Stanislav Gross je v pasti
Ministr vnitra Stanislav Gross je v pasti. O čem se dosud v souvislosti s jeho osobou jen kradmo špitalo, začíná nyní nekontrolovaně a na mnoha místech současně vylézat na povrch jako jarní tráva. Mocná šedá eminence Lidového domu má dvojí smůlu: Nejenže je obětí jakési odposlechové války, v níž se zjistily věci, které mu zřejmě na popularitě nepřidají, ale on je z titulu své funkce i mužem odpovědným za eventuální zneužívání odposlechové techniky a za nepořádek v policejních složkách. Těžko ho tedy tentokrát litovat a mít pochopení pro lidské hříšky a slabosti. Za své potíže si může z velké části sám a na jeho hlavu padají i odposlechové indiskrece týkající se jiných politiků.
Z této dvojí odpovědnosti se Gross těžko vylže. I kdyby vyslíděné historky o čilých kontaktech ministra vnitra a jeho kolegy ministra obrany Tvrdíka s majitelkou objektu nevěstince Escade v pražských Nuslích nebo o půlnočním telefonování Grosse s podnikatelem Babišem byly sebevětší hlouposti a neměly cenu větší než babské drby (a to není pravda), pořád je tady ten nepořádek v resortu. Pokud by na něj doplácel jen samotný šéf Gross, dalo by se to snad ještě bagatelizovat. Ale napíchnuti, zaznamenáni a posléze neoficiálně pranýřováni byli mimo jiné i exministři Jaromír Schling a Petr Lachnit, poslanec Karel Šplíchal, ministr zemědělství Jaroslav Palas, ba i opoziční poslanci Vlastimil Tlustý a Ivan Langer z ODS.
Langer z odposlechové aféry – která se jeho osoby dotkla náznaky privatizačních machinací v Olomouci – vytěžil námět na pozoruhodnou výzvu určenou ministru Grossovi. Stínový ministr vnitra se odposlouchaného a denunciovaného resortního „kolegy“ zeptal, kdo za špatné a zřejmě protizákonné zacházení se záznamy odposlouchávaných telefonátů může a jak k tomu všemu došlo. To by jistě rád věděl i sám Gross. Langer ovšem tuší, že otázku klade nejen hlavnímu poškozenému, ale i nositeli politické odpovědnosti. A protože oplatky se pečou, ohodnotil na závěr vymknutost policie z rukou ministra Grosse a premiéra Špidly jako příznak policejního státu, v němž možná žijeme. Pikantní je, že někdejší autor tohoto starého, za vlasy přitaženého bonmotu Miloš Zeman by se dnes k Langrově poťouchlosti zřejmě s chutí připojil.
Není vůbec těžké si domyslet, jak k odposlechovému skandálu došlo. Policie zkoumala několik podezřelých kauz, jakými jsou zakázka severomoravské dálnice D47, podnikatelské aktivity šéfa Agrofertu Andreje Babiše, šéfa Agropolu Jiřího Malúše, hospodaření ČSSD, erotické podnikání v Pražské tržnici, krach IPB. A zjistila úzké napojení na politické špičky. V rozhádané ČSSD – ale nejen v ní – existují lidé, pro něž mají písemné záznamy odposlechnutých hovorů cenu zlata. Místo aby policejní zaměstnanci nadbytečné dokumenty skartovali, jak jim ukládají předpisy, začali je nezákonně hromadit a brigádnicky vyhodnocovat.
Jistou roli v tom zřejmě sehrála i BIS Jiřího Růžka, který je věrným spojencem Grossova politického konkurenta, premiéra Vladimíra Špidly. Ten prý se ovšem o řadě věcí svědčících proti Grossovi dověděl dříve a odjinud a měl to Růžkovi za zlé. Odkud? Je pravda, že mediálními kuloáry se prohánějí ještě mnohem divočejší a cizokrajnější informace, než jsou nějaké lechtivé příběhy z Nuslí nebo typicky česká story o dvakrát prodaném alkoholu. Z bleskové podpásové indiskrece proti rodinným poměrům místopředsedkyně ČSSD Marie Součkové se dá usuzovat, že boj se vede nejen (o když to hlavně) o moc v sociální demokracii, ale třeba také o premiérský úřad a vedení státu. Existuje prý například tichá snaha nalézt nesrovnalosti v resortu zdravotnictví, což má údajně na podzim vyústit v instalaci nové ministryně, tentokrát lidovecké.
Je pravděpodobné, že Grossova image sympatického rozčepýřeného klučiny, jehož životní styl se zdá být tak blízký většině obyčejných lidí, odposlechnutými informacemi utrpěla. České publikum má sice pro pánskou zábavu skoro nekonečné pochopení, jakmile však jde o peníze, tolerance jde stranou. Gross a potažmo i Tvrdík si Damoklův meč nad svou další kariérou uvědomují a hned po sjezdu ČSSD se pokusili nasadit psí hlavu špiclovačů Růžkovi a Špidlovi. Bez úspěchu, vítr zřejmě nevanul jen odtamtud.
Ministr vnitra je zkušený průšvihář. Přežil aféru s mobilním telefonem, vykličkoval ze všech protizemanovských rebelií. Vždy si tak trochu posypal hlavu popelem a na chvíli se odmlčel. Teď mu však hoří půda pod nohama na několika místech najednou: nesmí udělat chybu a šlápnout vedle. Paradoxní je, že má co do činění s plody práce vlastního resortu, jenž se mu zdál být oddán.
Inu, asi platí ono staré pořekadlo, že čím kdo zachází, tím také schází.
