aby je nikdo nemohl podezírat z toho, že vymáhání pohledávky ve výši stamilionů dolarů ovlivňují politické tlaky. Praha se víceméně řídila snahou neustupovat vydírání libyjského režimu, který je známý tím, že si za vstřícný přístup ve sporech s Evropany nechává dobře zaplatit. Šlo také o pragmatický přístup z hlediska české vyjednávací pozice, která by se výrazně oslabila, kdyby Češi jen na chvíli připustili, že je možné rozhovory o pohledávce vázat ještě na něco jiného.
Na druhé straně je evidentní, že vztahy Západu s Libyí jsou dnes úplně jiné než před několika lety. To se koneckonců projevilo i v jednáních o dluhu arabské země vůči evropským státům. Bulhaři svou pohledávku Tripolisu odpustili a převedli na fond, díky němuž mají být odškodněny rodiny dětí nakažených virem HIV. O převedení části získaných financí z bývalé československé pohledávky do tohoto fondu uvažuje také Bratislava. Češi se však tomuto řešení brání, protože by v něm viděli právě souvislost s případem bulharských sestřiček. Praha nicméně ani v minulosti nevylučovala humanitární gesto vůči Libyi.
Praha se vlastně ocitá nejen pod tlakem Libyjců, ale také těch Evropanů, kteří chtějí černou kapitolu ve vztazích se severoafrickou zemí uzavřít. Evropská komise vybízí členské státy EU, aby nějakou formou přispěly rodinám nakažených dětí nebo libyjskému zdravotnictví. Do hry však vstupují další zájmy. Mnohé v Evropě láká libyjské ropné bohatství a s ním související příležitosti na tamním trhu pro firmy z různých odvětví. Leccos sice může vypadat jako odměna „státnímu terorismu“ Libye, ale pravým důvodem bývají ekonomické zájmy Evropanů. O přístup k černému zlatu na severu Afriky kupříkladu začali bojovat Britové s Francouzi. A pokud některá země odpustí část dluhu vůči Libyi, bezpochyby očekává, že se tam pro její firmy otevřou nové příležitosti.
Velký zájem na rychlém vyřešení libyjského dluhu mají Slováci. Týdeník EURO zaznamenal názor, že Slovensko nutně potřebuje oživit svůj obranný průmysl. Slovenský tisk již dříve psal třeba o možnostech zakázky při opravě letounů - albatrosů, které libyjskému letectvu dodalo bývalé Československo. Praha se tak znovu ocitá pod tlakem, protože Bratislava se nejdříve musí na principech vymáhání pohledávky někdejší ČSSR dohodnout s ní. Na slovenské straně se přitom do jednání vložil sám premiér Robert Fico, který Libyi navštívil už v únoru. Tehdy ovšem sklidil na Slovensku velkou kritiku mimo jiné proto, že označil bulharské zdravotní sestry za „pachatele“.
Jak to udělat, aby Slováci či Češi dosáhli svého a přitom neztratili tvář? Jeden nápad nabídl slovenský zahraničněpolitický analytik Milan Ježovica. Jakýkoli humanitární příspěvek Libyi by měl být z hlediska výše přiměřený, mělo by jej však doprovázet také gesto vůči bulharským sestřičkám. Takový postoj by nebyl jednostranný a uznával by, že trpěly nejen libyjské děti (a to nikoli vinou v Libyi odsouzených zdravotníků), ale rovněž mučené a nespravedlivě obviněné zdravotní sestry.
Celá historie libyjského dluhu a jeho vymáhání je pak zvlášť zajímavá z hlediska novodobých dějin našeho státu. V příběhu vystupuje bývalý československý prezident Gustáv Husák, jihokorejský koncern Daewoo, později také kontroverzní podnikatel Viktor Kožený a na druhé straně třeba populární politik z devadesátých let Vladimír Dlouhý. Promítají se v něm veškeré složitosti spojené s rozdělením bývalého Československa. V tomto příběhu najdeme naprosto absurdní věci - kupříkladu zjistíme, že ona stará dohoda s Libyí byla a zůstává přísně tajná. Striktně vzato by tedy veřejnost neměla vědět nejen o výši dluhu, ale dokonce ani o tom, že nějaký vůbec existuje. Absurdity ovšem nejsou výhradní doménou Česka či Slovenska. Stačí se zamyslet nad tím, že humanitární pomoc z řady zemí bude směřovat do relativně bohaté Libye se zdroji černého zlata, zatímco některé chudé státy na zeměkouli zůstanou nadále stranou jakékoli pozornosti.
