Na podpoře od Světové banky Česko spíše prodělá
Mezi zeměmi, které podepsaly Kjótský protokol o redukci skleníkových plynů, se má po dvou letech rozběhnout obchod s emisními kredity, podobný už začínajícímu obchodu s povolenkami mezi podniky v Evropské unii. Časem oba pojmy - kredit a povolenka - splynou, protože znamenají totéž: cenu za ušetřenou tunu oxidu uhličitého. S kredity se ovšem dosud neobchoduje. Tedy až na výjimky. Jednou z nich jsou takzvaná společná opatření, která vyspělejší stát platí a slabší uskutečňuje (joint implementation). První získá na úkor druhého emisní kredity, druhému zůstane šetrné moderní zařízení. Zprostředkování takovýchto obchodů v Česku se ochotně ujala Světová banka. Z nenápadné spokojenosti s podporou projektu šestnácti malých vodních elektráren však české úředníky vyrušila ostrá kritika, vydaná nevládními organizacemi CEE Bankwatch Network a Centrum pro dopravu a energetiku.
Bankéři se nepředali.
I nezasvěceného pozorovatele musí na první pohled zarazit dohodnutá cena za jeden kredit: tři dolary. Tolik budou za ušetřenou tunu emisí z neobnovitelných zdrojů dostávat výrobci elektrické energie v šestnácti malých vodních elektrárnách. Už v současné době, kdy se evropská povolenka na trhu pohybuje nad hranicí 20 eur a nakrátko přesáhla hodnotu 25 eur, to působí paradoxně. Třídolarová cena by přitom měla vydržet až do roku 2012, kdy účinnost tohoto projektu skončí.
„Je to příliš levné srovnávat cenu kreditu se současnými podmínkami na trhu s povolenkami. Nesmíte nikdy zapomenout, že se smlouva se Světovou bankou připravovala sedm let a rámcová dohoda o ní byla podepsána 31. července 2003, skoro dva roky předtím, než začal platit Kjótský protokol,“ upozorňuje vedoucí oddělení statistiky a analýz České energetické agentury Martin Fiala. „O evropském obchodování s emisními povolenkami tehdy ještě neměl nikdo žádnou představu,“ dodává. Ředitel odboru změny klimatu na ministerstvu životního prostředí Tomáš Chmelík je přesvědčen, že i s oněmi třemi dolary šla Světová banka do velkého rizika, protože dohoda pochází z doby, kdy nebylo vůbec jasné, že Kjótský protokol opravdu začne platit. Kdyby ho po bojkotu USA a nezájmu některých dalších velkých zemí nepodepsalo Rusko, nebyly by splněny kvantitativní podmínky pro platnost smlouvy z Kjóta dodnes.
Nicméně Klára Sutlovičová z Centra pro dopravu a energetiku upozorňuje, že podílníky Prototypového uhlíkového fondu, který byl zřízen jen a jen za účelem takovéto pomoci, jsou nejen Velká Británie, Dánsko, Japonsko či Nizozemsko, ale i velké průmyslové koncerny, jako BP, a banky, například Japonská banka pro mezinárodní obchod. A že účast podnikatelských subjektů už předem určuje zájem Světové banky nakupovat co nejlevněji. Vždyť ani investorské země nepohrdnou levně nakoupenými kredity. „Světová banka v první řadě hájí zájmy investorů. Odrazem toho je i nízká cena za kredit,“ je přesvědčena Sutlovičová.
Ředitel odboru globálních vztahů ministerstva životního prostředí Michal Pastvinský však uvádí opačnou zkušenost: ochotu Světové banky financovat i zdlouhavé přípravy před uzavřením smluv, včetně studií a posouzení projektů všech šestnácti elektráren.
Obchody s horkým vzduchem.
Nejtěžší spory se točí kolem takzvané dodatečnosti. S předstihem prodávat kredity formou joint implementation lze jen v případech, kdy podporovaný projekt přinese vyšší emisní úsporu, než jaká by nastala bez něj - to je ta dodatečnost. Na hodnocení dodatečnosti, které je předmětem výpočtů, se názory značně různí.
Z ekonomické studie, jíž si nechaly zpracovat jmenované nevládní organizace, vychází, že toto kritérium splnily ze šestnácti podporovaných malých vodních elektráren jen tři. Čtvrtá elektrárna se údajně sama neuživí ani s penězi z prodeje kreditů. „U zbylých dvanácti elektráren Česko prodává jen horký vzduch. Žádné emise navíc se tím neušetří,“ tvrdí Sutlovičová. Původní výpočet údajně nadsazoval dobu splatnosti a nebral v úvahu ani šestileté daňové prázdniny pro nové elektrárny.
