Odposlechová nevolnost

Kubicova zpráva vyvolává pochybnosti o záměrech všech zúčastněných

Nedělejme si iluze. Hovoříme-li, je vždy menší chybou předpokládat, že nejsme sami. Snaha dozvědět se jakkoli sdělované informace je stará jako sám svět. Šepot lze odposlechnout, dopis přečíst, počítačové šifrování prolomit. Obecně lze říci, že dostane-li se jakékoli sdělení do elektronické podoby, může ho zachytit přinejmenším mocný odposlechový systém typu bájného Echelonu. Někteří lidé dokonce tvrdí, že lze číst i myšlenky.

Sub specie aeternitatis.

A to nepočítáme Všemohoucího! Ten si odposlech a sledování všeho lidského konání legalizoval již ve velmi Starém Zákoně, věřte tomu nebo ne. Ale přitom učinil člověka svobodného, aby si vybral mezi dobrem a zlem. Ovšem na férovku: bude to zúčtovatelné. Stanovil pravidla, která jsou každému dopředu známá, z čehož odvozuje legálnost takto získaných poznatků, a tudíž jejich plnou procesní využitelnost, třeba u Posledního soudu, ať se nám to líbí nebo ne. Drsný, ale spravedlivý koncept!

Svoboda.

Takhle nějak je svět zašněrovaný a asi z něho není reálného úniku. Je tedy pravda, že nám takto někdo „bere“ svobodu? Svoboda se ale nedá vzít. Svobodný člověk buď je, nebo není. Jak kdysi zpíval leningradský bard Alexandr Rozenbaum: Mě nezavřou - jen já sám sobě mohu být vězením! Celá v podstatě ideologická debata kolem tohoto problému je vedena demagogicky a hlavními řečníky jsou ti, kteří straší, a nejpozornějšími posluchači ti, kterým straší - obě skupiny mají totiž co skrývat. Toto předznamenání je asi dobré si uvědomovat při jakýchkoli polemikách na toto téma. Řešena jsou pouze ze souvislostí vytržená témata a dílčí problematiky vztahující se k Achillovým patám těchto strašidel. Falešnost a účelovost jejich přístupu pak čouhá jako sláma z bot. Dojemně se starají o svobodu, aby mohli dělat nepravosti. Žonglují s vyprázdněným pojmem: svobodu vzývají, uctívají, chrání, prosazují, exportují a milují, vpisují si ji do srdcí, na čela a do hesel, pro ni dýchají, žijí, pracují a usilují, pokládají ji za smysl života, existence, bytí, boje, nebo dokonce nade vše… Člověk však nemusí být přímo exhibicionista „žijící ve skleníku“, aby i při plném vědomí tohoto stavu světa mohl klidně žít. Mluvím však pouze o hrdých, psychicky vyrovnaných lidech a s čistým štítem. Nebude od věci připomenout kontroverzní, leč důstojný a sebevědomý výrok bývalého policejního prezidenta, generála Koláře: “… já vedu rozhovory, a ať si je každý odposlouchává, jak chce… když si je člověk jistý, že nic nespáchal, může mu to být jedno.“ Potud tedy, pokud jde o bytostné ohrožení člověka.

Zájmy.

Debata dostane mnohem racionálnější charakter, když sejdeme z ideologických výšin a začneme „přízemní“ diskusi o ochraně legitimních zájmů osobních, obchodních či politických. Zde přestávají jakékoli ideologické legrácky. Jsme v prostoru, kde by měla být všemi zúčastněnými dodržována pravidla, neboť jde o spravedlnost. Tato pravidla nejsou spadlá z nebe, stanoví je legislativa každého státu, kterou lze měnit a přizpůsobovat, jako výraz společenské smlouvy - a pak těžko argumentovat proti jejich dodržování. Podle těchto pravidel jsou určité útvary ve společnosti vybaveny jistými pravomocemi, aby mohly účinně zajišťovat bezpečnost a vynucovat zákonnost. Dostávají se však do Prokrustova lože. Na jedné straně je stále složitější v době moderních technologií požadované zajistit, na druhé straně je společnost stále citlivější na důsledky k tomu poskytnutých oprávnění. Tato situace je poznamenána určitými tlaky a společenskou atmosférou. Takzvané odposlechové aféry jsou jedním z opakovaně se vyskytujících iracionálních, leč mocných činitelů. Provází je několik stupidně se opakujících prvků, politickým zneužitím počínaje, bůhvíproč opakovanými žvásty o odposlouchávání ústavních činitelů pokračuje a absolutním znechucením zmateného obyvatelstva konče.

Ústavní činitelé.

Proč vůbec politici vypočítávají, kdo všechno byl odposloucháván? Ústava zná pouze rovnost před zákonem! S výjimkou téměř nestíhatelného prezidenta republiky jsou všichni ústavní činitelé v trestním řízení pojednáváni stejně jako ostatní občané: nemají odlišné postavení. A poslanecká (respektive senátorská) imunita se týká až trestního stíhání! S velkým vcítěním však někteří politici zdůrazňují právě odposlouchávání ústavních činitelů (!?). Herecky i legislativně to jsou etudy prachmizerné! Chtějí zřejmě vybudovat emocionální podloží jakéhosi hrůzyplného dojmu o tom, co se tu dělo, a co až jejich přičiněním skončilo - protože legislativně jsou namydlení, nemají argumenty. Zastesklo se jim asi po byvším, prakticky nestíhatelném postavení ústavních “čunitelů“ neboli pupíků či medvědů. Legislativa ale i dříve umožňovala zavřít soudruha ministra nebo předsedu vlády. V podstatě tomu nic nebrání ani teď. Ústavní činitelé mohou být vyšetřováni, odposloucháváni, sledováni - a pak (v případě poslance nebo senátora, vydá-li je příslušná komora Parlamentu světské spravedlnosti) i obviněni, stíháni, obžalováni a odsouzeni.

