Pokus o demokratičtější výběr šéfa Evropské komise se nedaří. Členské země si nenechají vzít zákulisní hru
Šéf eurosocialistů Martin Schulz má Prahu rád. Naposledy tu byl před měsícem, aby se zapojil do oslav desátého výročí českého vstupu do EU. Narozeninovou náladu si nenechal zkazit dotěrnými dotazy na téma své kandidatury na post „unijního premiéra“, tedy předsedy Evropské komise (EK). „Nedělám teď kampaň, jsou tu závažnější věci,“ řekl po topolánkovsku na snídani s novináři.
Minulý týden pak tentýž Schulz vyzval Evropu k jednotě. „Na stranickou politiku není čas. Volební boj skončil,“ prohlásil německý harcovník, který v Evropském parlamentu sedí již dvacet let a od roku 2012 mu také šéfuje. Je až s podivem, že přesvědčený federalista mezi obdobím, kdy ještě nedělal kampaň a kdy už ji skončil, o sobě vůbec stihl dát někomu vědět.
Koncem měsíce by se členské země na summitu v Bruselu měly domluvit na jménu, které doručí do Evropského parlamentu jako horkého kandidáta na post šéfa komise. Schulzovy vyhlídky jsou téměř nulové. Jenže ani bývalý lucemburský premiér Jean-ClaudeJuncker, který je jedničkou evropských lidovců, papírového vítěze evropských voleb, nemusí v polovině července vůbec europarlamentem projít.
Oběti Lisabonu Neviditelný Schulz i zasloužilý šéf zemí eurozóny Juncker se stali obětí Lisabonské smlouvy. Dokument sice nadále ponechal právo na výběr předsedy Evropské komise šéfům vlád a hlavám států EU, ti ale musejí „přihlédnout k výsledkům voleb do Evropského parlamentu“.
Politické kluby v europarlamentu si to vyložily po svém – vítěz bere všechno. A tak květnové evropské volby braly jako neformální referendum o tom, čí „spitzenkandidat“ dostane v rámci EU nejvyšší voličskou podporu své celoevropské základny. Stručně řečeno – výhra sociálních demokratů měla zajistit vedení EK Schulzovi, vítězství eurolidovců Junckerovi.
S demokratickou volbou to mělo málo společného. Ti, kdo do urny hodili lístek některé ze stran Junckerova eurolidoveckého bloku, k němuž se u nás hlásí KDU-ČSL nebo TOP 09, se ve skutečnosti o Evropskou komisi vůbec nezajímali. O Česku to platí dvojnásob. Představa, že Juncker bude komisi šéfovat i jménem českých lidovců, vypovídá spíš o přeceněné roli Evropského parlamentu než o reálném vyjednávání v rámci Unie.
Zákulisní cestičky ovšem lucemburský expremiér vždy ovládal mnohem lépe než jeho soupeři. Zatímco Schulz se stáhl ještě dříve,
než za něj lídři Unie začali lobovat, sebevědomý Juncker si našel mocnou oporu –německou kancléřku Angelu Merkelovou. Po stranické, nikoli osobní linii. Juncker je křesťanský demokrat. Jenže pro Merkelovou pořád zůstává představitelem staré, nereformované EU.
Spojenectvím s kancléřkou si ovšem Juncker vyrobil mocné nepřátele. Zejména ve Velké Británii, kde evropské volby s přehledem vyhráli euroskeptici z řad Strany za nezávislost Velké Británie (UKIP), je představa, že by měl neformální evropské vládě šéfovat unijní dinosaurus z Lucemburska, a nadto kancléřčin souputník, špatným vtipem. Britský premiér David Cameron proto pohrozil, že pokud Juncker projde, má jeho země našlápnuto odhlasovat si v chystaném referendu odchod z EU.
Navíc obvolává evropské lídry a přemlouvá je, aby Junckera na nadcházejícím summitu zablokovali. Zatím prý na svou stranu zlanařil Nizozemsko, Švédsko a Maďarsko. Také italský premiér Matteo Renzi minulý týden dodal, že agendu summitu nemá diktovat ani Německo, ani europarlament. Na vytvoření takzvané blokační menšiny, a tím i odstavení Junckera to ale pořád nestačí. Podle smluv by k tomu Cameron na summitu potřeboval získat hlasy vzbouřenců, kteří by reprezentovali alespoň 35 procent obyvatel EU.
