Evropská ekonomika se letos vrátí zpátky na začátek. Když v roce 2008 vypukla současná ekonomická krize, zpomalil růst hospodářství v Evropské unii na 0,3 procenta. Po období propadů (–4,3 procenta v roce 2009) a pomalého růstu (2,0 a 1,6 procenta v letech 2010 a 2011) se letos očekává růst HDP zhruba na úrovni 0,6 procenta.
Foto: Profimedia.cz
Zpomalení či zastavení růstu vyspělých zemí vyvolalo diskuzi o tom, nakolik je právě růst HDP nezbytnou součástí zdravého hospodářství. Obě strany sporu používají argumenty silného kalibru. Zastánci nezbytnosti růstu argumentují především tím, že růst je hlavním motorem poválečného blahobytu vyspělých zemí a že součástí lidské přirozenosti byla odnepaměti touha dostat se dál a výš. A předat svým následovníkům něco, ať už dům, živnost nebo firmu, v lepším stavu, než byl předtím.
Zastánci „vypnutí“ růstu zase poukazují na limity, které růst má. Především velikost planety, omezenost nerostných zdrojů a také to, že věčný růst není z dlouhodobé perspektivy obvyklý u organismů ani lidských společenství. Po období expanze totiž většinou přijde stadium, kdy se růst vyčerpá a přichází určitý rovnovážný stav. Myšlenka na „růstové prázdniny“ je jistě z mnoha pohledů lákavá.
Kdo by si nepřál, aby skončilo období, kdy se i ty největší úspěchy předchozího roku dosažené s maximálním úsilím vezmou za základ roku aktuálního, který je třeba překonat. Bohužel, růst souvisí nejenom s blahobytem, ale velmi úzce také s otázkami strategickými a bezpečnostními. Jakékoli zpomalení jedné velmoci nebo bloku zemí okamžitě využijí její protivníci nebo čekatelé na roli významného hráče. V této konstelaci pak otázka „růst, či nerůst“ tak trochu přestává být otázkou svobodné volby. Zdá se, že v reálném světě jsme odsouzeni k růstu. Bohužel.