Fascinace čísly.

Další etudu s námi hrají politici, když s hrůzou v očích sdělují počty nasazených odposlechů. Směřují snad tyto nářky k nějakému budoucímu omezení, že u jednoho podezřelého bude možné poslouchat třeba jen jeden telefon? To by bylo pro gaunery uskutečnění snu. Pravděpodobnost, že policie „napíchne“ jeden z jejich mnoha telefonů, jehož prostřednictvím provádějí různé nekalosti, by limitně klesla k nule!

Chudáci příbuzní.

Veliké a zdánlivě oprávněné úpění se ozývá, že byly odposlouchávány telefony různých příbuzných podezřelého. A opět znamenalo-li by to například, že bude moci být odposloucháván pouze telefon registrovaný na podezřelého, zazní z podsvětí potlesk. Vezmu si telefon manželky, ona bude používat můj - a pak ať si policajti poslouchají ty řeči! Jenomže - ouha! Ono totiž lze zjistit, na které buňky se mobilní telefon hlásí. A dozví-li se policie, že se mobily širokého příbuzenstva podezřelého, třeba mimopražského poslance, pravidelně hlásí na buňky poblíž Parlamentu, je fígl odhalen a příslušný soudce nemá s povolením odposlechu problém, zcela v souladu se zákonem. Navíc Inspekce ministra vnitra může podle zákona vyšetřovat i civilisty, jestliže existuje podezření, že jejich činnost souvisí s vyšetřovaným podezřením ze spáchání trestného činu policistou.

Byl jste napíchnut.

Čirý populismus čiší z požadavku, aby byl odposlouchávaný po ukončení odposlechu o této skutečnosti vyrozuměn. V čem je pointa, co si od toho reálně politici slibují? Těžko říci. Jedinou konstantou všemožných variant zdůvodnění tohoto absurdního požadavku je vyrozumění, že státní orgány důvodně vyhodnotily činnost dotyčného jako podezřelou z porušení nebo související s porušením zákona a že znají jím používané telefonní číslo. Takové sdělení je v podstatě varováním, jde o legalizovaný únik utajované skutečnosti schopný výrazně ztížit až znemožnit související trestní řízení!

Novináři.

Novináři plní právo společnosti vědět, společnost sama však dává oprávnění některé informace utajit. Novinář má právo chránit svůj zdroj. Jak je tomu v případě, že je předáním informace a jejím zveřejněním páchán trestný čin? Stíhání úniku utajované zprávy může být zastaveno pro nepatrnou společenskou nebezpečnost (neřku-li prospěšnost), když se jejím zveřejněním rozkryje jednání nepoměrně společensky nebezpečnější - je to však tento případ?

Je vadný systém?

O důvodnosti nasazení každého odposlechu musejí být přesvědčeny dva nezávislé orgány činné v trestním řízení. V „civilizovaném světě“ se tyto postupy nijak významně neliší. Policie a zpravodajci mají snahu systém zjednodušit (ve smyslu větší operativnosti), což by mohlo zefektivnit jejich činnost v kritických případech časové naléhavosti (teroristický útok). Společnost obecně žádá větší legislativní záruky proti možnému zneužívání odposlechů. Zákonodárci musejí tyto tendence lépe či hůře vybalancovat. Není ideální systém. Problém je opět spíše v lidském faktoru. A zde je opravdu co vylepšovat. Nenechme se proto zmást vidinami převratných vylepšení nějakými krkolomnými systémovými změnami.

V čem spočívá problém?

Za pozornost rozhodně stojí následující skutečnosti. Proč byla vypracována inkriminovaná Kubicova zpráva, proč v této podobě, proč a kdy a jakým způsobem byla předložena? Qui bono? Co obsahovala a co neobsahovala - a proč? Byla důvodně utajena? Jakým způsobem utajovaná zpráva pronikla na veřejnost a kdo za to nese odpovědnost? Proč nebyla zpráva zveřejněna celá? Byla zdůvodnění žádostí o nasazení odposlechů korektní? Odpovídalo načasování odposlechů postupu vyšetřování úniku utajovaných informací, nebo bylo ovlivněno jinými aspekty? Má se veřejnost vzrušovat nad počty odposlechů a skutečností, že jsou vyšetřováni i ústavní činitelé? Jsou všechna vyšetřování prováděna důsledně? Jakým právem člen vlády, jež nezískala důvěru, činí zásadní personální změny v orgánech, vyšetřujících i jeho maličkost? A v neposlední řadě, proč maně vyvstává z hlubin času právě politikou inspirované expresivní konstatování německého impresionisty Maxe Liebermanna: „Nemohu toho sníst tolik, kolik se mi toho chce vyzvracet?”