V tomto snímku přenáší režisérka Sofia Coppolová na plátno povrchní zábavu, zátiší láhve piva s hruškou a věrohodně zachycenou nudu, kterou bohužel převede i na diváka.
Foto: Bontonfilm
Příběh nás zavede do médii oblíbeného zákulisního života osamocených úspěšných herců. V tomto případě je to hollywoodská hvězda Johnny Marco, kterou lehce bezcitně zahrál Stephen Dorff. Johnny pravidelně střízliví do nového dne s pachutí toho minulého na patře svých zarostlých úst. Jakožto sobecký a zaměstnaný herec nemá čas na rozvíjení dlouhodobých vztahů. Svůj kontakt s opačným pohlavím zúžil na fyzická potěšení, a to jen v momentě, kdy jemu se zrovna chce. Johnny má ale jedenáctiletou dceru Cleo v podání Elle Fanningové, o kterou se občas musí postarat. Jejich vztah je však přijímaným faktem otce, který zanedbal výchovu, a dcery, kterou to vlastně ani netrápí.
Kdysi mi někdo řekl o vztahu nazývaném „samota ve dvou“, který vzniká buď ze zvyku, nebo situací, ve které dokáží dva jedinci koexistovat bez potřeby vzájemných emocí či symbiózy. Kamenem úrazu této, možná i pro režisérku vlastní, obhajoby nevydařeného osobního života a dětství je fakt, že postavy postrádají vlastní duši, názor, emoce a životní šťávu. Ve zpracování Copollové vyzní dcera Cleo tak, že nejspíš zdědila tyto vlastnosti po svém otci, a proto dokáží být oba spolu v jedné místnosti, mluvit, a přesto nic neříkat a tiše přijímat fakt svého bytí.
Režisérka Sofia Coppolová (má na kontě mimo jiné třeba film Ztraceno v překladu) navíc osamocenosti nedává možnost řešení, a tak přivádí diváka do momentu, kdy se musí rozhodnout, zda sdílet neřešitelnou situaci, nebo ji opustit, protože předem je jasné, že vede jen do bludného kruhu. Dorff svoje party herecky zvládá, bohužel je nedokresluje a dostatečně neprodá. Stejně tak Fanningová – má sice talent, jakožto dospívající žena už ale vůbec nedokáže projevit pubertální bouři, touhu vyčítat a nenávidět, nebo vůbec bojovat o pozornost svého okolí. Oba herci jsou ve svých výkonech naprosto oddáni režisérské taktovce, jsou zcela smířeni s charakterem své postavy, což je ovšem děsivě smutné.
„Zombie“ podání postav tak neunese mnoho diváků, i když námět má dostatečný potenciál a prostor. Bohužel většinou chutná otráveně a s další minutou (ne)děje hořkne. Jeho schopnost vlézt pod divákovu kůži je zdlouhavá a mučednická. Film Somewhere, jehož český název zní Odnikud někam, by si zasloužil spíše přejmenování na Odnikud nikam. Tenhle snímek obsahuje dobře zpracovanou osobní samotu, ale postrádá duši aby mohl žít v samotných divácích.
Hodnocení Vládi Baráka: 40 %
