Topolánkova vláda by udělala nejlépe, kdyby o odchodu vůbec neuvažovala
Tento týden začne Poslanecká sněmovna projednávat štůček zákonných novel, známých jako „reformní balík“ či „Topolánkův batoh“. Pokud se s Pohankovou a Melčákovou pomocí podaří koaličním poslancům zkrátit šedesátidenní lhůtu mezi jejich prvním a druhým čtením, řekněme, na třicet dní, někdy v polovině července by mohlo být jasno, zda vládní předlohu sněmovna schválí, anebo ne. Může to být samozřejmě i o něco později, protože opoziční poslanci ČSSD a KSČM se vzdali letních dovolených, takže budou pohotově k procedurálním a jiným kličkám, jimiž budou vládní „jízdní řád“ narušovat. Leč bude-li „reformní balík“ sněmovnou schválen, pravicová většina Senátu zajistí ruče totéž a pod zákony bude scházet už jenom prezidentův podpis. Václav Klaus nebude dělat potíže. S koaličními kompromisy má jako bývalý premiér dost zkušeností, aby věděl, že malý krůček reformním směrem je lepší než nic.
Pokud by ale „reformní balík“ sněmovnou neprošel, premiér Mirek Topolánek je připraven rezignovat. Ne že by musel! Základem „balíku“ jsou daňové změny, ale jak připomněl poslanec ODS Vlastimil Tlustý, za posledních patnáct let se nestalo, aby „jakákoli vláda padla kvůli zákonu o dani z příjmu“. Pokud by premiér skutečně trval na tom, že bez možnosti dělat reformy jeho vláda ztrácí smysl a je třeba ji sprovodit ze světa, měl by dvě možnosti. Vláda by mohla poslat do sněmovny nějaký nesmyslný návrh zákona, a jak ji to dovoluje ústava, s jeho projednáním spojit žádost o vyslovení důvěry. Nedá-li však vláda dohromady většinu poslanců k odhlasování „reformního balíku“, nedala by ji dohromady ani k tomu, aby tři měsíce bránila sněmovně přijmout k dotyčnému zákonu jakékoli usnesení, například jen o tom, že bude přikázán k projednání příslušným parlamentním výborům. Konec oné tříměsíční lhůty by se navíc nebezpečně prolnul se startem příští prezidentské volby.
Sprovodit vládu ze světa by mohl Mirek Topolánek i zkráceným řízením. Podá-li totiž demisi premiér, končí z logiky ústavy celá jeho vláda. Nenásledovaly by však předčasné volby, ale výběr a jmenování nového premiéra a na jeho návrh pak ostatních členů vlády. Vycházelo by se z výsledků voleb do Poslanecké sněmovny v červnu 2006, a pokud by se obratem ODS a ČSSD nedohodly na „velké“ koalici, instalace nové vlády způsobilé získat důvěru sněmovny by opět mohla zabrat řadu měsíců. I v tomto případě by byla ohrožena prezidentská volba, jež musí proběhnout měsíc před 7. březnem 2008, kdy Václavu Klausovi vyprší funkční období. Tak či onak bychom se přiblížili k variantě předčasných voleb někdy ve druhé polovině příštího roku čili krátce před naším předsednictvím Evropské unie. Bylo by však riskantní, jestliže by se takového náročného a prestižního úkolu musela ujmout ještě „neopeřená“ vláda bez zkušenosti s evropskou agendou.
Přesto právě Jiří Paroubek předčasné volby na podzim 2008 propaguje a rád by se na nich domluvil s ODS. Kdyby se prý volby do sněmovny uspořádaly současně s těmi do krajských zastupitelstev a do třetiny Senátu, ušetřila by se víc jak miliarda a dala by se očekávat vysoká volební účast. Ta bývá ubohá, pokud jde o Senát, na což zhusta doplácí právě ČSSD, jež ho kdysi označovala za zbytečný; její příznivci si to stále pamatují a k senátním volbám se dvakrát nehrnou. Od zřízení vyšších územních samosprávných celků nebyla ČSSD úspěšná v krajských volbách na podzim 2000 ani o čtyři roky později, ačkoli tehdy stála v čele vlády a měla nejsilnější zastoupení ve sněmovně. Z jejich řad nepochází jeden jediný krajský hejtman! Synchronizace trojích voleb přitom dává ČSSD naději, že podobně úspěšná jako ve volbách do sněmovny by mohla být i v těch krajských a senátních a i na těchto dvou důležitých úrovních zkrátit náskok ODS. Otázkou je, zdali by se při synchronizaci voleb neopakovala navzdory odlišnému volebnímu systému špatná zkušenost první republiky. Její sněmovna a Senát byly voleny téměř současně, svým stranickým složením kopírovaly jedna druhou a užitečné byly politickým stranám při „obsazování“ státu, ale demokratické kultuře neprospívaly. Ostatně pokud míní Jiří Paroubek modernizaci své strany do důsledků, tři roky do řádných voleb by byly pro ČSSD tak akorát, jestliže se chce na příští souboj s ODS seriozně vyzbrojit.
Shrnuto a podtrženo: Topolánkova vláda udělá ze všeho nejlépe, když o předčasném odchodu z bojiště nebude vůbec uvažovat. Pouze by ještě více rozkolísala politický systém. Pokud je, jak se proslýchá, „na vodě“ už jenom pozice poslanců Tlustého (ODS) a lidovce Ludvíka Hovorky, výhledy „reformního balíku“ jsou lepší než plán ČSSD pokusit se o vyslovení nedůvěry vládě. K tomu je zapotřebí nejméně 101 hlasů, zatímco ke schválení „reformního balíku“ jich stačí i méně. Při téměř vyváženém poměru sil ve sněmovně bude však po „reformním balíku“ vláda už spíše jenom přežívat, protože pro důchodovou, volební a jiné fundamentální reformy dá těžko dohromady kýženou širší parlamentní podporu. K přežívání může být ostatně předurčena i vláda příští, pokud budou strany v nepřátelsky vedených volebních kampaních společnost dále nelítostně poltit.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
