Odry krásné, Odry mé

SEBASTIAN WASCHKA Severomoravské městečko Odry má dlouholetou průmyslovou tradici. Vyráběla se zde guma, dýmky a také kvalitní hedvábí. Zdejší tkalcovna vznikla již roku 1839, největšího rozkvětu však dosáhla až za Sebastiana Waschky koncem 19. století.

SEBASTIAN WASCHKA Severomoravské městečko Odry má dlouholetou průmyslovou tradici. Vyráběla se zde guma, dýmky a také kvalitní hedvábí. Zdejší tkalcovna vznikla již roku 1839, největšího rozkvětu však dosáhla až za Sebastiana Waschky koncem 19. století.

V Odrách, ležících na pomezí Moravské brány a Nízkého Jeseníku, se již od poloviny 16. století těžilo olovo a stříbro. Malá obec se brzy rozrostla v hornické městečko a zažívala velký rozkvět.

Šťastné období přerušila až třicetiletá válka, po jejímž skončení se do popředí dostaly jiné obory. Roku 1774 vznikla první továrna na vlněné zboží a rychle se rozvíjelo také kožešnictví, ševcovství a tkalcovství.

Skutečný rozmach průmyslu ale přišel teprve začátkem 19. století. Ve městě vznikl velký gumárenský závod a také několik menších perspektivních podniků. Jedním z nich byla i soukenická manufaktura Josefa Kasimira Gerlicha, která se stala základem pozdější firmy Sebastian Waschka & Söhne.

GERLICHOVO TRÁPENÍ

Josef Kasimir Gerlich koupil kus parcely mezi rybníkem a mlýnským potokem v Odrách roku 1838. Za necelý rok zde vybudoval malý podnik s deseti stavy na výrobu sukna. Provoz se ale nevyplácel. Gerlich navíc trpěl vážnou duševní chorobou a již roku 1842 zemřel. Továrnu převzali jeho dva synové, výrobu ale museli brzy ukončit.

Od roku 1855 vlastnil prázdnou budovu obchodní dům „M. L. Herzig & Cie.“, který sídlil v Pešti. Neměl s ní ale žádné další plány, proto ji hned následující rok ochotně prodal vídeňskému podnikateli Sebastianu Waschkovi.

Tento syn sedláka se narodil roku 1811 v rakouském Drasenhofenu. Vyučil se tkalcem hedvábí a později si otevřel malý podnik ve Vídni. Měl ale větší plány, proto se rozhodl zakoupit uvolněný objekt v Odrách. Na sever Moravy se hned roku 1856 i s rodinou přestěhoval a začal s budováním nové tkalcovny hedvábí.

NUTNÁ MECHANIZACE

Waschkovi se na rozdíl od Gerlichů hned od počátku dařilo. Specializoval se na výrobu kloboučnické plyše a podnik v Odrách brzy rozšířil také o závody ve Spálově, Vítkově a Poštátu. Zkonstruoval navíc nový soukací stroj na hedvábí, který umožňoval spřádat několik vláken naráz.

Od roku 1865 vyráběl převážně hedvábné pásky ke kloboukům. Konkurence zboží z Falcka a Lotrinska si ale brzy vynutila radikální změnu. Roku 1869 zakoupila firma parní stroj, který mohl pohánět až 27 stavů a z malé oderské tkalcovny se stal moderní strojní závod.

Roku 1870 zaměstnával podnik již 58 dělníků a jejich počet nadále rostl. Vyráběly se zde již také lehké ozdobné plyše pro dámské klobouky, které se vyvážely až do Spojených států.

WASCHKA & SÖHNE

Od roku 1863 pracovali ve firmě iWaschkovi synové Sebastian Andreas a Wilhelm, kteří se stali otcovými společníky. Firma změnila název na „Sebastian Waschka & Söhne“ a dostala podobu veřejné obchodní společnosti.

Po roce 1866 odešel Sebastian Waschka do ústraní a synové se pustili do modernizace. K původní továrně přistavěli roku 1880 celé patro, které vybavili dalšími stroji. Na zahradě navíc vybudovali novou výrobní halu se šedesáti mechanickými stavy a rozšířili také sklad materiálu.

Roku 1893 byl do podniku instalován nový parní kotel a počet zaměstnanců překročil 150. O jedenáct let později byla postavena ještě tkalcovna pro dalších 50 mechanických stavů a roku 1906 vyrostl u továrny i nový třicetimetrový komín. Toho se ale již nedožil Sebastian Andreas Waschka, který zemřel roku 1901.

KRUTÝ PÁD Po smrti Wilhelma Waschky roku 1915 převzal vedení podniku jeho stejnojmenný syn. Podnik měl v té době kromě přípravných strojů již zhruba 200 tkalcovských stavů a mohl uspokojit i ty nejnáročnější zákazníky. Suroviny přitom dovážel vedle Evropy také z Číny a Japonska. Rok 1918 byl ale pro továrnu zdrcující. Podnik se dostal do hluboké krize, která vyvrcholila až zastavením výroby roku 1920. Příčin bylo hned několik. Ceny surového hedvábí stouply během krátké doby ze čtyřiceti korun za kilogram až na rekordních 5000 korun! Firma navíc měla značné pohledávky vůči vojenské správě a dostala se do platební neschopnosti.

Výroba se znovu rozběhla roku 1921, trvalo ale dalších šest let, než se podařilo podnik oddlužit. Předválečných výsledků ovšem již zdaleka nedosahoval.

MATEICIUC ZACHRÁNCE

Definitivní konec výroby pak nastal ve třicátých letech minulého století. Závod ukončil provoz v říjnu 1938 a kvůli vypuknutí druhé světové války nebylo již možné výrobu obnovit. Budovu zabrali Němci a roku 1941 v ní zřídili ubytovnu pro nuceně nasazené ukrajinské ženy.

Po skončení války byla továrna v žalostném stavu. V krátké době se ji sice podařilo opravit a vybavit novými tkalcovskými stavy, tkát se ale již nezačalo. V říjnu 1945 se stal podnik majetkem státu, a ten neměl na pokračování výroby zájem. Objekt začal sloužit jako sklad textilu a vystřídalo se v něm hned několik firem.

Po roce 1989 byla bývalá továrna velmi zchátralá a hrozilo její zřícení. Budovu však roku 1992 zakoupili bratři Emil a Zdenek Mateiciucovi, kteří se rozhodli objekt zachránit. Stavbu do konce devadesátých let opravili a začali v ní vyrábět plastové zboží. Firma Mateiciuc dnes zaměstnává 85 lidí a obnovila i zašlou slávu podniku. U vchodu do továrny byla odhalena pamětní deska a portréty členů Waschkovy rodiny zdobí i četné reklamní předměty.

Prameny: Historická encyklopedie podnikatelů; Technické památky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; Mateiciuc, a.s.