Česká republika bude v prvním sledovaném období platnosti Kjótského protokolu, jež bude zahájeno v roce 2008 a potrvá do roku 2012, generovat podle dosavadního vývoje asi o 30 až 40 milionů tun emisí ekvivalentu CO2 ročně méně, než jí bude na základě přijatých závazků v protokolu ve formě takzvaných AAU jednotek (obdoba emisních povolenek, jako v evropském systému, avšak vydávané státům) přiděleno.
V podobné situaci však budou všechny ostatní země střední a východní Evropy, zejména (přebytek v řádu stovek milionů) pak Ukrajina a Rusko. Při nepřipojení USA bude na trhu takový převis nabídky “horkého vzduchu”, že tyto naše “národní emisní povolenky” budeme mít veliký problém případně prodat.
Co s nimi? O to se právě tak autorem trefovaný projekt ve své podstatě snažil – fakticky se nejednalo o obchod s emisními úsporami, ale právě o forwardový obchod s AAU jednotkami. Jeho smyslem nebylo někoho poškodit ani podvést. Skutečné transakční náklady, jež nesla Světová banka, nebyly daleko od zmiňovaných cen. Skutečným důvodem tak zdánlivě jednostranného obchodu ale bylo v prvé řadě ověřit v našich podmínkách praktickou realizovatelnost projektového mechanismu joint implementation. A to na množství, jež bude asi 300krát menší, než si budeme moci případně dovolit v letech 2008 až 2012 zobchodovat, najdeme-li pro ně kupce. To je dnes hlavní výzva, před kterou naše republika stojí. Na ni však již autorovi místo v článku nezbylo.
Obecně platí, že skutečné náklady na odstranění jedné tuny CO2 jsou u většiny emise snižujících opatření vysoké (v řádu tisíců až desetitisíců korun), a to ať už dosažené snížením spotřeby energie nebo využitím obnovitelných zdrojů. Například standardním zateplením staršího bytového domu lze dosáhnout úspory v průměru jedné tuny CO2 za rok v přepočtu na jeden byt, ale realizační náklady na byt převyšují 100 až 150 tisíc Kč… Podobné je to u každého obnovitelného zdroje, snad s výjimkou vhodně využívané biomasy.
Je nezpochybnitelné, že malé vodní elektrárny zařazené do projektového portfolia Prototypového uhlíkového fondu v ČR budou zelenou energii vyrábět, do roku 2012 kumulativně 250 až 350 tisíc MWh. A tím spořit skleníkové emise. Pro srovnání: ČEZ stejné množství elektrické energie v loňském roce prodal do zahraničí v průměru každých deset dnů. To jen, v jakém rozměru se pohybujeme.
Tomáš Voříšek,
tomas.vorisek@svn.cz
Stržen diskusí si Tomáš Voříšek popletl, co je hlavní výzvou Kjótského protokolu pro Českou republiku: opustit ostudné poslední místo s nejvyšší produkcí oxidu uhličitého na hlavu i na jednotku HDP v celé EU. Především k tomu by měly sloužit desítky milionů ušetřených emisních kreditů. Skutečné redukci emisí by měl napomoci i mechanismus joint implementation, a to se nestalo. Argumentace vyrobenou energií 250-350 tisíc megawatthodin není oprávněná, protože by se jí docílilo i bez byrokraticky složitého a drahého vstupu Světové banky. Proces joint implementation se v našich podmínkách neosvědčil, Česku se nevyplatil a bylo by na místě přiznat prohru. Rozhodně není s to vyřešit paranormální jev astronomických přebytků kreditů právě v zemích, které jsou největšími znečišťovateli.
Čestmír Klos, týdeník EURO
