Pokud chce Řecko růst, musí produkovat a vyvážet i něco jiného než olivový olej, bavlnu a tabák
Když se díváme z okna, je snadné nechat se oklamat vlastním odrazem a vidět více sebe sama než svět venku. Zdá se, že přesně to je případ amerických pozorovatelů ovlivněných při pohledu na Řecko fiskální diskusí v USA.
Joseph Stiglitz například popisuje úsporná opatření v Řecku jako otázku ideologické volby nebo špatné ekonomiky, stejně jako v USA. Podle něj musejí být stoupenci úsporných opatření touto teorií posedlí, jelikož existují přívětivější a mírnější alternativy. Proč by člověk volil úsporná opatření, když strany jako řecká Syriza nebo španělská Podemos nabízejí bezbolestnou cestu?
Tato otázka reflektuje tristní tendenci sloučit dvě velmi rozdílné situace. Ve Spojených státech je otázkou, zda by si vláda měla půjčovat uprostřed recese za rekordně nízké úroky. Řecko naopak hromadilo v dobách růstu enormní fiskální i vnější dluh, dokud trhy neřekly v roce 2009 „stačí“.
NEMÍSTNÁ ŠTĚDROST Řecku byly poté poskytnuty bezprecedentně vysoké půjčky, aby dokázalo postupně snížit své přemrštěné výdaje. Nyní však, po takovém množství evropské a celosvětové štědrosti, Stiglitz a ostatní ekonomové prohlašují, že část dluhu se Řecku musí odpustit, aby se udělal prostor pro větší výdaje.
Pravdou však je, že recese v Řecku má pramálo společného s břemenem v podobě nadměrného dluhu. Až do roku 2014 země nezaplatila, myšleno netto, ani jedno euro na úrocích; z oficiálních zdrojů si půjčovala při dotovaném kurzu dost na to, aby zaplatila sto procent svých úroků a ještě něco navíc. Tato situace se údajně trochu změnila v roce 2014, prvním roce, kdy Řecko alespoň drobně přispělo na svůj úrokový dluh a pracovalo s rozpočtovým přebytkem na úrovni sotva 0,8 procenta HDP.
Řecká zkušenost poukazuje na pravdu v makroekonomické politice, která bývá příliš často přehlížena: světu nedominují příznivci úspor, většina zemí má na opak problém vyrovnat si účty. Problémem tedy není to, že by se v Řecku úsporná opatření vyzkoušela a neuspěla. Je jím to, že navzdory bezprecedentní mezinárodní štědrosti byla fiskální opatření mimo kontrolu.
NEEXISTUJÍCÍ VÝVOZ Neudržitelné cesty růstu obvykle končí náhlým zastavením přílivu kapitálu, což nutí země k zarovnání výdajů na úroveň produkce. V Řecku však bezprecedentní velkorysost věřitelů učinila tuto úpravu pozvolnější než například v Lotyšsku či Irsku. I po takzvané řecké krizi totiž tamní ekonomika rostla per capita od roku 1998 více než ekonomika Kypru, Dánska, Itálie či Portugalska.
Náhlé konce jsou vždy bolestivé a ekonomie v tomto směru zatím nenalezla lék na kocovinu. Cestou k maximálnímu zmenšení této bolesti je ale omezení výdajů bez omezení produkce, což vyžaduje prodej těch komodit, které si již nemohou dovolit místní obyvatelé. Jinými slovy, pokud Řecko neposílí export, omezení výdajů jen umocní ztráty v produkci, a to stejným způsobem, jakým keynesiánské multiplikátory zesilují růst produkce cestou půjček.
Problémem je, že Řecko produkuje jen velmi málo toho, co by chtěl svět spotřebovat. Jeho export zboží se skládá především z ovoce, olivového oleje, nezpracované bavlny, tabáku a rafinovaných ropných produktů. Německo, u kterého mnozí argumentují, že by mělo více utrácet, dováží pouze 0,2 procenta svého zboží z Řecka. Cestovní ruch je vyspělý průmysl se spoustou regionálních konkurentů. Země nevyrábí žádné stroje, elektroniku nebo chemikálie. Z každých deseti dolarů světového obchodu s informačními technologiemi připadá na Řecko jen 0,01 dolaru.
Řecko nikdy nemělo produktivní strukturu takovou, aby bylo tak bohaté, jako bylo. Jeho příjem byl nafouknut masivními půjčkami, které ale nebyly určeny k posílení jeho produktivní kapacity. Podle Atlasu ekonomické komplexity, jehož jsem spoluautorem, byl v roce 2008 ve vzorku 128 zemí u Řecka pozorován největší rozdíl mezi příjmem země a znalostním obsahem jejího exportu.
Příliš debat se od té doby soustředilo na to, co by měly Německo, EU a Mezinárodní měnový fond dělat. To hlavní ale je, že Řecko potřebuje rozvinout své produktivní schopnosti, pokud chce růst. Nejasná sada strukturálních reforem, která je stanovena současnou dohodou o financování, toho nedocílí. Řecko by se namísto toho mělo soustředit na aktivistickou politiku, která přitahuje globálně kompetitivní firmy – oblast, ve které může hodně znalostí poskytnout Irsko a ke které má mnoho rozumného co říct Stiglitz.
Bohužel, není to to, čemu by většina Řeků (či Španělů) věřila. Většina z nich volila Syrizu, která chce přerozdělit zdroje na zvýšení mezd a dotací a ve své růstové strategii ani nezmiňuje export. Bylo by od nich moudré vzpomenout si, že míti Stiglitze jako propagátora a Podemos jako poradce nezachránilo Venezuelu od její současné hyperinflační katastrofy.
O autorovi| RICARDO HAUSMANN editel Centra pro mezinárodní rozvoj a profesor Praxe ekonomického rozvoje na John F. Kennedy School of Government na Harvard University, bývalý venezuelský ministr pro plánování
