Třeba Německo je momentálně velmi zaměstnáno otázkou, zda a nakolik může jen s několika ostrými prohlášeními přejít skutečnost, že Američané nejen že v jejich zemi monitorují veškerý telefonický a internetový cvrkot, který může souviset s bojem proti terorismu, ale že jejich „velké ucho“ se podle Der Spiegelu zjevně zajímá i o věci, které s terorismem nemohou souviset ani náhodou. Pro Němce musí být velmi zraňující, že americká National Security Agency (NSA) dodnes rozlišuje mezi velmi úzkým vnitřním kruhem anglosaských přátel, tedy Británií, Kanadou, Austrálií a Novým Zélandem, které nešpehuje, a tzv. third party partners, tedy okruh asi 30 spřátelených zemí včetně Německa, které špehuje bez omezení.
Historik by nejspíše řekl, že takhle to chodí od nepaměti, rusofil by si vzpomněl na „dověrjáj, no pravěrjáj“, nicméně mít napíchnuté přenosy dat z ambasád EU či jednotlivých členských zemí ve Washingtonu, nebo přímo poslouchat, co se šustne v budovách, kde se konají summity EU, to je přece jen ošklivá diplomatická patálie.
Že to nepomůže vzájemným vztahům mezi Evropskou unií a Spojenými státy, potažmo jednotlivými jednotlivých dotčenými zeměmi, nikoho nepřekvapí. Co překvapuje, je forma „trestu“, s níž některé pomazané hlavy vyrukovaly vzápětí poté, co rozsah špehování vyšel najevo. Hrozit, že aféra bude mít negativní dopad na vyjednávání dohody o další liberalizaci transatlantického obchodu a investic, ohlášené na nedávném summitu G8 v Severním Irsku, není ani v zájmu ekonomiky EU, ani to nelze brát jako důkaz bystrého úsudku.
Jasně, že obchodní vyjednávání nelze dost dobře vést, když vás protistrana odposlouchává (toto je mimochodem zcela oprávněná výhrada komisařky pro spravedlnost Viviane Redingové), nicméně efekt volného obchodu pro členy EU se odhaduje na 119 miliard eur ročně, zatímco pro Ameriku 95 miliard. Kde to dneska najdete? Spojovat špionážní aféru s volným obchodem a zejména podmiňovat vyřešením jednoho zahájení druhého je tak říkajíc střelba do vlastní nohy.
Kdo to dělá, je poháněn spíše protekcionistickými instinkty. Kdo chce tyhle dvě věci držet od sebe, jak nejdál je to jen možné, tomu nejspíš záleží na rozvoji vzájemného obchodu. Hádejte, kde se to mimo jiné spojovalo: ve Francii, a přímo prezidentem Francoisem Hollandem. Kde se to oddělovalo: například ve Finsku, přímo premiérem Jyrki Katainenem. Z tohoto hlediska je tedy svět i nadále čitelný a předvídatelný.
Jak to nakonec dopadne, uvidíme, formálně by jednání o Transatlantickém partnerství pro obchod a investice (TTIP) mělo začít 8. července ve Washingtonu. České politické kruhy, ač mají ve věci odposlechů své poměrně bohaté, takříkajíc „doma navařené“ zkušenosti, tentokrát nepromeškaly příležitost v dané věci mlčet. Na webu kompetentních úřadů nenajdete o existenci nějakého transatlantického napětí nejmenší zmínky. Ještěže tak.
Čtěte další komentáře Miroslava Zámečníka:
Švejkujem, švejkujem, možná na to dojedem