„Naprostá většina projektů přitom byla už před vstupem Světové banky do financování dotována z prostředků českého státu - prostřednictvím České energetické agentury (ČEA) nebo Státního fondu životního prostředí. Světová banka tak neplatí dodatečnost a profituje z prostředků, které vynaložil český stát a při láci kreditů vytváří neoprávněný zisk,“ uvádí Petr Hlobil z CEE Bankwatch Network.
Jinudy a jinak.
„Škoda že nevládní organizace mlčely při prezentaci metody výpočtů a při veřejné validaci projektů, z níž se ve výpočtech vychází. Mnoha rozporům se mohlo předejít,“ poznamenává zástupce ředitele ČEA Miroslav Dostál. Po podepsání dohody s Prototypovým uhlíkovým fondem v říjnu 2003 zastupuje agentura českou stranu ve všech jednáních o praktických otázkách celého balíku projektů. Světová banka má tímto způsobem od Česka odkoupit emisní kredity za 1,5 milionu dolarů. Dostál upozorňuje, že tato podpora malých elektráren je jen pilotním projektem, který má ověřit, jakým způsobem bude Česko postupovat, až rozjede opravdu velké obchody s emisními kredity.
Jenže zkušenosti mluví proti této metodě. „Když se zamyslím nad tím, kolik práce a času bylo investováno do projektů joint implementation, a srovnám to s tím, kolik emisních redukcí projekty přinášejí, a navíc se stávají terčem kritiky, mohu dojít k jedinému závěru: zvolený mechanismus je extremně neefektivní,“ hodnotí situaci ředitel odboru změny klimatu Tomáš Chmelík.
Metoda je navíc spojena se zdlouhavou, a tudíž i drahou administrativní procedurou. Dalším jejím vážným problémem je, že se v některých případech dostává do konfliktu se systémem obchodování s povolenkami. Evropská unie připravila směrnici, která propojuje systém „evropského“ obchodování s povolenkami s projektovými mechanismy Kjótského protokolu. Prostor pro projekty joint implementation se tak výrazně zúžil a jejich uskutečňování se ještě víc zkomplikovalo. Zejména u projektů obnovitelných zdrojů dodávajících elektřinu do sítě.
Malé vodní elektrárny budou ve společné síti s velkými producenty emisí, elektrárnami zařazenými do systému povolenek. „V okamžiku přidělení kreditů takovému projektu joint implementation budeme muset dát stranou stejné množství povolenek. Už vidím reakce zástupců podniků, jak jim někdo bere povolenky, na něž mají zálusk, a dává je stranou, aby podpořil třeba větrné elektrárny,“ glosuje Chmelík.
Velký a jednoduchý.
Zopakovat postup s malými vodními elektrárnami už ani nelze. V červnu se pro další české projekty definitivně zavřel Prototypový uhlíkový fond. Bude vyplácet jen příspěvky na základě dříve uzavřených smluv. „Česká republika přestala být pro Světovou banku cílovou zemí. Už navždy jsme ztratili nárok žádat ji o technickou asistenci. Budeme se muset začít chovat jako vyspělá země a spolu s ostatními naopak nabízet svou pomoc dále na východ,“ upozorňuje ředitel Pastvinský.
Aby domácí projekt joint implementation čelil už vyjmenovaným negativním efektům, musel by být především velký a jednoduchý. Protože potenciál Česka je spíše v malých a složitých projektech, které jsou jako samostatné pro tento způsob neatraktivní, administrativně zdlouhavé, a tím i nákladné, pilotní projekt, který vyvolal diskusi, bude zřejmě nadlouho také posledním.
Pochybnosti nevládních organizací o dodržování podmínek dodatečnosti korunoval ředitel Chmelík zjištěním: „Všechny projekty obnovitelných zdrojů energie za situace, kdy jsme hluboko pod českým závazkem zvýšit jejich podíl, nejsou de facto dodatečné.“
Chmelík ovšem zná způsob, jak se této neschůdné cestě vyhnout. „Jde o to využít mechanismu obchodování s přebytkem, který v České republice představuje až několik desítek milionů kreditů ročně, a prodejem generovat finanční prostředky, které by následně byly použity na podporu projektů.“
