M a r t i n P a l o u š o „t ř e t í c e s t ě
Martin Palouš
Český filozof a politolog. Narodil se roku 1950 v Praze a vystudoval filozofii na FF UK, získal doktorát z přírodních věd. Nyní vyučuje politologii na FSV UK, kde je proděkanem pro mezinárodní vztahy. Patřil mezi první signatáře Charty 77, v roce 1986 byl jejím mluvčím. Je předsedou Českého helsinského výboru. V letech 1990 – 1992 byl náměstkem ministra zahraničních věcí. Od října 1998 je opět náměstkem MZV. Jako hostující profesor přednášel od roku 1990 na řadě zahraničních univerzit. Publikoval několik desítek odborných textů, přeložil do češtiny mj. Krizi kultury Hannah Arendtové.
Nejen ve Velké Britanii, ale i v České republice má pojem „třetí cesty v jazyce současné politiky své místo. Potíž je ovšem v tom, že jeho obsah byl doposavad vymezován povýtce negativně. Pokud vím, nepřišli s ním jeho obhájci, ale jeho přesvědčení odpůrci, kteří s „třetí cestou nejen nesouhlasí, ale jakmile na ni svedou řeč, okamžitě se pustí do jejího vymítání. Podle jejich přesvědčení totiž „třetí cesta nemůže vést nikam jinam než do pekla socialismu, o kterém už víme své, a ten, kdo na ni svádí, musí nutně být v moci ďáblově, či dokonce jedním z jeho zlých duchů.
Nepochybuji o tom, že se najdou i tací, zejména mezi našimi Scrutonovými fámuly, kdo to myslí - poctivě a upřímně. Mám-li však charakterizovat způsob, jakým se scrutonovský argument proti „třetí cestě u nás v posledních letech používal, těžko se mohu ubránit dojmu, že ti, kdo se vehementně zaštiťují posvátností soukromého vlastnictví a trhu, aby pak ukázali prstem na staronové „rudé nebezpečí a zvolali své apage Satanas, tak činí ryze účelově a ne zcela upřímně; že místo, aby vedli o všech podstatných otázkách otevřený dialog, přihřívají si jenom svou ideologickou polívčičku; že v zápase o přízeň publika jakoukoli rozumnou komunikaci blokují, často mlží, či dokonce lžou.
První, kdo našim inkvizitorům padl do rány v jejich boji proti „třetí cestě , byli tzv. osmašedesátníci, kteří měli být vyobcováni z polistopadové politiky, protože prý hrozilo, že sem zanesou nákazu svého reformněkomunistického uvažování. Jakkoli zůstává otevřena otázka, do jaké míry byli tito lidé kvalifikováni formulovat východiska transformační politiky na počátku devadesátých let, způsob, jakým se s jejich „třetí cestou naši konzervativci vyrovnali, je více než symptomatický. Že by hlavním motivem ekonomů a politiků tehdejšího reformního křídla KSČ byla záchrana socialismu před rozplynutím - které mu zjevně hrozilo, protože „byl iluzí , jak ve svém článku v minulém čísle tohoto časopisu tvrdí Roger Scruton - zní jako holý nesmysl a opakuje-li to po něm některý z jeho pražských fámulů, pak jde buď o totální ztrátu paměti, nebo o hrubou historickou manipulaci.
„Třetí cesta přece za daných okolností musela znamenat jedno jediné: pokus nalézt pro malou středoevropskou zemi východisko ze situace, v níž se nacházela v Evropě rozdělené na Východ a Západ v důsledku studené války. Češi a Slováci na pár měsíců pocítili naději, že pevná pouta přátelství se Sovětským svazem „na věčné časy , jehož výsledkem bylo „socialistické společenské zřízení a „vláda pracujícího lidu , by se mohla aspoň trochu uvolnit; že se jim nečekaně otevřela šance na život na západní periferii východního bloku, v rámci možností liberalizovat. Teprve tvrdá logika tehdejších politických realistů na obou stranách „železné opony přivedla české snílky zpátky na zem a dala jim jasně na srozuměnou, jaká jsou pravidla mocenské hry, kde jde především o udržení stability stávajícího mezinárodního systému. Byla to srpnová invaze států Varšavské smlouvy a porozumění západních zemí pro akci uvnitř sovětské zóny vlivu, jež Čechům a Slovákům naznačilo, co je politická skutečnost a co jsou iluze. Bylo to právě toto vystřízlivění, co umožnilo, aby režimní ideologové sedmdesátých let mohli dojít k závěru, že socialismus už definitivně přestal být pouhou uskutečňovanou vizí, ale stal se opravdu „reálný .
Kritizovat ještě v letech devadesátých do neúspěšného reformního pokusu, jako snahu udržet při životě neživotné ideologické dichotomie je zkrátka podvod. Ba co více, právě tento argument přece nejenom odstřeluje jednu generaci českých politiků, ale současně nahrává a vyhovuje všem oportunistům a přizpůsobovačům, kteří bez zaváhání a morálních skrupulí počali v sedmdesátých a osmdesátých letech využívat všech výhod, které znormalizovaný reálný socialismus nabízel. Není to podivné, že se najdou i tací, kteří se stejnou horlivostí a úskočností, s jakou dříve kádrovali druhé z hlediska jejich oddanosti vědeckému učení strany, dnes brojí za čistotu kapitalismu a honí své odpůrce kvůli domnělé úchylce „třetí cesty ?
Narozdíl od Scrutona si nemyslím, že socialismus byl iluzí, a dále narozdíl od něho se stále více obávám, že určité jeho esenciální vlastnosti celkem bez problémů přešly i do našich báječných svobodných časů. Vadí mi i lehkost, s jakou se mnozí soudruzi dnes rychle vžili do role nových kapitalistů a stejně dobře, jako fungovali v minulosti, našli i dnes své uplatnění. Mrazí mě v zádech, když slyším všechny dnešní apologety soukromého vlastnictví a trhu, kteří nevidí nebo nechtějí vidět například to, jak úspěšně bývalí estébáci zprivatizovali své agenturní služby a pevně se usadili na trhu s informacemi. Děsím se s jakou snadností se ruská mafie etablovala na světovém trhu po té, co úspěšně dostala pod svou kontrolu nezanedbatelnou část bývalého sovětského průmyslu. Možná je to věcí zvyku, možná je to tím, že až příliš mnohým věcem, které pozoruji v našem postkomunistickém světě a které konzervativec Scruton chce mermomocí nacpat do krabiček svých standardních pojmů a kategorií, jako je soukromé vlastnictví, trh, morální hodnoty a demokracie, prostě nerozumím. Váhám a narozdíl od něho nejsem nekritickým příznivcem reálného kapitalismu, který okolo sebe vidím, a proto se podobně jako v minulosti asi zase nechám zlákat těmi, kdo se budou pokoušet hledat „třetí cestu .
Být v Británii, asi bych nyní volil labouristy.