Obejít parlament Diplomatická hra členských zemí každopádně ukázala, že ač se Evropský parlament snaží podle nových pravidel tlačit své kandidáty na šéfa komise, ostatní hráči hrají podle starého herního systému a pokračují v zákulisní politice. Koneckonců zmiňované přihlédnutí k výsledkům voleb se dá vyložit i tak, že sice matematicky vyhráli evropští lidovci, ale posílilo se zastoupení nových stran a volání po neokoukaných tvářích, které nejsou součástí unijního establishmentu.
Padají tak jména kandidátů, kteří v evropských volbách příliš „namazáno“ nedostali.
Mluví se například o dánské premiérce Helle Thorning-Schmidtové, která by byla historicky
první ženou v čele Evropské komise.
Symbolickou figurou by byl i irský premiérEnda
Kenny, jehož země prošla krizí a dokázala přestát tvrdé ozdravné podmínky nadiktované zvenčí. „Severské křídlo“ by zase reprezentoval předseda finské vlády Jyrki Katainen. Tajným favoritem na neformální premiérku EU byla také Francouzka Christine Lagardeová. Minulý týden ale první dáma Mezinárodního měnového fondu prohlásila, že o nový džob nestojí. „Má práce je zrovna v této době docela důležitá,“ řekla, a diplomaticky tak do Bruselu vzkázala, že je jí nějaká Evropská komise ukradená.
Kampaň, která nezabrala Některé celoevropské politické formace se rády vydávají za „evropský lid“. Jenže průzkum, který německá agentura Advanced Market Research prováděla v době evropských voleb, ukázal, že voliče unijní témata nezajímají. Jen devět procent z nich dokázalo jmenovat alespoň jeden politický klub v Evropském parlamentu.
Se Schulzem, Junckerem a ostatními kandidáty celoevropských partají to bylo ještě slabší. Zatímco alespoň jedno jméno „spitzenkandidáta“ si vybavila čtvrtina Němců a Belgičanů, u nás to byl jen každý dvacátý. Ve Velké Británii si pak rekordních 98,9 procenta dotázaných nevzpomnělo vůbec na nikoho. Náklady eurostran na propagaci svých kandidátů tak byly podle všeho vyhozené peníze.
Voličům se navíc zdá hra na demokratičtější volbu šéfa Evropské komise zbytečná.
Především chtějí, aby nový předseda výkonné evropské moci obstál v konkurenci. Čtvrtina považuje za důležité, aby ho podpořili premiéři a hlavy států zemí EU. A jen desetina se domnívá, že by za ním měly stát také velké evropské partaje.
Volba nového předsedy Evropské komise, jehož tým komisařů by měl v listopadu začít pracovat, tak podle všeho skončí stejně jako v minulosti. S výjimkou dosluhujícího Josého Manuela Barrosa byli všichni předešlí šéfové evropské exekutivy zvoleni tak trochu natruc narýsovaným postupům. Uvidíme, kdo předem dohodnutou volbu odpíská tentokrát. l
Kandidáti, které nikdo nezná
Dokážete jmenovat alespoň jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise,
který byl navržen politickými stranami působícími na půdě EU?
(odpovědi respondentů v %, vybrané země)
Žádné jméno
Jedno a více jmen
Velká Británie
98,9
1,1
Německo
75,2
24,8
Francie
85,5
14,5
Česko
95,4
4,6
Polsko
93,0
7,0
Průměr EU
86,4
13,6
Zdroj: Advanced Market Research
Neviděli, neslyšeli
Respondenti měli uvést, která jména ze seznamu kandidátů
na šéfa Evropské komise znají
(odpovědi respondentů v %)
Česko
Průměr EU
José Bové
5,5
12,4
Ska Keller
4,5
5,0
Jean-Claude Juncker
6,5
25,9
Martin Schulz
14,2
30,3
Alexis Tsipras
3,3
12,2
Guy Verhofstadt
4,2
14,8
Neslyšel
o žádném z nich
75,8
48,3
Zdroj: Advanced Market Research
Pro Brity je představa, že Evropské komisi bude šéfovat unijní dinosaurus z Lucemburska, špatným vtipem.
O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz
