Když můžeš, nemusíš Přípravy na jmenování nových členů bankovní rady jsou v plném proudu. V tak silném, že se nezastaví ani před ohýbáním zákonů. Na Hradě podle zdrojů Odposlechu našli pružné ustanovení, které řeší potíž některých možných kandidátů pokročilého středního věku. Jde o jejich předrevoluční službu v Lidových milicích, což je v rozporu s lustračním zákonem.
Ani když nově jmenovaný člen rady nemá křišťálově čisté lustrační osvědčení, není nic ztraceno. Zákon říká, že prezident MŮŽE takového člena rady odvolat. A když může, tak NEMUSÍ.
A jak známo tyto hříčky má současný hradní pán velmi v oblibě. Pravda, někdy nemůže, ani když musí. Termín krajských voleb tak vyhlašoval nadvakrát, aby se nedostal do rozporu se zákonem. Holt všechno neohneš.
Zapálíme komín míru
Být soudcem Ústavního soudu v tomhle státě musí být hrozná práce. Patrně nejrespektovanější úřad v Česku řeší poslední dobou kdejakou, s prominutím, pitomost, o kterou se zbytek národa pohádá. Namátkou se z poslední doby vybaví posedávání opilců na zídkách a obrubnících nebo nadávky zoufalého otce jisté soudkyni do retardovaných kreatur, která týrá děti jako esesák. A teď mělo dojít na zásadní spor o definici komínu.
Podle informací Odposlechu však Praha a ministerstvo pro místní rozvoj nakonec nebohé soudce protentokrát ušetří. Poté, co se o komíny do krve pohádaly, prý momentálně usilovně spolupracují na vytvoření zcela zásadní definice kouřovodu, která jednou provždy rozřeší, zda komín vede jenom domem, nebo se smí plazit i po fasádě. Tuhle zdánlivou banalitu teď pozorně sledují všichni pražští developeři, protože - věřte nevěřte - s ní stojí a padají Pražské stavební předpisy. Bez nich by Praha ztratila výjimečnost a musela stavět podle předpisů pro celou republiku. A to má spoustu drobných háčků - například neznají takovou věc, jako je metro.
Zakopání válečné sekery a vykouření komínu míru má jednu nevýhodu -nedozvíme se, kdo by vyhrál soutěž o blbečka roku.
Trable obchodního cestujícího
Nejpozději od dob snajpra Antonína Baudyše všichni v Česku vědí, jak nebezpečné je létání. A zvlášť do Švédska. Naposledy se o tom přesvědčil obchodník jistého velkého vydavatelství. Obchodník, říkejme mu třeba A. B. (jméno je samozřejmě smyšlené), před nedávnem do Stockholmu vyrazil na zápas české fotbalové reprezentace. V letadle ulevoval nahromaděnému stresu tak vydatně, že skončil ve švédském vězení. Podle informací Odposlechu dělal za letu nemravné návrhy letuškám a ty ho jednoduše práskly policii.
Co se dělo po převozu na policejní stanici, by určitě stálo za rekonstrukci. Z kabátu nepříliš reprezentativnímu vyslanci české mediální obce údajně vypadla láhev s alkoholem, pak následovala rvačka a Čech skončil s obviněním z napadení policie v cele. Po dvou týdnech si u soudu musel vybrat mezi pokutou 750 tisíc korun a měsícem vězení. Jako správný obchodník zvolil pobyt za mřížemi.
Ve vlastním zájmu by měl zpátky jet radši trajektem. Když bude odpouštět páru tam, dokonale splyne s davem.
Zoufalí milionáři
Už několik let prochází spousta českých firem generační obměnou.
Zakladatelé vyskakují z byznysového rychlíku a často své vypiplané podniky prodávají, protože je potomci buď nemají zájem převzít, nebo na to jednoduše nemají. Jenže novopečení mnohonásobní milionáři, jichž jsou podle investičních bankéřů v Česku stovky, se velmi záhy začínají nudit.
Firma jim desítky let vyplňovala většinu času a teď, když už manželku vyvezli na Seychely a pak ještě kolem světa, najednou nevědí, do čeho by píchli. A tak zvednou telefon a prosí investiční bankéře, aby jim něco koupili. Aspoň nějakou menší fabriku, hlavně ať to má komín a můžou to pořádně restrukturalizovat. Ceny firem to žene vzhůru, investiční bankéři spokojeně inkasují „fíčka“ a zoufalí „stovkaři“, jak se o chudších souputnících vyjadřují čeští miliardáři, zase mají o zábavu postaráno.
